Současná válka na Ukrajině ve mně nanovo velmi silně probudila potřebu zvažovat, co se to děje, když lidé, někteří sotva narození až po ty, kteří jsou blízko konci života, jsou zabíjeni a zdá se, že mizí beze stopy. Pokouším se spoléhat na apoštola a věřit, že nemizí definitivně.
Nečekanou diskuzi na Facebooku vyvolala členka ekumenického společenství Iona Community, když o velikonoční neděli napsala: „Do kostela nejdu. Nevěřím ve vzkříšení mrtvých.“ Její slova vedla řadu mých přátel k otevřenému přiznání, že i oni již dlouho pochybují. Celek odpovědí společně s onou výzvou tvoří zcela nepokryté doznání, že tento klíčový kus víry, obsažený v základních vyznáních křesťanské víry, neodpovídá a nepomáhá řadě z nás k ujasnění naší víry.
Připomínám si Pavlovo vyznání v jeho Prvním listu do Korintu. Zvláště 15. kapitola je plná úvah nad koncem života Ježíše Krista. Uvádím verše 12 až 15: "Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!"
Tolik apoštol. Pavlovo vyjádření zachycuje jistě jen část toho, co prožívali ti, kteří se oddali cestě následování člověka Ježíše. Hrůza jeho konce, děsivost utracení nevinného, v tehdejší době nejstrašnějším způsobem podle římského „práva“, je zpočátku zcela přemohla. Avšak návrat učedníků k živé víře a staro-nové cestě následování je pro mne skutečným zázrakem. Právě sem mi patří vzkříšení z mrtvých.
Současná válka na Ukrajině ve mně nanovo velmi silně probudila potřebu zvažovat, co se to děje, když lidé, někteří sotva narození až po ty, kteří jsou blízko konci života, jsou zabíjeni a zdá se, že mizí beze stopy. Jak je to možné? Jakou pro ně mohu mít naději? A právě zde se ve vší své nejistotě a chatrnosti plně a pevně opírám o přesvědčení, že nejsou, nemohou, nebyli a nebudou takto dokonale utraceni.
Zdá se mi jasné, že nevidíme za horizont vlastního života, ať již trvá onu vteřinu mých osmdesáti let, anebo vteřinu oněch několika vteřin. Ať už život ukončí raketa s plochou dráhou letu, anebo nesmyslné mučení nevinných, jehož trvání je v rukách násilníků. Tak rád bych nějak byl a zůstal blízko oněm utraceným. Pokouším se spoléhat na apoštola. A o to více na Dárce a Pečovatele o veškerý život. Jak jinak mohu být „blízko“ utraceným?
Autor: Tomáš Bísek
Zdroj: Protestant
Hezké rozjímání… Škoda jen, že se autor tak hluboce nezajímal o oběti fašistického režimu, jež vládne na Ukrajině, a který prováděl genocidu ruskojazyčného obyvatelstva od roku 2014… 🙁
Vzkříšený v duchu, v duchovních tělech.
Jsou kolem nás lidé se smyslově vnímatelným tělem a v duchu jsou mrtví, spící či snící (stupínky k bdělosti), ale i tací, kteří vedle svého působení v tělesné schráně jsou v duchu živí. Vidí vnitřním zrakem smysl všeho, co se kolem nás děje. Vidí milující spravedlnost či spravedlivou lásku, o kterou se celé stvoření opírá. Po smrti je to podobné. Smyslově vnímatelné fyzické tělo jde na pozemskou skládku, ale člověk je v duchu mrtvý, spící, snící či živý….