Mezi lidmi se častokrát setkáváme s touhou žít věčně, nikdy nepřestat existovat. Na druhou stranu však zároveň pociťujeme strach z neznámého a nepochopitelného, přičemž věčnost lze popsat oběma těmito slovy. Toužíme tedy opravdově po věčnosti, nebo nás od toho její tajuplnost odrazuje?
Už od pradávných časů lidé chtěli žít věčně. V jednom z nejstarších světových literárních děl, eposu o Gilgamešovi, se tento motiv objevuje, když se Gilgameš snaží získat nesmrtelnost poté, co spatří plavat mrtvoly v řece Eufratu. I většina náboženství věčnost svým způsobem slibuje: křesťanství nebo islám dávají naději života v nebi; židovství už tak specifické není, ale přesto v posmrtný život také věří.
Ve východních náboženstvích se setkáváme s reinkarnací, která však není vnímána pozitivně, naopak, člověk se snaží vymanit z tohoto věčného kruhu tvoření, zániku a stát se transcendentním, tedy i věčným. Také mnoho nenábožensky založených lidí usilovně touží po co nejdelším životě, kterým by se přiblížili věčnosti. Já sám jsem si kdysi úsměvně přál být elfem z Tolkienova Pána Prstenů právě proto, že tato rasa mohla žít navěky.
Jak vidíme ve většině těchto příkladů, k touze po věčnosti nás může vést právě strach ze smrti. Tu bude muset prožít každý z nás, ale nikdo nemůže se stoprocentní jistotou vědět, co se stane po ní. Možná jednoduše přestaneme vnímat, zmizíme a nic po nás nezbude. To se zdá jako dost strašidelná představa. Proto myšlenka věčného života, ať už jakéhokoli, působí jako vcelku lákavá alternativa k této naprosté prázdnotě neexistence.
Děsivá tajuplnost věčnosti
Na druhou stranu právě u věčnosti spatřujeme podobný problém. Nedokážeme si ji představit, ani ji pochopit. Žijeme ve vesmíru, kde všechno, co známe, nějakým způsobem končí. Lidé a zvířata umírají, věci se ničí, vše se rozpadá. Nic nemůže být vzdálenějšího tomu, co vnímáme svými smysly, než věčnost. Nemůžeme ji s ničím porovnat, protože jsme nic podobného nezažili.
Samotnému mi přijde snadnější si představit smrt jako nicotu, kdy člověk nic nevnímá. Předpokládám totiž, že bezesný spánek ji může připomínat. Věčnost však ve světě omezeném časem k ničemu nepřipodobním. Proto si však kladu otázky, které ve mě vzbuzují pocit nervozity nebo až strachu z věčnosti.
Jak ji budeme prožívat? Nebudeme se náhodou nudit, nebudeme toužit po tom, aby už skončila? Pokud ji porovnám se svými současnými zkušenostmi, kdy mě mnoho věcí přestává bavit už po pár hodinách, někdy i minutách, nenaplňuje mě představa věčnosti zrovna touhou. Neprožíváme v životě radost hlavně proto, že víme, že někdy skončí? Nesnažíme se ze stejného důvodu zdokonalovat nebo učit? Do jisté míry pravděpodobně ano, otázkou tedy zůstává, zda by nám zůstalo dostatek důvodů pro radost, nebo motivace pro růst, i v případě, že bychom měli k dispozici věčnost.
Napětí mezi touhou a strachem
Můžeme tedy pozorovat, že se v nás pojí jak touha po věčnosti, tak jistá nervozita z ní. Na jednu stranu většina z nás chce žít co nejdéle a odrazuje je myšlenka na smrt jako nicotu,. Na druhou stranu si však nedokážeme představit věčnost a to, jak bychom dokázali celou tu dobu smysluplně existovat.
Obě tyto myšlenky v nás pravděpodobně budou do jisté míry zůstávat, k jednomu z těchto přístupů se však nejspíš budeme přiklánět více. Buď budeme toužit po věčném životě po smrti, popřípadě po pokroku, který umožní velmi dlouhý život snad až hraničící s věčností. Anebo se necháme odradit podobnými otázkami, jako jsem již uvedl, a ideu věčnosti zahodíme jako nepřitažlivou.
Myslím si, že to, ke kterému přístupu se přikloníme, bude ovlivněno hlavně tím, jak si věčnost představujeme. Pokud by měl svět zůstat i na věčnosti takový, jaký je dnes, včetně utrpení a zla, pravděpodobně by většina lidí po něčem takovém netoužila. Abychom o věčnost stáli, musela by nastat nějaká změna k lepšímu, a to jak v lidské povaze, tak ve světě kolem.
V tuto chvíli se jako lidé nejsme schopni navzájem snášet natolik, abychom spolu vydrželi věčnost, musíme se tedy stát jinými. Zároveň se však musí změnit naše okolí, na věčnosti totiž potřebujeme někoho, koho bychom natolik milovali, že bychom neměli problém s ním vydržet napořád. Někoho, koho bychom mohli celou tu dobu poznávat, díky komu bychom mohli navěky prožívat radost a z věčnosti se tak nestalo utrpení. Někoho jako Bůh, který by se nám na věčnosti přiblížil.
Autor: Lukáš Bayer
Foto: unsplash/Johannes Plenio