Od nepaměti si lidé upravují tělo a odívají se podle kultury, víry i osobního vkusu. Křesťanství přitom nikdy nebylo uniformní – naopak, vždy pojímalo rozmanitost jako součást své tradice. Přesto se i dnes objevují hlasité názory, které chtějí určovat, co je „správné“. Ale kdo vlastně rozhoduje o tom, jak by měl člověk vypadat? A neměli bychom se spíše ptát, co jeho vnější projev vypovídá o jeho nitru?
Je-li něco typickou součástí jakékoliv kultury bez ohledu na historické období, je to takzvaná adjustace čili úpravy lidského těla a zevnějšku. Asi každý z nás si vzpomene na chvíle, kdy si prohlížel knihy s ilustracemi Zdeňka Buriana, cestopisy inženýrů Zikmunda a Hanzelky, knihy Miloslava Stingla a další a další tituly. V dospělosti k nim přibyly knihy etnografické, třeba ty od Clauda Léviho-Strausse, ale také knihy o židovské, antické a křesťanské historii. Každá z těchto knížek ukazovala, jak pestrý život se na této planetě vyvinul a jak je důležité, aby se ve své pestrosti také uchoval.
My, křesťané a židé, jsme díky tomu, že se naše náboženství rozšířila v mnoha různých kulturách, zvyklí na mimořádnou pestrost v odívání a úpravách těla. Když se různě po světě konají například velké eucharistické kongresy nebo shromáždění církví, zvláště církve Východu a Afriky nám připomínají neuvěřitelnou rozmanitost svých členů.
Když milánský arcibiskup Carlo Maria Martini pořádal setkání lidí různých náboženství, dochovalo se nám svědectví fotografů, o jak pestré společenství lidí šlo.
Mám za to, že právě křesťané by i současné podoby adjustace těla a módy, jak je vidíme na našich spoluobčanech, a tedy na nás samých, měli umět přijmout jako něco naprosto normálního. Naše vlastní duchovní dějiny nás měly naučit toleranci k tomu, jak druzí lidé vypadají a jak se oblékají.
Odrazy národní kultury v církvi
Když apoštol Pavel dával rady o tom, jak se mají v církvi oblékat ženy a muži, dělal to hlavně z důvodů teologických. Mnohé kreativní adjustace těla a tehdejší móda šly ruku v ruce s pohanskými kulty – a bylo to tak pochopitelně správné. Křesťan však byl svojí vírou a křtem z tohoto společenství vyňat, a tak již nebylo správné, aby se i ve vnějším (natož ve vnitřním) ohledu identifikoval s pohanskými rituály. Neznamenalo to však, že by jako mávnutím kouzelného proutku odmítl adjustace těla jako takové a začal se oblékat nějakým předepsaným způsobem. Rodící se církev sice v podstatě okamžitě vytvořila svůj kánon odívání, lidé pocházející z celého světa si ale podrželi svá kulturní specifika a krajové odlišnosti. A je to tak dodnes.
Nikdy jsem nepochopil individuální či hromadné volání po zestejnění životního stylu a toho, co si oblékáme, jak se upravujeme a čím se zdobíme. Nemilosrdné v tom vždycky byly totalitní režimy, které takové zestejnění dokonce vymáhaly silou. Ne vždy přívětivé bylo společenské mínění a takzvané normy, jak má člověk vypadat podle sociální třídy, do níž patří. Ve světě černých kabátů, klobouků a dámských tmavých šatů po kotníky přinášely veselost a pestrost mnohé krajové odlišnosti s různorodými kroji, a paradoxně rovněž církev s pestrou směsicí oděvů pro kněze, řeholníky a jeptišky různých barev.
Soudci z lidu
I dnes se, a to zvláště ve světě sociálních sítí, objevují tu méně, tu více vulgární projevy proti tomu, jak si lidé upravují své tělo a jaké šaty nosí. Někdo je schopen obětovat mnoho hodin denně, aby úplně cizímu člověku vysvětloval, jak se má oblékat a krášlit. S vulgaritou jde ruku v ruce slovní násilí a výhrůžky. Podíval jsem se úplně náhodně na profily tří takových soudců z lidu, kteří se domnívají, že muži se oblékají příliš žensky, ženy příliš mužsky a že by se s tím mělo něco udělat.
Jeden kritik měl vlasy upravené prstýnkovou trvalou, jaká se nosila v 80. letech, druhý měl protrhané obočí, třetí byl až po krk potetovaný. Jejich problém tedy netkví v tom, že si druzí také upravují tělo a oblékají se, jak je jim to příjemné. Problém je v tom, že to nedělají tak, jak si dotyční kritici myslí, že by to dělat měli, a že jsou v oblékání v jejich pohledu až příliš kreativní.
Náboženský člověk by měl chápat, že úpravy těla a ošacení obvykle vyjadřují hlubší lidské postoje, a dokonce i duchovní myšlenky a hledání. Skutečně nikdy mě nenapadlo se podivovat tomu, jak vypadá člověk sedící vedle mě v kostelní lavici. Jestli mě jako teologa a křesťana v tomto ohledu vůbec něco zajímá, je to, zdali vnější věci a zbožná gesta nějak souvisí s tím, komu člověk uvěřil, co a jak myslí, co říká a co v Kristově jménu dělá – pro sebe a pro druhé.
