Je nejspíš spousta lidí, kteří nikdy nečetli biblickou knihu Izaiášovu a neznají jeho definici půstu. Byli by překvapeni, kdyby zjistili, že tam není vůbec nic o zákazu konzumace masa a masných výrobků. No fakt, není tam ani slovo. Co je to teda ten půst?
Asi jsem naivní a kdybych se s tím osobně nesetkala, nevěřila bych. Jsou lidé, kteří se domnívají, že křesťan se pozná podle toho, že na Zelený čtvrtek obědvá špenát a večer si zajde na zelené pivo. Na Velký pátek nesní ani vlákénko masa. O Bílé sobotě nepere a hlavně nevěší velké prádlo ani nepracuje na zahradě, protože rýt se v hlíně se nesmí. Tohle mi dnes vysvětloval jeden pán a myslel to naprosto vážně. Nejdřív jsem se smála, ale pak jsem pochopila, že nevtipkuje. Divil se, že to nevím. Smích mě přešel.
V biblické knize Izaiáš se o půstu mluví zcela odlišně. Je tam výslovně napsáno: „Vždyť si stejně děláte, co chcete, tak o čem mluvíte, jaký půst? Chcete se mi zavděčit, ale jen mě trápíte.“ Bůh si přeje, abychom bojovali proti nespravedlnosti, navraceli svobodu a dávali naději. Chce, abychom snímali břemena, která tíží, sytili hladové, poskytovali přístřeší vyhnancům a pocestným, oblékali ty, kdo to potřebují. Zdá se mi skoro podezřelé, že právě v období předvelikonočního půstu máme naprosto dokonalé příležitosti k postním aktivitám a ještě si z nich můžeme vybrat.
Jasně, že nejdůležitější je dát si čas a prostor k naslouchání. Co vlastně Bůh po mně chce? Mám bojovat proti nespravedlnosti. Znamená to účastnit se demonstrací, podepisovat petice, nebo se jen prostě někoho v rozhovoru zastat? Mám navracet svobodu. Co tohle znamená? Třeba odpustit někomu, kdo to má u mne dlouho rozlité, s kým dlouho nemluvím? Možná si musím přestat představovat, jak mé děti mají žít a co je pro ně to nejlepší. Třeba jim potřebuju dát svobodu, aby žily, jak samy věří. Aby si dělaly své chyby a učily se z nich. A pravděpodobně zjistím, že se ve svých životních volbách nemýlily ony.
Třeba je mým úkolem dávat druhým naději! Kde ji ale vezmu? Sama nejprve musím naději mít a teprve potom ji dokážu někomu vlévat do žil. Hledat a nalézt v průběhu půstu naději, to je krásný úkol. Každý, kdo ji nalezne, už nebude mít potíže ji dávat. Naděje je nakažlivá a každý ji nutně potřebuje.
Sytit, oblékat a materiálně pomáhat, to je z toho všeho tak nějak ještě nejjednodušší, žijeme si tuv hojnosti. Každý může někoho pozvat na oběd, nebo aspoň na kávu a zákusek. Většina z nás má víc než dvě trička, dvě bundy nebo dvoje boty. Dávat materiální dary těm, kdo nemají nic, bylo až donedávna pro většinu z nás něčím nepředstavitelným. Kolem nás přece nebyli lidé, kteří by neměli nic. Mohli se vyskytovat takoví, kteří měli méně nebo horší věci než my, ale nic? A vidíte, teď tu jsou. Chodí po našich ulicích, postávají na náměstích a nemají nic. Často ani tu naději. Nikdy dřív nebylo tak snadné se postit, co myslíte?