Mnohá Ježíšova slova zaznamenaná v evangeliích působí nejednoznačně až zmatečně. Řeč o „nastavení druhé tváře“ bezesporu patří k jedněm z nich. Jak je máme chápat? A jak se k nim jako křesťané 21. století stavět?
V deváté kapitole Matoušova evangelia čteme: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi, ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou…“ Než se nad významem těchto slov společně zamyslíme ve světle Jeho povahy, považuji za nutné uvést dva časté omyly způsobu čtení evangelií.
Prvním je nevnímání úryvku v souvislosti dané kapitoly, ne-li celého evangelia, druhým jeho doslovné chápání. Teprve po odstranění prvního omylu můžeme ten či onen konkrétní citát vnímat v kontextu a duchu celé biblické knihy. Po vymanění se z druhého vystoupíme z diletantského až prostoduchého čtení Písma a může se nám naopak otevřít cesta k jeho hlubšímu pochopení.
Ježíš započíná svůj apel odkazem na úzus Starého zákona: ukradne-li vám někdo ovci, taktéž mu jednu vezměte. Ihned další větou se však staví do opozice a zdůrazňuje, abychom se chovali jinak, než jak s námi jedná zlý člověk. Tím normu starého věku neruší, nýbrž přesahuje a vtiskuje mu nový smysl. Ostatně taktéž v Matoušově evangeliu zřetelně vyjadřuje, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Staví tedy na bohatství Starého zákona (princip oko za oko byl koneckonců pokrok oproti předchozímu věku, kdy se za přirozené mnohde považovalo oplatit zlé sedminásobně).
Následující proslov o nastavení druhé tváře nás svádí vytvořit z Ježíše absolutního pacifistu a vnímat text jako pobídku udělat ze sebe fackovací panáky. Takové vyložení Ježíšových slov je nejen chybné, ale rovněž nebezpečné. Ježíš byl radikální nejen svými slovy, ale i skutky (vzpomeňte na zpřevracení stolů směnárníků v chrámu).
Ježíš, radikální v lásce, vztazích i sociálních otázkách, rozhodně nebyl pacifistou ve smyslu, že by odmítal jakékoli řešení využívající verbální, či fyzické násilí a prosazoval pasivitu. Křesťanství jakožto náboženství a široké společenství (nejen) Evropanů, motor dynamického vývoje po celou éru středověku, rozhodně není bezbřehým pacifismem.
Zkusme to tedy jinak: Ježíš často mluvil v obrazech, podobenstvích a metaforách. Co mohl tedy obrazně myslet v tomto případě? Všimněte si, že zmiňuje „zlého“. A zrovna na tuto drobnost se často zapomíná. Ježíš hovoří o nastavení druhé tváře v konfrontaci se zlým. Jako nikdo jiný si je vědom ohromné ničivé síly zlých skutků, zatěžující především postupným hromaděním jednotlivce i celá společenství (ostatně dějinný příběh židovského národa je více než názorným příkladem).
Když vám někdo ublíží, jako by těmi slovy říkal Ježíš, ať se na něj upřeně zadíváte a snažíte se přemoci záporné emoce, které ve vás jeho čin či slova vybudily. Nenastavujte mu stejnou tvář jako on, ale pokuste se ukázat mu tvář druhou: jinou perspektivu, cestu vzájemného porozumění a odpuštění. Kristovské nastavení druhé tváře má tedy neuvěřitelně obrovskou moc zastavit spirálu nenávisti a pomstychtivosti.
Ostatně celý Ježíšův život svědčí o tom, že zlo se dá přemoci jedině dobrem. Tento risk, zdá se, stojí za to. Vyplatí se konfrontovat jedovaté slovo odpovědí, jež kupříkladu sebereflexí odhalí domněnky či zlý úmysl prvního. Nadto v tomto nastavení druhé tváře nedlí ani špetka pacifismu. Naopak jde o krok plný odvahy, který vyjadřuje vyzrálost konfrontovaného.
Odpuštění je klíčovým pojmem této úvahy, a třebaže není na tomto místě výslovně zmíněno Ježíšem, je i prubířským kamenem „nastavení druhé tváře“. Jak svědčí politická teoretička Hannah Arendtová: „Odpuštění je jediný způsob, jak zvrátit nevratný tok historie.“ Ježíšova slova tedy nenaznačují, že do sebe máme nechat kopat, nýbrž že máme aktivně a pohotově zareagovat, aby se zažehnutý nesvár nerozšířil jako mor a neotrávil nás i ovzduší celého okolí.