Papežova výzva k reformě cestou synodální porady přichází v nejvyšší čas. Situace katolické církve, trpící ztrátou důvěry po odhalení sexuálního, psychologického i spirituálního zneužívání, představuje krizi hlubší a zralejší než kdykoli předtím.
Papež František vyzývá, aby na synodální cestě bez jakékoliv cenzury zazněl hlas laiků, kněží a biskupů, žen i mužů. Také hlas skupin, které jsou na okraji církve, i těch, kteří společenství církve zklamaně opustili. Papež se rozhodl oživit to, co bylo hlavním smyslem koncilu: odvahu vyjít z „babylonského zajetí“ uzavřeného klerikálního systému předkoncilního „katolicismu“ k opravdové katolicitě církve, k široké ekumenicitě. Ujmout se tak prorocké úlohy církve: na „znamení doby“ odpovědět reformou mentality, prohloubením teologie i spirituality a obnovou církevních struktur.
Ve své knize Odpoledne křesťanství a na přednáškách v řadě zemí se snažím ukázat, že reformu institucionálních struktur, na niž se podle mého názoru příliš jednostranně upnula synodální cesta německé církve, musí předcházet teologické, a zejména spirituální prohloubení.
Bojím se, aby v naší zemi papežova iniciativa nedopadla tak polovičatě jako reformy Druhého vatikánského koncilu a tak bezvýsledně jako dvě zasedání sněmu české katolické církve v letech 1997 a 2003. Na reformy koncilu nebyla většina českých katolíků v době komunismu připravená – zejména proto, že byla násilně odtržena od vývoje světové církve. Kněží, kteří neměli možnost studovat díla velkých moderních teologů, kteří koncil inspirovali, těžko mohli smysl těchto reforem dostatečně pochopit a realizovat. Pak není divu, že se sice obrátily oltáře čelem k lidu a zavedla čeština do liturgie, ale nezměnila se mentalita.
Výjimku paradoxně tvořili kněží, kteří si v podmínkách tvrdého pronásledování, ve věznicích, v pracovních táborech a také v „podzemní církvi“ vyzkoušeli praktický ekumenismus, poznali zblízka smýšlení lidí za hranicemi církevního prostředí a řada z nich snila o budoucí podobě církve bez klerikální a triumfalistické mentality či nostalgie po době, která se už nevrátí. Ti však představovali menšinu a po pádu komunismu jejich hlas v církvi převážily restaurační snahy. A někteří z nich dokonce v nových poměrech na ty cenné a draze zaplacené zkušenosti rychle zapomněli.
Před dlouho očekávaným sněmem naší církve se po pádu komunismu vzbudila naděje a iniciativa mnoha věřících, kteří společně přemýšleli a diskutovali ve „sněmovních kroužcích“. Tato naděje však byla zmařena: podněty ze sněmovních kroužků zůstaly většinou uloženy na biskupstvích a jednání sněmu zůstalo pouhým rétorickým cvičením.
Zejména druhé zasedání v roce 2003 silně poznamenal strach, vycházející z jistých kruhů, aby se hlas postkomunistických církví nepřidal k radikálně reformním myšlenkám, které zazněly na synodách v sousedních západních zemích. Konzervativci považovali tyto církve za jakousi „Šípkovou Růženku“, která dobu koncilu šťastně prospala a nyní se vrací ke své premoderní kráse.
Dnes však z Říma díky papeži Františkovi přichází něco zcela jiného: povzbuzení k odvaze, kreativitě a otevřenosti. Jak bylo patrné z jeho nedávné dramatické promluvy ke slovenským biskupům a kněžím v bratislavské katedrále, papež má o stavu církve v postkomunistických zemích dostatek informací a přeje si změnu.
Církev 2.0 (a teď už vážně)
Františkova výzva k reformě cestou synodální porady přichází v nejvyšší čas. Situace katolické církve – trpící ztrátou důvěry po odhalení sexuálního, psychologického i spirituálního zneužívání – nápadně připomíná stav těsně před reformací. Není divu, že se mnozí bojí, aby už dlouho existující názorová napětí v církvi nepřerostla do otevřeného schizmatu.
Jevy zneužívání, které se někteří snažili dlouho bagatelizovat jako pouhá selhání jednotlivců, papež František diagnostikoval jako vážnou vadu systému. „Klerikalismus“ (nadále neudržitelný typ řízení a používání moci a autority v církvi) má být nahrazen právě synodalitou. Synodalita, tedy společná cesta a společná odpovědnost všech křesťanů, má v církvi posílit vědomí toho, že církev je svátostí – tj. účinným symbolem povolání celého lidstva k jednotě v Kristu.
K tomuto konečnému cíli svých dějin má církev přispívat už nyní bořením zdí a budováním „všelidského bratrství“, oné vskutku univerzální ekumenické katolicity, jak o tom papež píše ve své poslední encyklice Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry). Jsem přesvědčen, že tato encyklika může v 21. století sehrát podobnou roli jako Všeobecná deklarace lidských práv OSN pro 20. století.
Dnešní liberální demokracie má zřetelný deficit morální vize. Avšak místo nebezpečných pokusů nahradit ji autoritativními populisticko-nacionalistickými systémy, jak to vidíme v Rusku, Maďarsku, Polsku a u některých extrémistických uskupení také u nás, je třeba tuto vizi čerpat právě ze sociálních encyklik papeže Františka.
V Polsku dnes v důsledku nešťastného spojení určitých církevních kruhů s populistickými nacionalisty probíhá nejrychlejší proces „odcírkevnění“ společnosti (zejména mládeže a vzdělaných lidí) v Evropě. Fatální důsledky kolapsu tradičního katolictví (jaký už proběhl v Irsku, Španělsku a dalších zemích) mohou být ve světě odvráceny jen tím, že církev ukáže společnosti zcela jinou tvář – daleko bližší evangeliu.
I toto je smysl synodální reformy. Nejde přitom o lacinou „modernizaci“, jak si mnozí tehdy vyložili zásadu „aggiornamenta“ Druhého vatikánského koncilu. Ten se pokusil o smíření s modernitou zřejmě příliš pozdě – v době, kdy modernitu už střídal globální „postmoderní věk“. Hlavním konkurentem církevního křesťanství dnes není moderní ateistický humanismus, nýbrž spiritualita, která se emancipovala od církve a křesťanské tradice.
Ve své knize proto nabízím teologii, čerpající především ze spirituální zkušenosti, používající metody fenomenologie a hermeneutiky. Nazývám ji „kairologie“, tedy teologicko-sociologická interpretace změn v kultuře a společnosti. Mám za to, že křesťanství odrostlo dvěma historickým podobám náboženství. Zaprvé to bylo náboženství jako politicko-kulturní integrativní síla celé společnosti, zadruhé pak šlo o novověkou podobu náboženství jako jednoho ze světových názorů. S tím souvisí také „redukce katolicity na ideologický katolicismus“, což byla reakce na spory tehdejší teologie s moderní vědou a kulturou, nástup ateismu apod.
Současné krize, jako je zmíněný otřes věrohodnosti církve nebo politické zneužívání náboženství, jsou zkoušky nové, duchovně hlubší a mnohem zralejší podoby. Náboženství (religio) bude nově odvozeno spíše od slovesa re-legere, „znovu číst“, a církev bude společenstvím nového čtení, hlubšího porozumění.
K oběma úkolům je třeba kultury duchovního rozlišování, jak o ní v duchu jezuitské spirituality mluví papež František. Důležitým úkolem církve bude partnerské „duchovní doprovázení lidí“, tázajících se po smyslu svého života i současné doby. Proto perspektivní podobou církve už nebudou pouze lokální farnosti, nýbrž spíše centra duchovní obnovy, kontemplace a výměny zkušeností víry. Církev budoucnosti bude synodální společenství porozumění a naslouchání.
Živá centra obnovy
Z těchto myšlenek vyplývají též moje poznámky a návrhy k synodálnímu procesu v naší zemi. Jsem přesvědčen, že pokud proběhne promyšleně a důsledně, mohl by přinést velmi dobré plody i pro světovou církev. Stále se mi vrací myšlenka, že návrh synodální porady celé církve o jejím budoucím směřování je jakousi moderní obdobou výzvy Jana Amose Komenského k Všeobecné poradě o nápravě věcí lidských (Consultatio catholica ad emendationem rerum humanarum).
Ostatně myšlenka reformy církve, která by přispěla k reformě celé společnosti, prochází po staletí českými dějinami až po nedávné Desetiletí duchovní obnovy národa, u jehož kolébky jsem směl stát. Avšak plodnost synodální reformy v naší zemi má několik podmínek: Reforma musí mít široce ekumenický charakter, musí být spojena s děním v církvích ostatních zemí a musí se odehrávat nejen ve farnostech, ale zejména v živých intelektuálních a duchovních centrech. A dále je zřejmé, že se nemůže vyčerpat jen zasláním podnětů „nahoru“ v nejbližších měsících, nýbrž že má být trvalým procesem.
Je třeba do synodálního procesu integrovat a více vzájemně propojit struktury, které už dnes mají k sobě navzájem a k reformním myšlenkám papeže Františka blízko. Nezanedbatelnými aktéry synodální obnovy by mohla být taková centra, jako je Česká křesťanská akademie (ČKA), která pracuje ekumenicky a má svou síť místních skupin po celé republice, akademické farnosti, Kolínský klášter, Komunita NOE, Fortna (klášter bosých karmelitánů v Praze-Hradčanech), Karmel Edith Stein sester karmelitek, Dominikánská 8 (místo vzdělání a kultury při klášteře sv. Jiljí v Praze), Opatství Venio (klášter benediktinek na Bílé Hoře v Praze), Centrum Alleti (kulturní a studijní centrum jezuitů v Olomouci), Vysokoškolské katolické hnutí, Institut ekumenických studií v Praze, společenství „Chlapi“ apod.
Zájem o spolupráci v duchu synodální reformy vnímáme i v řadě katolických médií, jako je televize NOE, Radio Proglas, Katolický týdeník, revue Salve, Universum a další. Mezinárodní spolupráce probíhá pak v rámci několika výzkumných projektů ČKA, jako je Víra a přesvědčení „nevěřících“ nebo Politické zneužívání náboženství v postkomunistických zemích, při nichž spolupracujeme s týmy teologů a sociologů v ČR, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a s odborníky v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Británii, USA a Kanadě.
Významnou pomocí může být též využití mezikontinentální sítě několika set profesorů teologie a společenských věd, která vznikla z iniciativy profesora Paula Zulehnera a mé na podporu reformních snah papeže Františka („Pro pope Francis“) a která mimo jiné vytvořila dotazníkovou akci k návrhům témat synody o synodalitě v roce 2023, jejíž výsledky byly knižně publikovány v několika jazycích a osobně předány papeži Františkovi. Čeká nás spousta práce.
Kniha kněze a religionisty Tomáše Halíka „Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně“ se v současné době připravuje k vydání v němčině, angličtině, italštině, španělštině, polštině, chorvatštině, maďarštině, portugalštině a nizozemštině.
Zdroj: halik.cz
