Když hovoříme o jednom z poslání církve, kterým je nést evangelium, dostáváme se do napětí, které je vyjádřeno v následujících třech slovech: církev, kultura a evangelium. Jak dosáhnout toho, aby všechny tři aspekty byly rovnoměrně a smysluplně zastoupené?
Pokud ze základní rovnice církev, kultura a evangelium vyřadíme církev a necháme pouze kulturu a evangelium, výsledkem bude para-církevní organizace. V takovém případě lidé slyší evangelium zvěstované jejich jazykem, rozumí mu, ale pokud uvěří, zůstávají mimo církev.
Jiná rovnice je potom církev plus evangelium, ale bez kultury. Evangelium v takovém případě sice zvěstuje církev, ale jazykem, kterému lidé nerozumí. Zde hrozí nebezpečí, že kultura církve je tak silná, že zastře evangelium. Nemyslím si, že církev nutně musí používat poslední technické vymoženosti, že se z kázání má stát estráda, zároveň musíme žít pod otázkou – jak zvěstovat staré a neměnné evangelium novým způsobem?
Další rovnici představuje církev plus kultura, - ale bez evangelia. Lidem se v církvi líbí, nachází zde vztahy, ale neslyší evangelium. Výsledkem je liberální postoj, kdy v centru již není Kristus a evangelium, ale člověk a to, co se mu z Písma zrovna hodí, co „naplní jeho potřeby“ nebo co ho neurazí. Evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer tomuto přístupu říká „laciná milost“, tedy milost bez pokání.
Jaká je ale správná rovnice? Mám za to, že církev + evangelium + kultura. Žít v tomto napětí není snadné, nicméně když se podíváme do Písma v souvislosti se zvěstováním, potom zřejmě jiná cesta k cíli nevede. Pojďme se společně podívat, jak naznačené dilema řešil Pavel, a to konkrétně v 1 Kor 9, 16 – 23.
1. Kážu evangelium a běda, kdybych nekázal
Tento verš je jediné místo v Pavlových spisech, kde Pavel používá slovo „běda“. Psychologové by mu zřejmě vytkli, že je neurotik, když kázání evangelia spojuje s tím, že vlastně musí. Nicméně takto to v daném textu stojí. Pavel zde navazuje na tzv. Velké poslání, které začíná slovy „jděte ke všem národům a kažte evangelium“.
Jinde Pavel hovoří o tom, že káže evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli (Řím 15). V těchto, ale i dalších verších vidíme apel na potřebu kázat a kázat evangelium. Tyto texty jako by nepatřily do současné postmoderní doby, která skloňuje ve všech pádech toleranci a pluralismus. Když se díváme na výsledky kázání apoštola Pavla, potom vidíme, že nastaly momenty, kdy Pavel lidi naštval, kdy se mu posmívali, kdy byl odmítnut, kdy si dokonce mysleli, že se pomátl. Přesto Pavel zvěstuje. Dokonce radí Timoteovi, „aby zvěstoval, ať přijde vhod, či nevhod“. Proč? Protože zvěstování pohanům byla jeho priorita.
Toto ale nebyla pravda jen o Pavlovi. Jeho přístupem se inspirovali i první křesťané. Dochoval se například dopis Celsa, řeckého spisovatele z druhého století, který si ve spisech stěžuje, že „křesťané jsou všude – na nárožích, v prádelnách, ve školách, a všude štěbetají o tom svém Ježíši“. Myslím, že toto by nám dnes naši kritici skutečně nevyčítat nemohli...
M. Green, jeden z významných misiologů k tomu dodává, že významným rysem rané církve bylo, že evangelizace pro ni byla prioritou a že se očekávalo, že zvěstovat bude každý. Tvrdí, že toto byl jeden z hlavních důvodů, proč tehdy utiskovaná církev rostla. Jinými slovy církev pokračovala v Kristově a Pavlově odkazu. Novozákoník Martina Hengela říká: „Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“
Není divu, že někteří jiní autoři to vyjadřují velmi silně a hovoří o tom, že „nejstarší misie byla matkou teologie“ a že teologie se začala rozvíjet jako „doprovodný projev křesťanské misie“ a ne jako „luxus ovládající církve“. Zde si pochopitelně musíme položit otázku, zda misii a evangelizaci vnímáme jako prioritu i my, zda nás znepokojuje, že mnozí lidé kolem nás neslyšeli o Kristu a jeho evangeliu, nebo to spíše bereme tak, že druhým nebudeme brát svým svědectvím to, čemu věří.
2. Kážu evangelia
Evangelium je na jednom místě nazváno bláznivou zvěstí. Z lidského pohledu je bláznivé, pro některé pohoršující, že se Bůh stává člověkem. Na webových stránkách muslimů se např. píše: „Muslimové nemohou přijmout příběh Ježíšovy smrti na kříži jako konečné odčinění všech lidských hříchů. Muslimové nevěří v ukřižování Ježíše jeho nepřáteli, protože základ učení o ukřižování protiřečí Božímu milosrdenství a spravedlnosti a protiví se také lidské logice a důstojnosti…“. Zde musíme s muslimy souhlasit; Ježíšova oběť se protiví lidské logice. Naštěstí ale lidská logika nemůže spoutat Pána Boha a jeho lásku k nám.
Bláznivě může znít i středobod křesťanství – tedy nejen že se Bůh nechává ukřižovat, ale poté vstane z mrtvých. Monoteistická světová náboženství skutečnost Boha sestupujícího na zem jako trpícího člověka nepřipouští, biologie potom nezná případ, že by někdo zemřel a obživnul. Divný i pohoršující je i princip milosti. Přesto se Bohu zalíbilo nás spasit skrze Kristův kříž a zmrtvýchvstání.
Když toto začal vysvětlovat Pavel na areopagu, potom se setkal se stejnou reakcí, s jakou se můžeme setkat i my dnes. Jakmile Pavlovi posluchači uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy. A tak Pavel od nich odešel.“ (Sk 17:32).Všimněme si, že dokud Pavel poměrně „všeobjímajícně“ povídal o uctívání Boha, bylo vše v pořádku. Zlom nastal až při zvěsti o vzkříšení.
Přesto i po tomto částečném neúspěchu Pavel káže dál evangelium. Možná se zeptáte, co jiného by měl kázat. Mám za to, že „něco jiného“ je filozofie. Prostě Pavel mohl začít mlžit nebo se snažit kázat tak, aby ho tehdejší intelektuální elita, do které se mohl počítat i on, přijala.
Uvedu jeden smutný příklad. Několikrát se mi stalo, že jsem měl přednášku na téma křesťanství. Po přednášce za mnou někdo přišel a řekl mi zhruba toto: „Vaše přednáška byla zajímavá. Mohl byste mi ještě vysvětlit, o čem je křesťanství?“ Onen člověk mne vůbec nechtěl provokovat, jen se chtěl upřímně dozvědět, co že to vlastně křesťanství je. Ano, hovořil jsem o Bohu, pravdě, víře, ale chybělo evangelium…
3. Kážu tak, aby mi bylo rozuměno
Pavel přináší velmi provokativní tezi o tom, že se druhým stal jedním z posluchačů, aby některé získal. Tedy vstoupil do jejich kultury. Příkladem budiž obřízka Timotea z ohledu na židy, diskuse na areopagu z ohledu na řecké filozofy nebo tvrzení, že mu nedělá problém jíst maso obětované modlám, ale kvůli slabším ve víře ho jíst nebude.
Zřejmě Pavel dokázal velmi přesně vystihnout, kde se jedná o pouhou kulturu a kde již ne. Co vlastně znamená slovo kultura? Slovo kultura pochází z latiny (colere) a znamená „to, co je pěstováno“. Myslím, že zde je zajímavá stopa – kultura jako něco, s čím se automaticky nerodím, ale co je pěstováno, ať skrze společnost či rodinu, a o co se zároveň musí pečovat.
Důležitější je, že kultura je velmi silným pojítkem mezi lidmi, protože v sobě zahrnuje zvyky, společnou tradici, styl oblékání, styl humoru a mnohá další, většinou nepsaná pravidla. Zkráceně, zahrnuje v sobě desítky a možná stovky nepsaných „to se dělá, nebo nedělá“. Na překročení jistých kulturních hranic jsme velmi hákliví.
Pavel se rozhodl zvěstovat jazykem, který patřil ke kultuře jeho posluchačů, i když se s nimi neztotožňoval. Byl v situacích, kde se zajisté necítil jistý, kde ho neobklopovali lidé, o kterých by řekl, že jsou jeho krevní skupina. Myslím, že náš přístup je někdy jiný – chceš přijmout evangelium? Potom přijmi naši církevní kulturu.
Nemyslím si, že bychom se měli jako křesťané zcela kulturně přizpůsobit, spíše si kladu otázku, jak mezi sebou přijímáme lidi s odlišnou kulturou chování, jednání, vystupování atd. Moje osobní zkušenost je taková, že někdy mi lidé, kteří čerstvě uvěřili, začali pokládat nepříjemné otázky typu „proč ke své víře potřebuješ to či ono“. Najednou jsem si uvědomil, že potřebuji některé věci nově definovat, protože se jednalo více o kulturu než živou víru.
Pavel se přizpůsobuje ne proto, že se bojí jít proti proudu nebo že se veze na jakési populistické vlně „hlavně s každým vyjít“. Hovoří o tom, že to vše dělá pro evangelium, aby získal alespoň některé. Nijak se netají tím, že smyslem a cílem jeho života je získat druhé pro Krista. V řečtině je ještě silnější výraz: „Abych mohl některé spasit“. Získat druhé pro Krista nebo doslova pomoci jim ke spáse.
Ne každý je evangelista, ale každý má být svědek. Svědek se v řečtině řekne martyr. Původně se toto slovo používalo u soudu, nicméně v souvislosti s první církví svědectví o Kristu přineslo lidem utrpení nebo i smrt. Dnes nám přiznání se ke Kristu jak slovy, tak životem nepřinese smrt ani mučení, ale může nám komplikovat život. Toto platilo jak za první církve, tak za komunismu i dnes. Sám si kladu otázku – zda se těmto komplikacím podvědomě, nebo i vědomě nevyhýbám…
Pavel dává příklad pro kázání evangelia tím, že hovoří „běda, kdybych nekázal“ – tedy předkládá kázání evangelia pohanům jako zcela prioritní. Je to zároveň misie, která se stává základem jeho teologie. Nebo jinak řečeno – střet se světem se stává základem jeho teologie.
Nekáže filozofii, ale evangelium. Nestyděl se za evangelium, i když ho druzí někdy odmítli. Nemlžil, ale šel k věci. A nakonec Pavel evangelium přizpůsobuje myšlení posluchačů. Dokázal vyjít za hranice své kultury, odlišit kulturu od evangelia a v tomto všem neztratit svoji identitu, která vycházela z Krista.