Krize nás obírají o jistotu. Navzdory všem datům, poznání a technologiím, které máme k dispozici na zvládnutí krize vyvolané pandemií onemocněním COVID-19, panuje ve společnosti velká nejistota. Pramení z poznání, že to, co víme o viru a jeho šíření, je jen zlomek toho, co bychom potřebovali vědět, abychom ohrožení naší společnosti v podobě masivních ztrát na životech a obrovských hospodářských škod spolehlivě odvrátili.
Tato typologie nejistoty a s ní spojená nutnost hledání jistoty není ničím novým. Nacházíme ji i v biblických textech. Ve starozákonních textech má hledání jistoty podobu hledání naděje a důvěry. Je vyjádřena především jako naděje. Je očekáváním jistoty a bezpečí, ve kterém bude žít biblický Izrael, když přijde do vlastní zaslíbené země poté, co budou Boží mocí poraženi všichni jeho nepřátelé. Prorok Izaiáš ve svých vizích o mesiášské říši klidu tuto jistotu vyjadřuje např. i těmito slovy: “Pokoj bude dílem spravedlnosti a jejím výsledkem bude mír i bezpečnost navěky. Můj lid bude bydlet v klidných příbytcích, v bezpečných obydlích, na místech bezstarostného odpočinku … “(Iz 32,17-18). Je to reakce na generacemi přenášenou zkušenost nejistoty, kterou prožívali jako utrpení a strach. V literární podobě se tato zkušenost vysrážela v 28. kapitole knihy Deuteronomium, z níž si připomeňme alespoň tento verš: “Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne budeš prožívat úzkosti a nebudeš si jistý životem” (Dt 28,66) .
V novozákonních textech se setkáváme s hledáním jistoty v reakci na nejistotu reflektovanou v populárních apokalyptických představách. Popisy blízkého konce světa, tedy zhroucení tehdy známého pořádku, vyvolávaly všudypřítomnou nejistotu a otevíraly prostor pro širokou škálu odpovědí nabízejících jistotu. Společným znakem odpovědí v novozákonních textech je “πληροφορια” (pléroforia), tedy “plnost jistoty”, která se vztahuje na věčnou záchranu. Pavel touto formulací vyjadřuje diferenci evangelia o Kristu ve vztahu k jiným, konkurujícím poselstvím nabízejícím jistotu: “… neboť naše evangelium k vám nepřišlo jen ve slově, ale také v moci, v Duchu svatém a v naprosté jistotě” (1 Te 1,5).
Přítomnost určována budoucností
Charakteristickým znakem jistoty nabízené evangeliem je participace. Odpovědí na v přítomnosti prožívanou nejistotu je překvalifikování přítomnosti na dobu spásy, která je již nyní určována budoucností. Účast na Ježíšově smrti symbolizovaná křestním ponořením je účastí na skutečnosti Ježíšova vzkříšení (Římanům 6,4n). Tato účast ještě neznamená, že věřící v evangelium jsou již vzkříšeni a realita tohoto světa se jich netýká. Toto entuziastické nedorozumění Pavel řeší ve více vyjádřeních (např. 2 Korintským 5,6). Jistota plynoucí z participace na Ježíšově vzkříšení za zakládá na poznání o struktuře křesťanské existence, která se odehrává mezi dvěma klíčovými událostmi: vzkříšením Krista a jeho příchodem v slávě, parúzii. Ani v této době Bůh nepřestává jednat jako zachraňující Bůh (Římanům 8,11).
Vztah křesťanů k nejistotě kterou v přítomnosti prožívají, a jejich jednání tváří v tvář nejistotě tak může být určováno právě jistotou vědomí o svém postavení ve struktuře času. Mluvíme o eschatologické existenci, která je odpovědí na nejistotu reflektovanou v apokalyptických představách. Zotročující moc strachu plynoucího z nejistoty se ztrácí a jejich řízení se orientuje na budoucnost. To je podstata pavlovské představy o bytí v Kristu (Galatským 3,26nn). Budoucnost je pramenem síly v přítomnosti a realita budoucnosti již nyní naplno určuje přítomnost. Pro Pavla tvoří realita Kristova vzkříšení a naději na vzkříšení věřících jednu nedělitelnou realitu (2 Korintským 4,14).
Křesťanská naděje je odůvodnitelná nadějí (1 Tesalonickým 1,3; 2 Korintským 3,12; Galatským 5,5). Proto může být jistotou i při pohledu na nejistou budoucnost. Zatímco řecká filozofie a z ní plynoucí naděje byla ambivalentní, přitažlivá a ohrožující zároveň, křesťanská víra odebírá budoucnosti její nejistý charakter. Naděje, spolu s vírou a láskou jsou základními kameny křesťanské existence (1 Korinstkým 13,13).
Minulost nezměníme, budoucnost je v našich rukou
Pohled do budoucnosti, jehož nejsme ochotni se vzdát – to je to, co křesťanská víra nabízí i dnes lidem, ve kterých při pohledu kolem sebe vítězí nejistota a obavy. V každém z nás se potýkají přinejmenším dva pohledy na svět. Ten jeden nás orientuje do minulosti. V jistém smyslu nám poskytuje jistotu. Vytváří v nás představu, že minulost je cosi hmatatelného, cosi, co lze uchopit a zopakovat v nějaké vylepšené verzi. Tento pohled v mnohém vítězí i při formulování akcentů křesťanské zvěsti v současnosti. Smutným jednotícím momentem většiny kázání v dnešních slovenských kostelích je romantizující pohled do minulosti, kterou kazatelé vnímají jako ztracený ideál. To další, co mají tyto dnešní slovenské kázání společné, je opovrhování přítomností podepřeno aktualizací apokalyptického žánru s těmi nejděsivějšími vizemi budoucnosti. Budoucnost v této podobě křesťanské zvěsti přestává být určována účastí na eschatologické skutečnosti vzkříšení a stává se stísňující představou o rozpadu hodnot a civilizace. Není divu, že před takto podávanou zvěstí o budoucnosti se její příjemci utíkají ke konspiracím, nebo to jednoduše s církví jako nositelkou dobré zvěsti zcela vzdají.
Tato slabina křesťanské zvěsti mimochodem není v prostředí Slovenska ničím novým. Nedávno (13. ledna) si Slovensko připomínalo kulaté 170. výročí úmrtí básníka, faráře a učitele Karla Štúra. Jeho současník Jozef Miloslav Hurban o něm napsal tato slova: “Zasáhl až do přítomného věku a živí nyní národ. Tehdy, když jiní, kázajíce křesťanství, motají se ve věcích dávno zašlých, nyní již neskutečných a proto ani ničím nepůsobí na mocnější vývoj věku a lidstva, přiměřený požadavkům křesťanství vždy se omlazujícího v ideji i ve formě, nechávaje srdce studené – a proto se z něj hned vyprazdňuje vždy více i samo náboženství: Štúr jako slovenský génius pochopil i směrování věku i času do výšky, a jako kněz mocně působil ve svém duchu uvědomění čistotou evangelia Kristova i na svůj národ.“
Hurban v Štúrovi rozpoznal ten druhý pohled na svět kolem nás, který se orientuje na budoucnost. Je motivován nadějí. Dává nám odvahu dělat věci úplně jinak. Je to ten náročnější pohled. Vyžaduje totiž větší sílu ducha v podobě představivosti, protože je nutně doprovázen s nejistotou toho, co budoucnost přináší. Minulost je často vnímána jako prvek jistoty a budoucnost jako prvek nejistoty.
Není to však přesně naopak? Minulost je minulostí. Nelze už zachytit ani vrátit. Budoucnost však umíme formovat. Proto tvoříme vize a programy. Víme, že zítra znovu musíme uchopit své příležitosti a učinit z nich to nejlepší, co se dá. Říká se: “Když někomu odpustíš, nezměníš tím minulost. Určitě tím však změníš budoucnost! “V tom je jistota budoucnosti.
Problémem samozřejmě není pohled do minulosti a čerpání z jejího bohatství. Problémem je ono motání se ve věcích dávno zašlých. Problémem je falešná představa, že kdysi byl svět v pořádku a naší roli je vrátit společnost do nějaké té ideální minulosti. To je hluboký omyl. Minulost nikdy nebyla ideální. To jen naše paměť nás klame, vytěsňuje to nepříjemné a ve vzpomínkách nechává dominovat to dobré a příjemné. Naším úkolem proto je poučit se z minulosti a tvořit takovou přítomnost, která neubližuje, neponižuje, nezraňuje jiné lidi.
Slovensko se již několik let zmítá v hlubokém rozdělení a důsledky pandemie onemocnění COVID-19 ho jen podtrhují. Na jedné straně nepřehledně propletená skupina bohatých oligarchů a politiků. Na druhé straně lidé, kteří ztrácejí důvěru v instituce státu a principy liberální demokracie jako spravedlivého uspořádání věcí veřejných. Stále více lidí stojí na okraji společnosti. Už nejsme soudržným společenstvím, ve kterém jsou ti silnější a úspěšnější ochotni pomáhat těm slabším. Trávíme hodiny svého času debatami o hledání viníků za své životní problémy. Je až neuvěřitelné, jak chytlavými se stále více stávají nejtemnější spiklenecké teorie. V parlamentu pak sedí poslanci, kteří sní o fašistickém režimu válečného Slovenského štátu. Ožívá nacionalismus, který neváhá oprašovat rasistické teorie. Trestuhodným způsobem ve vystrašených lidech křísí nízké pudy odporu ke všemu, co je odlišné, neznámé, cizí. “Židé, mohamedáni, cikáni a homosexuálové” – to není citát z dobového gardistické tisku. To jsou označení skupin, které jako “problém společnosti” označují dnešní extremisté. Znepokojivě rostoucí část společnosti s nimi potichu sympatizuje.
Více prorocké zvěsti a méně kultu
To vše je navíc posilované převažujícím sakramentálním (nebo mysticko-kultickým) přístupem k náboženství a nedostatkem prorockého přístupu. Podle této Tillichovy typologie náboženství je důležité, aby byl sakramentální přístup, který je ve své podstatě iracionální, vyvažovaný racionálním a kritickým prorockým přístupem. Jsme však bohužel svědky vychýlení této rovnováhy v neprospěch prorockého přístupu. Přitom právě křesťanský pohled naděje do budoucnosti, jak jej formuluje apoštol Pavel, je ve svých principech a důrazech na hodnoty lásky, služby a poznání prorocký. Prorockým, a ne sakramentálním, je i důraz, který vyplývá z Ježíšovy kritiky náboženského kultu.
Pokud tedy hledáme křesťanské východisko z nejistoty, které by nás nasměrovalo k jistotě, tak bychom ho měli hledat právě v takové zvěsti, která orientuje pohled lidí na budoucnost a čerpá z prorocké kritiky vlastního iracionálního přístupu k překonávání nejistoty. Je to tak, že v kultu se náboženský subjekt spojuje prostřednictvím symbolického zpřítomnění se svým transcendentním základem. Tím mu kult poskytuje jistotu a ochranu a je zdrojem síly a odvahy k životu a k zvládání životních krizí. Takové spojení se s transcendentním je samo o sobě iracionálním jednáním, protože přesahuje hranice racionálně uchopitelného.
Domnívám se však, že mnohem přínosnější pro hledání jistoty v naší době je prorocká podoba náboženství. Ve svých projevech se soustřeďuje na hodnotové požadavky transcendentní bytosti. Jde v ní o uskutečňování hodnot lidského života jako jsou pravda, právo, spravedlnost, dobro a láska. Nábožensky vyjádřeno – Bůh stvořil člověka, aby ztvárňoval a měnil svět. Prorocká podoba náboženství je v tomto smyslu racionální. Musí se totiž při prosazování těchto hodnot řídit zákonitostmi oblastí, v nichž tyto hodnoty prosazuje.
Úsilí křesťanů by se při hledání jistoty nemělo soustřeďovat na obhajobu nedotknutelnosti náboženského kultu. Právě naopak, v naší zvěsti bychom měli více hovořit o naší schopnosti a ochotě přerušit řízení kultu jménem záchrany lidských životů, jak to v kázání na hoře naznačil Ježíš (Mt 5,24-25). Měli bychom se odpoutat od iracionálního poselství o hygienické nezávadnosti posvátných předmětů (ikony či eucharistie) a mluvit více o tom jak zrazujeme Kristovy zásady, pokud nám více než na zdraví lidí záleží na důkazech vlastní zbožnosti. Při omezeních náboženského kultu v důsledku pandemie bychom měli méně mluvit o nedotknutelnosti náboženské svobody ve smyslu práva k provádění obřadů a více poukazovat na to, že skutky lásky vůči jiným lidem jsou nejvyšší formou bohoslužby. To je cesta z nejistoty k jistotě.
Autor je teolog a publicista. Působí jako misijní pracovník evangelického církevního sboru v Bratislavě-Starém Městě.
Autor: Ondrej Prostredník
Zdroj: Křesťanská Revue
Foto: unsplash/Fábio Lucas
Překlad: Václav Radoš