Kříž a jeho stud, dřevo a bolest, je tentýž proces v nás. Kdyby se tato událost nestala, pak bychom byli navždy všichni zcela sami na místě šerého výsměchu temných hlasů. Věřím, že Ježíš to vše podstoupil právě proto, abychom jako lidstvo nemuseli už nikdy nic takového opakovat.
Obětovat člověka za hříchy světa, za činy nevědomosti, které prokazatelně nenáleží jemu, pokládajíc jej na lopatky vlastního strachu, podobou kříže, hřebů vyčnívajících z našich prostěradel a studu kuchyňských hádek. V nahotě servané a znásilněné tím nestrašnějším způsobem, jehož znaků jsme nebyli ušetřeni. Zavěsit tělo obětované za lhostejnosti, v domnění ozdoby, tělo z drahého kovu, kterému se zavírají víčka a jehož rty sotva popadají poslední zbytky vzduchu a přesto šeptají “odpusť jim, neboť nevědí, co činí”. To vše dohromady je pravdivou výpovědí o světě plném ignorace a hlouposti.
Při pohledu na to, jak se houpe svatost mezi silikonovými prsy pornohvězd a lidí všelijak trpících chorobnou duchovností včetně některých církevních hodnostářů je mi smutno. Neboť takový jsem vždy byl také ve svých kolárcích, pozlacených řetězech a dlouhých černých řízách s červeným kalichem na prsou.
Odvrácená tvář od skutečnosti propadlého hrudníku, selhávajícího nervového systému Ježíše, z jehož útrob vytéká moč, krev, sliny a voda z probodeného boku společně s lidskou důstojností, je v přímém kontrastu s chováním přihlížejících. Ti se baví tím pohledem na svislé škubající se končetiny v kolenou, neboť chodila jsou přibitá. Kromě žen a mladíka, kterým tečou slzy po tváři. Z místa u kříže je podívaná i hluboká intimita zároveň. Bude to vždy jen menšina, která pochopí (neboť miluje).
Nikdy jsem nevěděl, co s tím. A nevím to ani teď. Zdá se, že kříž a jeho stud, dřevo a bolest, je tentýž proces, který se odehrává v nás. Kdyby k této události nedošlo, pak bychom byli navždy zcela osamělí na místě výsměchu šerých hlasů, veškeré neodvratitelnosti dorážející minulosti, kde jen ztěžka můžeme “sami” najít rozhřešení.
Chcete-li sejmout bezvládné tělo z kříže, pak nemusíte do Jeruzaléma a hledat Golgotu, kde beztak přepočítávají mniši bankovky, jako by se modlili růženec. Snímejme ze sebe, ze svého srdce, ze druhých snímejte, ze zlých vzpomínek a rozsvěcejme u nich světlo důvěry, protože od chvíle Ježíšovi smrti jsme to my, kdo má žít a nemá křižovat (sebe ani jiné). Věřím, že Ježíš to vše podstoupil právě proto, abychom jako lidstvo nemuseli už nikdy nic takového opakovat! A přece opakujeme. V tom jen náš největší hřích, naše nevyšší rouhání proti daru rozevřeného těla v soucitu nevysloveného.