Agnosticismus je odpovědí bez odpovědi, která by nás mohla skutečně uspokojit.
Kdo je to agnostik?
V Evropě za posledních 100 let výrazně narostl počet agnostiků. Je to po křesťanech druhá nejpočetnější skupina. Zatímco pojem ateista je poměrně známý. Když jsem na střední škole vyučoval náboženství, v pojmech agnostik, agnosticismus neměli studenti dostatečně jasno. Agnostik se zdráhá vyslovovat konečné soudy o věcech, které souvisejí s podstatou světa, existencí Boha a pod. Říká, že odpovědi na tyto otázky nelze s konečnou platností s jistotou poznat (proto a-Gnostik, z řečtiny gnosis = poznání a předpona a- znamená zápor).
Zatímco ateismus dogmaticky tvrdí, že Bůh neexistuje (ateismus = ne-bůh), agnosticismus popírá možnost poznání odpovědi na tuto otázku. Tak jako při ateismu, i při agnosticismu se můžeme setkat s jeho různými formami. Agnostik může být vůči existenci Boha velmi skeptický, tehdy je blízko ateismu, ale může jeho existenci i připouštět, ovšem popírá, že by existence Boha měla nějaký reálný přesah do života člověka (tehdy je blízko deiz). Vznik filozofického agnosticismu datujeme do poloviny 18. století (David Hume). Tento pojem však definoval až v 19. století T. H. Huxley. Výrazný nárůst ateismu a agnosticismu byl zaznamenán ve 20 století.
Agnostici a ateisté v Evropě
Podle průzkumu Eurobarometru z r. 2015 se ke křesťanské víře hlásí 71,6% obyvatel Evropské unie. Skupina, která hned za ní následuje, jsou právě agnostici s 13,6%, pak ateisté s 10,4% a až za nimi muslimové s 1,8%. Starší průzkum Eurobarometru z r. 2010, kde byly otázky postaveny trochu jinak, poskytuje doplňující pohled na duši Evropana. 51% se ztotožňuje s tvrzením, že Bůh existuje. 26% souhlasí s tvrzením, že existuje nějaké duchovno (duch) nebo životní síla. 20% souhlasí s tvrzením, že duch, životní síla či Bůh neexistuje. A 3% lidí na tuto otázku neodpovědělo. Porovnáním těchto dvou průzkumů, i když jsou z různého času, naznačuje, že je rozdíl mezi tím, k jakému světonázoru se lidé hlásí (křesťanství, ateismus apod.) A jaké je jejich vlastní vnitřní osobní přesvědčení o duchovním světě.
Agnostik se zdráhá vyslovovat konečné soudy o věcech, které souvisejí s podstatou světa.
Zdá se, že je poměrně velká skupina lidí, kteří sebe identifikují jako křesťany, ale přitom jejich pohled na Boha není typicky křesťanský, je to něco, co český teolog. T. Halík označil jako “něcisté”, tedy lidé, co věří v “něco”. I když s Halíkem nemusíme ve všem souhlasit, tato jeho definice je trefná. Zároveň nám to potvrzuje, že k agnostikům se řadí zřejmě i lidé, kteří “v něco věří” jakož i ti, co se považují za ateisty, i když možná ne ze spektra dogmatických či militantních ateistů.
Zdá se, že “praktikujících agnostiků” je mnohem více, než lidí, co by sami sebe takto označili. I když na první pohled se zdá, že Evropa je stále do značné míry náboženská (křesťanská), ve skutečnosti podle nedávného průzkumu jen 21% Evropanů se vyslovilo, že náboženství je pro ně “velmi důležité”. V USA je to 59%. Projevem důležitosti náboženství či víry pro Evropany ukazuje i to, že v Evropě navštěvuje pravidelně bohoslužby jen 15% lidí (přičemž rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou výrazné), zatímco v USA je to 44%.
Proč neignorovat tyto otázky?
Žijeme tak komfortní život, že se nám zdá, že dokážeme životem úspěšně proplouvat aniž abychom se museli v otázkách spirituality nějak zvlášť vyhrazovat. Zde mi přichází na mysl svědectví evangelického faráře Zakaya Malekwu, který byl šampionem Afriky v hodu oštěpem. Ačkoliv nezískal žádnou olympijskou medaili, vzpomíná na rozhovory během olympiády v Moskvě v r. 1980. Mnozí sportovci tam byly ideologicky velmi vyhranění negativně vůči křesťanství. Řekl jim: “Jestliže Bůh neexistuje, já nemám problém. Ale pokud Bůh existuje, tak vy jednou budete mít vážný problém”. Z tohoto pohledu je nemoudré si myslet, že otázku o základních věcech života můžeme odkládat na neurčito. A to je výzva pro agnosticismus, který se snaží filozoficky zdůvodnit, proč na tuto otázku nemusíme (a nemůžeme) dát odpověď. Ve skutečnosti, tím jak žijeme, nějakým způsobem tvoříme každý svou vlastní odpověď.
Život jako sportovní zápas
Vince Vitale z Ravi Zacharias International Ministries odpovídá na otázku, proč je ve skutečnosti neudržitelné být dlouhodobým agnostikem ilustrací ze světa sportu. Představte si, že jste najednou vržen doprostřed nějakého sportovního zápasu. Vy však tuto hru neznáte. Nevíte, kdy tato hra začala, nevíte, kdy bude její konec, neznáte její pravidla a ani, co je jejím cílem. Jak se smysluplně zapojíte do hry? Mohli byste jít za hráči, kteří již hru hrají a zeptat se jich na tyto 4 otázky. Ale co kdyby vám dávali různé, až protichůdné odpovědi? Nebo by neměli zájem se s vámi o tom bavit? Možná byste hledali nějakého trenéra nebo manažera, ale on tam jen sedí na lavičce nebo pobíhá a povzbuzuje, že vám to jde dobře…
Hlediště burácí nadšením, ale vy jste uprostřed zmatku, který vám nedává žádný smysl. Možná byste hledali nějakého rozhodčího. Zjistili byste však, že tam žádný rozhodčí není, protože hráčům se nelíbily jeho rozhodnutí, a tak ho poslali pryč. Jinými slovy, abyste se smysluplně zapojily do hry, potřebujete znát, kdy to začalo, kdy to skončí, jaký je cíl hry a jaká jsou pravidla. Pokud neznáte odpovědi na tyto čtyři otázky, přinejlepším můžete předstírat, že hrajete a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Je zajímavé, že když mluvíme o sportu, každému je toto hned jasné a netřeba nic vysvětlovat. Samozřejmě, že pokud neznám odpovědi na tyto otázky, nemohu se smysluplně do hry zapojit. A tak se ptám, proč si myslíme, že dokážeme smysluplně žít, pokud neznáme odpovědi na tyto 4 otázky:
- Odkud pocházím ?
- Kam směřuji ?
- Jaký je smysl života ?
- A jak mám potom správně žít?
Každý člověk, který chce smysluplně žít, se musí pokusit zodpovědět tyto 4 otázky. Jsou to hluboké základní otázky našeho života.
Mohu si sám stanovit smysl svého života?
Jedna z odpovědí dnešního světa je, že každý si sám stanovuje smysl svého života, že zde není nic výše, a tak si sami stanovujeme i pravidla hry. Je to jakoby jsme hráli celou dobu nějaký individuální sport. Problémem takové odpovědi je, že ve skutečnosti i tak neznáme odpověď na to, s kým vlastně hrajeme, zda proti komu hrajeme. Ve skutečnosti, nejsme na hřišti sami, ale svět je plný lidí, kteří se snaží hrát nějakou hru a vyhrát. Je reálné možné, že vy jste uprostřed zmatku, který vám nedává žádný smysl, když je na fotbalovém hřišti spousta jiných hráčů, kteří hrají úspěšně tenis? Snaha o nějakou individuální odpověď ve skutečnosti není žádnou uspokojivou odpovědí.
…ale vy jste uprostřed zmatku, který vám nedává žádný smysl.
V širších souvislostech chceme vědět, na čí straně hrajeme, kdo hraje s námi a kdo hraje proti nám… Ve skutečnosti, chceme naše děti naučit správné pravidla hry, aby i oni byli v životě úspěšní … Jeden trenér, který trénoval chlapecký fotbal, jednou, když se stále stěžovali na to, jak jejich pravidla omezují, když každou chvíli píská faul, ofsajd nebo aut, tak jim navrhl, že mohou hrát chvíli fotbal sami, bez pravidel a rozhodčího. Přijali to s nadšením, ale po chvíli hry se už všichni hádali, pokřikovali po sobě a to, co na začátku vypadalo jako ohromná zábava, vyústilo do katastrofy. Nakonec chlapci sami prosili trenéra, aby znovu začal řídit jejich hru. A znovu říkám, při sportu je nám to jasné, logické a rozumné. Kdy pochopíme, že obdobné pravidla platí i pro náš život?
Kde pak hledat odpověď?
Proto je neudržitelné zůstávat trvale agnostikem, i když se to jeví filozoficky i osobně jako schůdná cesta. Je to vnitřně nekonzistentní postoj. Na druhé straně, biblická křesťanská víra dává konzistentní odpovědi na všechny tyto 4 základní otázky života. Stručně řečeno, náš původ i cíl našeho určení je v Bohu, smysluplně budeme žít, pokud přijmeme, že vztah s tímto Bohem skrze Ježíše Krista je smyslem našeho bytí.
Jak řekl Augustin již před více než tisíci lety: “Stvořil jsi nás pro sebe Pane a nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.” A Augustin byl člověk, který nemluvil akademicky od stolu, ale vyzkoušel v životě opravdu (skoro) všechno. Proto člověk má dostatek racionálních důvodů k tomu, aby přijal pravidla hry, které dává Bůh. Bůh je nevložil do tohoto světa, aby nám kazil radost ze hry, ale právě naopak, abychom zažili ze hry skutečnou radost a nakonec i radost z konečného vítězství.
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-list.sk
