Jak je možné napodobovat Krista, aby to neskončilo trapnou karikaturou? Jde o něco dynamického, tvořivého a dobrodružného – o to vydat se na cestu následování, jít za Kristem a s Kristem. Každý skutečný křesťan se tak stává interpretem Krista a každá tato intepretace má svou originalitu.
V nedělním čtení z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům nalezneme tato slova: „Napodobujte mne jako já (napodobuji) Krista.“
Jak je možné napodobovat Krista, aby to neskončilo trapnou karikaturou? Jak to činil sám Pavel, který byl celým svým založením, formací a povahou tolik odlišný od Ježíše Nazaretského? Jak to máme dělat my?
Jedna z klasických knih duchovní literatury, středověká asketická příručka Tomáše Kempenského, se v originále jmenuje Napodobování Krista (Imitatio Christi). Ale už překlad názvu této knihy do řady jazyků včetně češtiny zní „Následování Krista“. Nejde o to kopírovat Krista, a už vůbec ne pokoušet se o to způsobem vnějšího a mechanického napodobování.
Vydat se na cestu
Jde o něco dynamického, tvořivého a dobrodružného – vydat se na cestu následování, jít za Kristem a s Kristem – a ještě o něco víc: přijmout Krista jako cestu, kráčet v Kristu.
Ježíš o sobě říká: Já jsem Cesta, Pravda a Život. Tyto tři charakteristiky – podobně jako víra, naděje a láska – nejsou vlastně tři různé věci, nýbrž tři aspekty téhož. Jsou navzájem neoddělitelné: Kristovu pravdu – Krista jako pravdu – není možné chápat jako něco nepohnutelného, staticky strnulého. Pravda je živá a je to cesta.
Teologie, která se snažila spoutat Kristovo tajemství do podoby uzavřeného systému definic a neměnných formulí, scházela z cesty, kterou je Kristus. Naše víra musí být stále otevřená objevovat hlouběji a hlouběji plnost Boží, která podle slov apoštola Pavla v Kristu přebývá.
Být originální interpretací Krista
Pokusme se navázat na úvahy minulé neděle. Ježíšovo vzkříšení je stále pokračující proces, Ježíš žije ve svědectví svých učedníků po celé dějiny. Každý skutečný křesťan je interpretem Krista. Na velkých světcích – vzpomeňme například na Františka z Assisi – vidíme originalitu těchto interpretací. Vždy vynesli z pokladu Kristovy plnosti něco nového.
Kolik jsem za svůj dlouhý život viděl na jevišti i na filmovém plátně různých, navzájem velmi odlišných interpretací Shakespearova Hamleta!
Německá teoložka Dorothea Sölle psala o prožitku Boží nepřítomnosti ve světě. Tento prožitek moderního člověka popsalo nejen množství myslitelů počínaje Nietzschem, spisovatelů včetně Samuela Becketa v jeho Čekání na Godota, ale je to i motiv mystiků. Křesťanští mystici jako Jan od Kříže hovořili o „temné noci ducha“ a židovská mystika o Božím skrytí tváře (hester panim). Moderní židovský myslitel Hans Jonas v souvislosti se zkušeností holokaustu rozvinul myšlenku kabaly o „cimcum“, Božím dobrovolném stažení se ze světa, aby udělal prostor svému stvoření, zejména svobodě člověka.
Dorotha Sölle píše o Ježíši Nazaretském jako o tom, kdo na sebe v době Boží skrytosti vzal Boží roli. Křesťan má pak na sebe vzít v sekulárním světě roli Kristovu, hrát jeho hru. V této souvislosti jinak čteme Pavlova slova o tom, že se máme obléknout v Krista a že máme napodobovat Pavla, jako on napodobuje Krista. Hra v tomto případě není „jen hra“.
Hrát Kristovu roli s tvořivostí
Při křtu si Pavlova slova připomínáme obléknutím bílé roušky, případně nového bílého šatu, jako to bylo u nově pokřtěných v prvních staletích křesťanství. Tím přijímáme roli Kristovu na jevišti světa.
Církev od nás s důvěrou očekává, že se této role ujmeme s vážností, důsledností, zodpovědností a tvořivostí. Kristus od okamžiku křtu žije v nás a my mu dáváme prostor, aby On sám skrze naši interpretaci oslovoval lidi, mezi které nás poslal.
„Stali jsme se divadlem pro svět, lidi i anděly,“ píše Pavel. Hrajme svou hru dobře, naplňme svěřenou úlohu.
Náboženství vzniklo, když první podvodník potkal prvního hlupáka.
Náboženství je v poslední době na vzestupu ve všech světadílech kromě Evropy. Není nutně myšleno křesťanství. Buď lidé hloupnou, nebo přemýšlejí, co jim může nabídnout nenáboženství. Tipuji to druhé.