Ježíš vedl své učedníky ke svobodě nikoli skrze vítěznou válku, která porazí imperiální vojska, ale skrze multikulturní společenství, které se postaví imperiálním způsobům myšlení svou radikální láskou a absencí násilí.
Podstatou křesťanského hnutí, které bylo rozšířeno vně i za hranicemi římského impéria učednicemi a učedníky Ježíše z Nazareta, je výzva k radikální proměně vztahů nejenom lidí vůči Bohu a mezi sebou, ale i k impériím a státům. Rozhodnutí učednic a učedníků následovat Ježíše bylo volbou „buď, anebo“. Císař vyžadoval od všech naprostou loajalitu (v řečtině pistis), k jejímu vynucení měl k dispozici mocnou armádu a všudypřítomný správní aparát.
Ježíš v očekávání reakce impéria a kolaborující židovské vlády vůči těm, kdo odevzdají jemu to, co „patřilo“ císaři, opakovaně své učedníky a učednice připravoval na brutální násilí a pronásledování, kterým budou čelit. Prohlásit věrnost a oddanost potulnému kazateli z okrajové a vzpurné provincie říše bylo radikálním politickým činem, za který císařův říšský aparát odplácel veřejnou popravou anebo umučením k smrti. Nazvat tesaře bez formálního vzdělání Pánem, Synem Božím a Spasitelem, tedy tituly, které exkluzivně patřily císaři, bylo obdobou vlastizrady.
Pro římskou říši bylo dobrou zprávou narození císaře, podrobení dalšího národa římskými legiemi anebo vyhlášení panství císaře nad okupovanou provincií. Pro okupované obyvatelé Galileje a zubožené, zadlužené rolníky, prostitutky a rybáře, jejichž živobytí si nárokovala říše na údržbu své armády a správy, bylo Ježíšovo evangelium protiváhou jejich politické a sociální skutečnosti. Uším lidí 21. století může znít evangelium o narození Ježíše jako náboženský příběh, který se pojí s hluboce zažitými tradicemi a kulturou Vánoc. Jenže událostí provázející Ježíšovo narození byly prodchnuté politickými odkazy.
Ježíš byl počat nadpřirozeným způsobem podobně jako císař Augustus, který panoval v době Ježíšova narození. Augustus označil úkaz komety nad Římem v roce 44 př. Kr. za potvrzení božství svého adoptivního otce Julia Caesara a nazval sebe Synem božím. Narození Ježíše jakožto (pravého) syna Božího oznámil Marii anděl. Příchod mágů, tedy politicky významných osobnosti Parthského impéria soupeřícího s Římem, kteří se chtěli poklonit nově narozenému židovskému králi, polekal tehdejšího židovského krále a římského zástupce Heroda. A to natolik, že dal povraždit všechny chlapce mladší dvou let v okolí narození.
Dnes si spojujeme kříž s teologickými důrazy spásy a znovuzrození, ale také s násilím církve, kolonizací a vyhlazováním domorodých národů. Ježíšovo ukřižování představiteli Říma bylo politickou popravou pro povstalce a nepřátelé impéria. Co se nepovedlo Herodovi, protože Ježíšovi rodiče prchli na základě snu do Egypta, dovršil Pilát, když nechal nad umírajícím Ježíšem přibít ceduli s nápisem „Židovský král“. Prázdny hrob se křesťanům 21. století pojí s Boží mocí nad smrtí, avšak často zapomínáme na to, že pro naše předchůdce bylo vzkříšení Ježíše Božím vítězstvím nad impériem a vůbec všemi vládami.
Mentální šok
O dopadech imperiálních hodnot a mocí vlád nad životy lidí v českém, moravském a slezském kontextu bychom mohli psát knihy. Všichni jsme zažili nějaké na vlastní kůži. Má osobní historie s impériem začala v 80. letech minulého století. Do teď si živě vybavuji, jak jsme ve školce kreslili na velkých arších papírů Auroru, která svými výstřely počala Velkou říjnovou revoluci, a na čtení ve druhé či třetí třídě o tanku vyrobeném z uralské oceli, který rozváží po Evropě socialismus.
V době moci sovětského impéria nad našimi životy mělo československé křesťanství blízko k prvotní církvi. Bylo politickým vzdorem, za něhož někteří zaplatili svým životem, jiní vězením za protest či za odmítnutí vojenské služby nebo zamítnutím studia na vysoké škole kvůli aktivitě v církvi. Jako děti jsme nebyli pionýry, protože naše věrnost Ježíšovi byla v rozporu s oddaností rudé hvězdě a zlatému srpu s kladivem.
V 90. letech v našich městech vyrostly německé supermarkety a McDonaldy jako houby po dešti. Tehdejší situaci využili také severoameričtí misionáři, kteří se k nám přestěhovali z vojenských základen, postavených původně kvůli válce proti nám a zbytku východního bloku. Můžeme diskutovat, zda jsme se stali kolonií severoamerického evangelikálního impéria, či ne, každopádně jejich misijní aktivity a organizace ovlivnily některé církve minimálně na desetiletí. Jejich práce podpořila emancipaci sborů a přivedla mnoho nových členek a členů. Ovlivnila ale také i teologické důrazy a praxi.
V patnácti letech bylo mým snem vycestovat do USA a zažít tu kulturní „slávu“, o které nám vyprávěli naší bílí a privilegovaní američtí vedoucí. Když jsem o patnáct let později během své první cesty do USA navštívil evangelikální sbor, který k nám posílal misionáře, zažil jsem mentální šok z bílého předměstí segregovaného od barevné chudoby městského centra a z množství vojenských uniforem na bohoslužbě. V neposlední řadě také z prosby mé kamarádky, abych nekritizoval jejich armádu, až budu mluvit k mládeži o mé práci v Iráku s rodinami, kterým americké rakety zavraždily děti.
Impéria versus křesťanství
První desetiletí nového tisíciletí proběhlo ve znamení velkých politických změn. Z národů okupovaných v minulých staletích sekvenci říší nás jejích přítomné mutace přijaly za mladší partnery do svého VIP klubu Evropské unie a schengenského prostoru. V globálním měřítku, jsme získali politický status a svobody, jaké má jen pětina lidí na světě. Zároveň podíl na bohatství a moci, za které svými životy a svobodou zaplatily a platí mnohé domorodé a neevropské národy. Partneři nás obklopili smrtonosnými hranicemi, armádami a korporacemi a vštípili v nás pocit jedinečnosti a zmocnění. Obrazně jsme se z utlačovaných Galilejek a Galilejců stali Římankami a Římany s jejich říšskými privilegií.
Druhé desetiletí, ve kterém si korporace a státy uzurpovaly další stupně kontroly nad našimi životy skrze nové technologie a sociální média, jsem strávil mimo Evropu. V Kurdistánu a Kolumbii jsem poznal válku a skrze svou práci a přátelství s lidmi, jejichž životy hluboce poznamenaly imperiální aktivity, jsem začal hlouběji chápat roli impérií a vzdoru vůči nim. A to nejenom v politických reáliích a životech mých blízkých, ale také v Bibli a křesťanství.
Pochopil jsem, že bez porozumění postoje, jak se vůči impériu postavilo křesťanství v době svého vzniku a formování, nám může až příliš snadno uniknout, jaký přístup k ekonomické a politické moci by si měli zvolit následovníci Ježíše dnes. Ježíšovo přátelství s lidmi, které vykořisťovaly, utiskovaly a extrémně zadlužovali nejenom římská říše, ale i židovská aristokracie, velkostatkáři a podnikatelé se prolíná všemi čtyřmi evangelií.
Ježíšovo poselství o blízkostí Božího království je dobrou zprávou pro strádající rodiny, zadlužené rolníky a utiskované ženy o tom, že Bůh je s nimi, a ne s démonickou imperiální okupací anebo židovskou elitou. Ježíš svým hněvem a ostrou kritikou vůči nim nešetřil: Běda vám, kteří jste nasyceni, neboť budete hladovět. Běda vám, kteří se teď smějete, neboť budete truchlit a naříkat.13 To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.14 Běda vám, slepí vůdcové! Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci.15 Hadi! Plemeno zmijí! Jak byste mohli uniknout pekelnému trestu? (Matouš 23:32).
Boží království se nám dnes může jevit spíše jako duchovní zkušenost než politická skutečnost, jenže v době Ježíše tato dichotomie stěží existovala. Císař byl nejen vládcem, ale i bohem či jeho synem. Jeruzalémský chrám byl centrem náboženského kultu a zároveň obdobou centrální banky, která prohlubovala zadlužení venkovanů. Když izraelští proroci volali lidi k návratu k Bohu, volali také po konci ekonomického útlaku a po sociální spravedlnosti.
Spravedlnost utlačovaným
Ježíš je volal k důvěře a přátelství s Bohem, který konfrontuje centra moci jako Jeruzalém, chrám, synagogy, a namísto v nich se zjevuje a setkává s lidmi ve společenství těch, kdo ho hledají. Na rozdíl od vládců a hospodářů, kteří sbírají, kde nezaseli, a berou těm, co nemají nic, jako dobrý pastýř pečuje a naplňuje jejich základní potřeby. Nakonec slibuje, že zjedná spravedlnost utlačovaným a osvobodí zotročené a utiskované impériem a vládami.
Ty, kdo ho chtěli následovat a podílet se na Božím království, volal Ježíš k pokání, tedy k radikální proměně myšlení, životních hodnot a společenských vztahů. Pistis a láska k Bohu se podle Ježíše realizuje v lásce nejen ke „svým vlastním“, ale i k „cizím“ a nepřátelům. Požadavkem Božího společenství je odpouštět všechny dluhy a osobní křivdy, přerozdělit majetek a zdroje, přijmout mezi sebe cizince, uvádět v praxi hodnoty království a budovat vztahy osvobozené od hierarchie, státní moci a imperiálního násilí.
Ježíšovy požadavky během tří let oslovily tisíce lidí a skrze jeho učedníky, kteří je uváděli v praxi, změnily životy miliónů. Zároveň jejich radikální a transformativní moc neskousli zastánci centralizovaného náboženství a impéria, kteří by v Božím království přišli o svá privilegia, majetek, moc a kontrolu, a raději společně s představiteli Říma Ježíše popravili. V nadcházejících staletích pak kooptovali Boží království samotné a pokusili se jej přetvořit na nástroj říší a jejich budoucích manifestací.
Křesťané římské říše se museli poprat s tím, kým pro ně byl Ježíš, pokud jejich životy měly patřit císaři. Někteří z učedníků začali následovat Ježíše, protože v něm viděli dlouze očekávaného Mesiáše, politického vůdce, který je vysvobodí od římské nadvlády a nastolí vládu židovského lidu. Ježíš vedl své učedníky ke svobodě ne skrze vítěznou válku, která porazí imperiální vojska, ale skrze multikulturní společenství, které se postaví imperiálním způsobům myšlení a jednání v radikální lásce, vzájemném sdílení a moci bez násilí.
I my se musíme poprat s tím, co pro nás znamená následovat Ježíše ve světě rozděleném na státy, unie a sféry vlivu nadnárodních korporací. Všechny vyžadují naši oddanost a nutí nám své způsoby myšlení a jednání. Žijeme v globálně propojené, a přitom velmi rasistické a xenofobní společnosti prosycené strachem. Z venkovanů a venkovanek okupované provincie, jsme se stali obdobou židovské elity a privilegovaných římských občanů, kteří těží z kořistí válek ve vzdálených zemích.
Někteří z nás se stali setníky a dvořany císaře. Část z nás sytí chrámovou pokladnici ze svého nadbytku, zatímco vdovy, matky živitelky a mnozí další dávají vše, co mají, aby přežili. Uprchlík Ježíš nás zcela jistě nevolá k ochraně „židovsko-křesťanských“ kořenů a hranic imperiální civilizace anebo k obraně konzervativních hodnot, na základě kterých byl popraven.
Pokud je Ježíš naším Pánem a Spasitelem, pak jím nemůže být žádné státní zřízení, jakkoli demokraticky či jinak se tvářící. Stejně jako stovky generací před námi, stojíme před volbou loajality. Zůstaneme věrní impériu, jeho hodnotám a současné manifestaci, anebo zvolíme Ježíše a jeho radikální společenství?