Je možné, aby duchovní měl špatné motivy při vstupu do bohulibé služby? Biblický prorok Jeremiáš varuje, že „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ Sebepoznání a uvědomění si nevědomých motivů jsou klíčové pro překonání rizik, která tato služba nese.
V duchovní anatomii je srdce zdrojem života. Jsem takový, jaké je mé srdce. Jeremiáš sice nepíše o motivech, nicméně srdce je v Písmu považováno za centrum naší osobnosti, za to, co určuje, kdo jsme, jak se rozhodujeme a jak přemýšlíme. Toto vše určuje, co nás motivuje, tedy doslova „co námi hýbe“, abychom něco dělali, nebo se naopak některým činnostem vyhýbali (ne nadarmo naše slovo motivace má blízko k anglickému move, tedy hýbat).
Pán Bůh ohledně našeho srdce moc optimistický není… to ale neznamená, že s ním nemáme nic dělat. Jak jsem již popsal, práce pastora v sobě nese nejedno riziko, které když poznáme a s Boží pomocí překonáme, přijde požehnání.
Služba duchovních se řadí do práce tzv. pomáhajících profesí. Podívejme se, co o riziku těchto profesí píše P. Říčan: Ten, kdo chce lidem sloužit, ať už po tělesné, duševní nebo duchovní stránce, většinou souhlasí, že by je měl znát, že by jim měl rozumět, aby věděl, jak oni cítí a myslí, po čem touží, co potřebují, případně proč a jakým způsobem škodí druhým i sobě. Že k pomáhání druhým potřebujeme dobře znát i sebe samé a sami sobě rozumět, to už není tak samozřejmé. A přece je tomu tak! Potřebujeme znát svá slabá místa, na která si musíme dávat pozor.
V kontextu toho, o čem píšu, bych dodal, že potřebujeme znát svoje srdce, což vede k sebepoznání, o kterém autor píše: Naše sebepoznání je omezeno jednou velmi významnou skutečností. Ve svém jednání se necháváme vést řadou motivů, potřeb, impulsů, představ a přání, kterých jsme si vědomi jen částečně a někdy dokonce vůbec ne. Ty motivy pak působí přesto, že o nich nevíme, dokonce tím záludněji. Některý člověk má například ke svým blízkým nebo i k těm méně blízkým silné nepřátelské, nenávistné pocity, které si naprosto nemůže přiznat, protože by to nesnesla jeho sebeúcta. Tak zatlačí tyto pocity do nevědomí, dusí je v sobě, odborně řečeno je vytěsní. Ale ony působí všelijakými postranními cestami.
Autor pak píše o existenci nevědomí, které hraje důležitou roli při službě duchovních: Existence nevědomé vrstvy našeho duševního života, oněch temných sklepení duše, je důležitá i pro naši službu potřebným, trpícím a ohroženým. Na vědomé rovině svou službou uskutečňujeme krásné a ušlechtilé ideály, ale zároveň se nám do toho na nevědomé rovině mohou plést všelijaké postranní, více či méně sobecké pohnutky, pocity a přání, které nám v té práci překážejí nebo ji znehodnocují, takže někdy místo toho, abychom pomohli, naopak ublížíme.
Švýcarský psycholog P. Tournier v knize Vina píše v podobném duchu: Neznáme sami sebe a nemáme dost statečnosti, abychom se důkladně prozkoumali, abychom o sobě náhodou neudělali nějaký nepříjemný objev.
Pokusme se naznačit pár nedobrých a často nevědomých motivů, o kterých výše zmiňovaní autoři píší. Může se jednat o nevědomou touhu ovládat druhé. Už jenom to, že se každou neděli postavíte na vyvýšené místo (kazatelnu) a říkáte lidem, co by měli dělat, nebo jim prostředkujete Boží hlas, vám dává jistou moc, jakkoliv se to nesnadno přiznává. Dalším nevědomým motivem může být kompenzace nejrůznějších životních neúspěchů. Židé měli přísloví, které říká, že kdo nenaučí syna řemeslu, dělá z něj zloděje. Princip umět nějaké řemeslo vidíme i u apoštola Pavla. Nejde až tak o to umět řemeslo, ale dokázat se uživit i jinak než jako duchovní, misionář, kněz, kazatel atd. Pokud umíte nějakou profesi, dá vám to větší svobodu, na což nakonec ukazoval i Pavel.
Jasně, že práce duchovního není snadná, že v očích naší společnosti se rozhodně neřadí k profesím, kterých si lidé váží, ale v sociální bublině křesťanů má (právem) svůj jistý status, navíc v některých společenstvích nebo misijních organizacích je spojována i s dobrým výdělkem, cestováním po exotických krajích atd. Ne všude, ne vždy, ale někdy ano. Dalším nevědomým motivem může být skutkaření a pocit viny. Timothy Keller v jedné knize položil otázku: „Proč pracujeme do úmoru, proč se bojíme někoho zklamat, odkud se v nás berou pochybnosti o nás samých?“ Moje odpověď je, že jedním z důvodů může být pocit viny, jakási podvědomá snaha „si to odmakat“.
Další oblastí může být touha po Bohu. Vím, že to zní divně, ale vysvětlím, co tím myslím. Každý křesťan nějak zápasí o svůj vztah s Bohem. Proč? Protože každý vztah stojí nějaké úsilí. V tom není nic divného. Divné je, když si někdo myslí, že služba duchovního tento zápas vyřeší, třeba proto, že součástí mé práce bude studium Bible, kázání, duchovní rozhovory atd. Vzpomínám si, jak mi jeden kazatel, který odešel ze služby, řekl, že se těší z toho, „že zase čte Bibli a modlí se zadarmo“. Myslel tím v nadsázce to, že necítí tlak číst si Bibli, aby si připravil kázání, že necítí tlak, aby byl příkladem v modlitbě a v tom, jak být blízko Bohu. Že prostě může zase být sám sebou.
Jeden duchovní to vystihl těmito slovy: „Jsme stále více a více zaneprázdnění, protože chceme uspokojit stále více a více lidí. Trávíme více času na setkáních, než se modlíme. Máme čas na to, abychom si pročetli noviny, ale již nenalézáme čas na duchovní literaturu nebo denní ztišení. Studujeme Písmo, ale proto, abychom do něj uvedli druhé lidi. Naše vlastní srdce je často žíznivé po Bohu, ale nemáme na něj čas.“
Posledním nevědomým motivem mohou být mindráky. Více či méně s pocitem hodnoty zápasí asi každý. Je ale důležité, aby se tento zápas odehrával moudře. Mindráky si totiž může duchovní (tak jako každý jiný člověk) léčit autoritativním chováním, vykazováním čísel, jak roste jeho sbor, tím, na jakých konferencích mluvil a kam byl pozván, s kým se setkal, skrze exhibicionismus na sociálních sítích atd. Mindráky jsou věc ošidná a jen velmi těžko postižitelná. Stane-li se služba nástrojem jejich léčení, pak běda těm, které takový pastor povede.
Tím, co jsem napsal, nechci službu duchovních hanět. Sám jsem kazatelem a sám s lecčím zápasím. Jenže až nemilosrdné přiznání si, že s některými věcmi zápasím, mi pomáhá něco dělat lépe, sám sebe nebrat až tak vážně a mít jistou svobodu od lidí a jejich požadavků.
Na závěr tohoto článku bych chtěl napsat pár nevyžádaných rad:
- Rád vedeš? Založ si svůj byznys.
- Rád mluvíš, zatímco ti druzí naslouchají? Staň se profesorem na vysoké škole.
- Rád argumentuješ ohledně teologie? Založ si svůj blog.
- Máš rád architekturu církevních budov? Staň se architektem.
- Máš rád církevní dějiny? Staň se historikem.
- Rád navštěvuješ nemocné? Staň se nemocničním kaplanem.
- Rád chodíš v obleku? Choď častěji do divadla.
- Máš rád, když k tobě lidé vzhlížejí? Nos vyšší podpadky.
- Chceš mít autoritu? Staň se politikem.
Tyto věty byly napsány jako nadsázka v kontextu toho, aby každý, kdo zvažuje stát se duchovním, dobře vážil, ale i průběžně zvažoval svoje motivy.
