Neexistuje nic, co by mohlo ospravedlnit útočnou válku. Ani Bůh, ani životní prostory, ani rasa, ani sdílené dějiny, prostě nic. Válka byla, je a bude zlo. To však neznamená, že není možné se takovému útoku přiměřeně bránit.
Nedávno vyšel na jednom křesťanském serveru článek na téma křesťan a pacifismus. Nechci článek hodnotit, jen jsem si na něm uvědomil, jak moc se liší, když na toto téma píšeme v době míru, nebo války. Jakkoli nechci relativizovat práci s Písmem, přesto platí, že Biblí obhájíme téměř cokoli. Jistě lze na jejím základě dojít k závěru, že křesťan použít násilí prostě nesmí. Zároveň se však vkrádá otázka, co dělat, když jsem napaden já, moji blízcí nebo národ, jehož jsem součástí? Mám jen trpělivě s modlitbou na rtech nastavovat druhou tvář a doufat, že Pán Bůh najde nějaké nevěřící nebo „křesťany - nepacifisty“, kteří mě ochrání?
Ukazuje se, že otázka je složitá, zároveň jako národ prožíváme obrovské požehnání, že se jedná o otázku pro nás zatím jen teoretickou. Neprožít za celý život válku je z hlediska historie stav velmi neobvyklý. To, co se nám zdá jako sci-fi, dřív bylo velmi častou realitou. Naopak by jako sci-fi většině našich předků zněl opak. Tedy že naše problémy vznikají nikoli kvůli nedostatku, ale kvůli přebytku, který s sebou dlouhá doba míru přináší.
Jinými slovy a s jistou nadsázkou řečeno je z hlediska dějin normální to, když je svět nenormální. Tedy když se zabíjí, znásilňuje, vypaluje, vězní. Tím ale absolutně netvrdím, že takto to má být. Jen chci ukázat, jak neuvěřitelná je naše doba v naší zemi a v Evropě. Otázka je, proč se na tolika místech světa válčilo a válčí?
Sám o sobě si nedělám žádné iluze. Dokážu se hněvat, lhát, pomlouvat, přetvařovat se, mluvit sprostě a mnoho dalších ošklivých věcí. Někoho zabít jen proto, že je jiné národnosti, znásilnit a mučit bych teoreticky asi také dovedl, ale popravdě si to nedovedu představit. Jenže toto vše a mnohé další se ve válkách děje. Proč? Přece v nich nebojuje jenom ta nejhorší lůza! Co se to s člověkem stane, co ho změní tak, že je z něj bestie?
Bible je především ve své první části násilí plná, a to včetně pasáží věnovaným dobývání zaslíbené země. Můžeme si tyto pasáže vysvětlovat jakkoli, třeba tak, že národy, které měl Izrael vybít, byly zvrhlé. Nakonec ale stejně zůstaneme stát před otázkou, jak k tomu přišly ženy, děti a stovky, tisíce těch, kteří prostě jen chtěli normálně žít a nějaká geopolitika nebo myšlenka vyvoleného národa jim byla úplně ukradená. Jenže jim nebylo souzeno, protože přišla válka a někdo jim řekl, že z hlediska vyššího principu nemají více nárok žít ve svém městě nebo vesnici, případně že musí změnit svoje náboženství.
V dějinách to z pohledu obyčejných lidí často vypadá tak, že nějaký vůdce (někdy i „Bohem vyvolený“) řekl, že existuje nějaká vyšší idea, kvůli které stojí za to umírat a trpět. Třeba národ, Bůh, vyznání, naše pravda, potřeba zabrat další prostory atd. Některé tato vyšší idea nadchla, většina jí nerozuměla, ale co je vládcům po lidech? Potřebují je často jen jako potravu pro děla, nikoli jako partnery. Jenže za každým jednotlivým „soustem pro děla“, dalším zabitým a padlým, se skrývá konkrétní příběh.
Když jsem četl knihu Krvavé země od Timothy Snydera, pak to, co mě na tomto čtení nejvíce drtilo nebyly šílené počty mrtvých, které zlikvidoval Stalin a Hitler, ale konkrétní příběhy, které se uchovaly v některých dopisech těch, kteří museli zemřít.
Zde je pár ukázek: Na sklonku roku 1941 završila jedenáctiletá ruská dívka v Leningradě svůj skromný deníček slovy: "Zbyla jen Táňa." Adolf Hitler totiž Stalina zradil, její město oblehla německá vojska a rodina majitelky deníku patřila ke čtyřem milionům sovětských občanů, jež Němci nechali zemřít hlady. Příštího léta napsala malá dvanáctiletá Židovka v Bělorusku poslední dopis svému otci: "Loučím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé." Patřila k více než pěti milionům Židů, které Němci zplynovali nebo zastřelili.
"Teď budeme žít!" říkával hladový chlapeček, batolící se ztichlými cestami nebo přes pustá pole. Jenže jídlo, které viděl, existovalo jen v jeho představách. Veškeré obilí zabrala bezcitná rekviziční kampaň, jíž v Evropě začala éra masového vraždění. Psal se rok 1933 a Josef Stalin nechával Ukrajinu záměrně vyhladovět. Hošík zemřel, spolu se třemi miliony dalších osob.
"Chtěli po mně snubní prsten, který jsem…" končí zápis v deníku polského důstojníka těsně předtím, než ho v roce 1940 popravila sovětská tajná policie.
Tito a milióny dalších nebyli návštěvníci z jiné planety, ale lidé jako vy a já, kteří těsně před smrtí prožívali to samé, co bychom prožívali vy a já. Jak to souvisí se otázkou války a s ní spojeným násilím?
Když apoštol Pavel psal o lidské přirozenosti, pak jedno z jeho východisek je podrobně popsáno v Římanům 7. Zároveň by se tato kapitola dala shrnout do verše Řím 7, 18, kde čteme, že „ve mně, tj. v mé lidské přirozenosti nepřebývá dobro.“ Jinými slovy člověk ve své podstatě tíhne ke zlu. To vidíme dobře u malých dětí, které nemusíme učit odmlouvat, být drzé atd. Už to v nich je. Naopak je musíme učit věci dobré.
Oproti tomuto pohledu stojí teorie nevinného divocha, která tvrdí, že člověk je ve své podstatě dobrý. Rodí se jako nepopsaný list papíru a pokud na tento nepopsaný list napíšete dobré věci, bude člověk dobrý. Jinými slovy pokud změníte okolnosti, prostředí, přirozené důvody zla, změníte i člověka. Bude-li člověk vzdělanější, bude-li vyrůstat v harmonické rodině nebo prostředí, změní se k lepšímu. Myšlenka nevinného divocha pak prostupuje literaturu a je známá třeba v postavách Robinsona, indiánů a dalších. Argumenty o propojení zla a prostředí jistě nemůžeme vyloučit.
Dalším problémem je, že v naší společnosti nemáme příliš rádi slovo zlo. Je příliš černobílé, příliš odsuzující a posuzující, a to se v rámci korektnosti nemá vyslovovat. Proto se volí slova jako disfunkce, patologie, úchylka nebo nemoc. Jistě že existují mnohé patologie, úchylky nebo nemoci, ale pokud bereme vážně pohled apoštola Pavla, ale i další texty Písma, nemůžeme zlo, které je v každém z nás, ignorovat a skrývat ho za tyto slova.
Jak výše popsané ale souvisí s válkou? Mimo jiné tak, že ve válce se v nezředěné formě doslova vyvalí to, co je v člověku. Nebo řečeno s Pavlem, naplno se projeví lidská přirozenost. Přestanou existovat jakékoli zábrany a to, co v sobě mnozí potlačovali, vyhřezne na povrch. Bohu díky jsem nepoznal válku, ale stačilo mi vidět, co s některými udělala moc, kterou získali na vojně, když se stali tzv. mazáky. Najednou to byli jiní lidé, kteří dokázali být velmi zlí.
S tím souvisí ještě jedna věc. Neexistuje nic, co by mohlo ospravedlnit útočnou válku. Ani Bůh, ani životní prostory, ani rasa, ani sdílené dějiny, prostě nic. Válka byla, je a bude zlo. Jiná věc je, že existuje právo na přiměřenou obranu. Sice nikdo nevidí do hlavy Putinovy, ale asi není daleko od pravdy tvrzení, že kdyby Západ nebyl vyzbrojen a připraven se bránit, ruská agrese by se na Ukrajině nezastavila (pokud se tedy zastaví). Zároveň je třeba dodat, že i Západ má „máslo na hlavě“ a že se dopouštěl i dopouští mnohého zla v podobě rozdmychávání válek ve světě.
Zlo se projevuje i skrze války a vše, co s nimi souvisí. O to více bychom měli být vděční za mimořádný čas, který nyní prožíváme, a hledět, jak ho moudře využít. Zároveň bychom v rámci svého vlivu měli eliminovat ty, kteří k násilí vyzývají nebo dokonce násilí oslavují.
A nakonec si můžeme připomínat naději, kterou zmiňují proroci, kdy jednou národy překují své meče v radlice a svá kopí na vinařské nože. To se ale nestane tím, že konečně se zdokonalí lidstvo, ale že „Bůh setře každou slzu z očí“ a stvoří „novou zemi a nové nebe“. Toto nás nevede k pasivitě, ale k zodpovědnosti za náš svět a k úsilí naplnit svými činy alespoň střípky toho, co v plnosti očekáváme.
Foto: Birmingham Museums Trust/unsplash
