V církvi existuje napětí mezi potřebou odlišných názorů, díky kterým může docházet k posunu vpřed, a nutností zachování vlastní identity. Jakým způsobem k tomuto problému přistupovat?
Již několik dní uvažuji nad tím, jakým způsobem v církvi pěstujeme kulturu svobody projevu a vlastně i svobody názoru. Když jsem před několika dny poslouchal debatu mezi filosofy Samem Harrisem a Jordanem Petersonem, padla tam myšlenka, že za jeden z problémů náboženství lze považovat jeho odpor ke změnám, na druhou stranu jindy v něm potíže způsobuje nedostatek rezistence k modernizaci.
Modernizace nebo status quo
Vidíme zde tedy napětí mezi těmito dvěma směry a přílišné přiklonění se k jednomu z nich by mohlo znamenat katastrofu. S tímto tvrzením nejspíše můžeme souhlasit, křesťanství se například rozhodně měnilo správným směrem, když se posunulo v otázce otroctví a zavrhlo ho. Stálý odpor k modernizaci v této otázce by jistě přinesl mnoho škody. Na druhou stranu stejné problémy by přineslo přizpůsobení se moderní společnosti například v otázce zázraků, které jsou obvykle spíše diskreditovány, modernizace v této otázce tedy není žádoucí.
Jak ale tyto úvahy souvisí se svobodou projevu v církvi? Dalo by se říci, že se zde projevuje to stejné napětí. K modernizaci a změně totiž svobodný projev přispívá, kdežto jeho omezování pomáhá zůstávat ve starých kolejích. Nechci se zde ale vyloženě zabývat tím, zda se v církvi kultura svobodného projevu kultivuje. Jsem si jist, že do jisté míry ano, například věřím, že ať už církev navštíví ateista, muslim nebo křesťan jiné denominace, bude moci v rozhovorech svobodně vyjádřit své výhrady a nikdo jej nebude odsuzovat. Na druhou stranu v případě, kdy by pastor prohlásil, že Bůh je pouze filosofický konstrukt a ne reálná osoba, pravděpodobně by se pak na kazatelnu nějakou dobu nedostal.
Prostor pro vyjádření názoru
Měli bychom tedy o změnu usilovat? A pokud ano, do jaké míry? Nejprve se můžeme podívat na argumenty pro to, aby se v církvi budovala kultura, ve které by člověk mohl svobodně vyjádřit svůj názor. Jak už bylo zmíněno výše, právě tímto způsobem se církev posouvá dopředu. Pokud tedy chce být relevantní pro dnešní společnost, měla by přinejmenším dovolit, aby v ní mohly zaznít i hlasy, které volají po změně.
Zároveň pouze ve společenství plném přijetí a ochoty slyšet i odlišné názory nebo pochybnosti budeme moci hovořit opravdu otevřeně, díky čemuž se vyhneme mnohým rozčarováním, rozepřím nebo zklamáním z církve. Velmi nerad bych mezi křesťany viděl lidi, kteří se raději snaží neříkat svůj názor, protože se bojí, že by tím přišli o náklonnost věřících ve svém okolí. Obávám se však, že se to děje až příliš často a co hůř, že jejich obavy mohou někdy být i oprávněné.
Nutnost vědomí vlastní identity
Na druhou stranu si však církev potřebuje uchovat svou vlastní identitu, kterou by do jisté míry naprostá svoboda projevu mohla ohrozit. Pokud by například vedení církve, nebo mnozí její členové, začalo veřejně zpochybňovat základní doktríny křesťanství, pravděpodobně by to vyvolalo krizi identity, kdy by mnozí již nevěděli, čemu jako společenství věří. Proti této myšlence však argumentuje například Mike McHargue, když tvrdí, že církevní společenství nemusí být nutně založeno na stejné víře, ale na duševní spřízněnosti nebo stejném zájmu. Stačí když tito lidé míří stejným směrem. Osobně se mi ale i přesto zdá, že společenství alespoň do jisté míry potřebuje také identitu založenou na společné víře.
Co dělat?
Jak tedy sjednotit tyto dva směry? Je to vůbec možné? Rozhodně mezi nimi bude neustále napětí, přesto však musíme usilovat o oba oba. Církev potřebuje jasné vědomí své vlastní identity, ale zároveň svobodu projevuje a atmosféru, kde lidé mohou vyjadřovat své názory nebo pochybnosti. Otázku jejich propojení zde nedokážu jednou provždy vyřešit, přesto ale cítím, že bych na ni měl dát alespoň svou odpověď.
Udržení naší identity vyžaduje, aby přinejmenším vedení církve nebo lidé, kteří při bohoslužbách stojí vpředu a učí ostatní, vyhlašovali jasné křesťanské pravdy a ukazovali, v co církevní společenství věří. Na druhou stranu mezi jednotlivými lidmi, v rozhovorech nebo diskuzích, a to včetně jednání vedoucích, bychom měli usilovat o co největší svobodu projevu a atmosféru přijetí. Právě v těchto rozhovorech pak mohou vznikat myšlenky, které církev modernizují a posunou kupředu.
Autor: Lukáš Bayer
Foto: unsplash/Toa Heftiba