Kdysi jsem slyšela citát, přibližně v tomto znění: „Nejprve jsou hory horami a řeky jsou řekami. Pak hory přestanou být horami, a řeky přestanou být řekami. A později se hory znovu stanou horami a řeky znovu řekami.“
Pocházím z nevěřící rodiny a s křesťanstvím jsem se poprvé setkala v 15 letech, po jedné přednášce na střední škole. Přednášející nás tehdy pozval do středoškolského klubu u nás ve městě. I když jej zřizovala církev, scházeli se zde věřící i nevěřící mladí lidé. Právě tady jsem se od věřících dozvídala více o víře. Líbilo se mi, jací křesťané byli, časem jsem si přečetla Bibli a sama se stala křesťankou. Bylo tedy přirozené, že jsem začala docházet do církve, jejíž součástí klub byl. Tam jsem se zapojila do vedení klubu mládeže a kapely, která doprovázela nedělní bohoslužby. Po střední škole jsem se dokonce rozhodla více zainvestovat do osobní spirituality, proto jsem nastoupila na studium teologie. Tehdy pro mě byly hory horami a řeky řekami.
Asi není neobvyklé, že jsem během svého křesťanského života prožila různá období, kdy jsem Bohu byla někdy blíž, a jindy se vzdalovala, nicméně po zhruba deseti letech v církvi jsem došla do bodu, kdy jsem se začala s vírou tak, jak jsem ji znala, určitým způsobem vnitřně rozcházet. Jako křesťané nejsme samostatným ostrovem. Žijeme v určitém „křesťanském systému“ – soustavě, kam patří nejen naše takzvaná osobní zkušenost s Bohem, ale také veškerá přijatá teologie, křesťanské názory a postoje, které jsou formované domovským sborem a ostatními věřícími víc, než je člověk často ochoten si připustit. Je to celý ten balík věcí, který utváří spiritualitu člověka a jeho náhled na život.
A tento můj „křesťanský systém“ mi prostě přestal dávat smysl. Jak čas plynul, zažívala jsem různé životní události, které významným způsobem ovlivnily to, kým dnes jsem (nemoc a smrt rodiče, stěhování do jiného města, noví přátelé, studijní a pracovní zkušenosti…). Jak jsem se měnila, můj dosavadní „křesťanský systém“ přestával být relevantní vůči tomu, kým jsem se stávala. Spoustu věcí jsem už viděla jinak než před deseti lety. Některé základní křesťanské pojmy pro mě úplně ztratily svůj původní význam a já si musela přiznat, že vlastně vůbec nevím, co znamenají. Hory přestaly být horami a řeky přestaly být řekami.
Lidé v církvi mívají různé teorie o tom, proč křesťané, kteří Bohu aktivně sloužili, z církve (potažmo od Boha) odešli. Odcházející často zmiňují zranění od svých spolu-věřících, nevyhovující společenství nebo vedení církve. Na druhé straně lidé, kteří ve sboru setrvávají, za odchodem svých bratrů a sester často vidí „vábení světa“, hřích, a podobně. Málokdy to je ale tak černobílé. Pro mě byly důvody vzdálení se církvi (a v důsledku i Bohu) tvořené mozaikou výše uvedeného, ale řekla bych, že hlavní roli sehrála postupná ztráta smyslu.
Jako křesťanka věřím, že každý musí o svůj vztah s Bohem pečovat a zápasit o víru, jinak jeho vztah s Bohem postupně odumře. A část odpovědnosti za to, aby lidé v církvi setrvali, leží i na církvi. Zažila jsem to u sebe a viděla i u dalších věřících – jak čas plynul a lidé zažívali různé věci, církev je často nedokázala adekvátně podpořit v tom, aby byli schopni svou víru uchopit nanovo, jinak – jako člověk, kterým jsou tady a teď, a ne jako člověk, kterým byli před deseti lety, když konvertovali.
V Bibli se píše, že Kristus je „stejný včera i dnes i na věky“. Domnívám se, že tento verš se týká spíše toho jaký Bůh je, než toho jak máme tyto pravdy žít, komunikovat okolnímu světu i věřícím uvnitř církve. Zdá se mi, jakoby církev někdy měla obavy toto své jak přizpůsobovat době, ve které žije, snad ze strachu, že „zesvětští“, a proto se zbytečně drží vzorců (nejen liturgických, ale i těch myšlenkových), které fungovaly před dvaceti, třiceti lety. Myslím, že zvlášť se to nyní ukazuje u mileniálů a genenerace Z, kteří se ptají po smyslu a onom jak snad víc, než kterékoli generace před nimi.
Návrat ke křesťanství započal zhruba před dvěma lety, přičemž určitou katarzí pro mě byla tříměsíční pracovní zkušenost v uprchlických táborech v zahraničí. Bylo to období hluboké prázdnoty a vykořenění – z mně známého prostředí, komfortu, z mé sociální bubliny, z mého „křesťanského systému“. Když přišla na těchto nehostinných místech řeč na otázky víry, uvědomovala jsem si, jak velmi prázdně mé naučené fráze zní, a že tváří v tvář lidskému utrpení a zoufalství, které šlo často až na jakousi existenciální dřeň, nedávají vlastně vůbec žádný smysl. Když se mě v té době někdo zeptal, zda jsem křesťanka, začala jsem odpovídat, že popravdě nevím. Bylo mi jasné, že buď se má víra musí přetvořit v něco, co je relevantní i uprostřed takovýchto okolností, nebo že se nejspíše s křesťanstvím nadobro rozloučím.
Začala jsem se tedy k Bohu obracet v modlitbách s prosbou, aby moje víra byla skutečně živá, a ne jen víra ze setrvačnosti, dědictví někoho, kým jsem byla před patnácti lety, nebo produkt určité církve, přejatý od mých bratrů a sester. Nevím, jak se to přesně stalo, ale vím, že Bůh na to odpověděl. Jako bych začala více vnímat, které věci jsou podstatné, a co je jen balast, který se na mou víru za posledních patnáct let nalepil. Byl to poměrně bolestivý proces, v určitém slova smyslu jsem ztratila kus sebe, ale bylo nutné jej odložit, jinak nebylo možné jít dál. Bůh si v tomto období používal i mé přátele z Metro Church Olomouc, se kterými jsem byla v té době na dálku v kontaktu. Jejich trpělivost a laskavá podpora pro mě byly Božím obrazem a kotvou, která mě držela v Boží blízkosti. Jsem za ně vděčná.
V současnosti jsou pro mě hory opět horami, a řeky opět řekami. Děkuji Bohu za každou církev, která buduje víru lidí „do hloubky“ namísto omílání křesťanských hesel. Církve, které nedávají laciné odpovědi na těžké životní otázky, a které si dají tu práci ujít kus cesty s lidmi, kteří si nejsou jistí, jestli vidí hory, řeky, nebo vůbec něco.
Psáno pro Život v Kristu – redakčně upraveno
Autor: Nikola Petrák
