Naše minulost není určující, ani co se týká našich provinění. V Ježíšově rodokmenu se to hemží hříšníky, máme tam vraha, zrádce, smilníka, někoho, kdo se dopustil incestu. To je dost hrozný výčet. Nad podobnými lidmi lámeme hůl. Jenže Bůh neohrnuje nos nad nikým, kdo k němu v pokání přichází. A tak vedle sebe stojí král David a prostitutka Rachab.
Možná někteří z vás máte zkušenosti ze zkoumáním svého rodokmenu. Jednak je to zajímavé, jednak chceme porozumět především sami sobě, protože jsme individualisticky nastavená společnost. Starověký člověk ale chápal sám sebe mnohem silněji v kontextu komunity a to jak živých, tak mrtvých.
Když někomu dávám svoji vizitku, pak je tam jen a pouze moje jméno a pár údajů, které se týkají výhradně mě. Starověká vizitka byl dobrý rodokmen. Proto se někdy ve starověku rodokmeny vylepšovaly, špatní předkové či rodokmen totiž znamenalo ztrátu prestiže. Když se podíváme na rodokmen nebo na vizitku Ježíše, je skoro s podivem, že někdo nějaký výmaz neudělal.
Ponechme stranou, že v něm figuruje pět žen, což v tehdejší patriarchální židovské společnosti nebylo obvyklé, a že tři z nich jsou pohanky, konkrétně Támar, Rut a nevěstka Rachab. To by se snad ještě dalo pochopit, co se ale pochopit nedá, je, že Matouš odkazuje v rodokmenu Pána Ježíše na jedny z nejnechutnějších příběhů celé Bible. Juda měl či zplodil Perese a Zechara z Támar. (Matouš 1,3) Jak to ale celé bylo? Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: „Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná.“ Juda řekl: „Vyveďte ji, ať je upálena.“ (Genesis 38,24)
Támar nakonec neskončila upálena, protože otcem byl Juda. Tím se však jednalo o incest, protože Juda byl současně jejím tchán. Zabránil navíc tomu, aby si ji vzal jeho syn. Kdyby byla již vdaná, k ničemu by mezi nimi zřejmě nedošlo. Trochu to připomíná Máchův Máj, kde Vilémovu nevěstu svede Vilémův otec. Jenže na rozdíl od Máje bychom toto vyprávěni rozhodně nezařadili pod dílo spadající do romantismu, ale spíše do tvrdého realismu. Shrnuto, sečteno: Velmi špatný záznam ve vizitce.
Podívejme se ještě na jeden záznam. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy. (Mt 1, 6) Proč zde není přímo řečeno z Betšabé? Proč tento opis? Matouš zjevně naráží na velmi bolestivou a otřesnou kapitolu Davidova života. Uriáš byl vojenský velitel, kterého nechal David zavraždit, aby získal jeho ženu, kterou uchvátil poté, co jí pozoroval při koupeli. Jenže příběh je ještě drsnější. Než se David stal králem, byl pronásledován Saulem, který mu usiloval o život. Tehdy se obklopil věrným spolubojovníky, kteří za něj byli připraveni položit svůj život. Bylo jich 37 a mezi nimi právě Uriáš.
Patřil mezi tzv. Davidovy bohatýry. Už chápeme, proč je v rodokmenu Uriáš a nikoli Betšabé? Je to facka, bolestivé připomenutí obrovského selhání. Uriáš rovná se nejen vražda, ale vražda člověka, který byl ochoten za Davida dát svůj život a pravděpodobně to i několikrát udělal. Tedy nejen vražda, ale i zrada. Řekli bychom hnus! A další kaňka na Ježíšově vizitce.
Otázka je, proč tyto tak kompromitující lidé a s nimi spojené události jsou v Ježíšově rodokmenu? Vidím v tom tři věci. Naše minulost není určující. Na každém z nás se rodiče ve výchově dopustili chyb a my se jich následně dopouštíme zase na výchově svých dětech. Někdo více, někdo méně, ale dopouští. Je dobré si to přiznat, ale zároveň vidět Boží milost, která překrývá všechny chyby a hříchy. Naše minulost může být zátěží, ale díky Bohu není osudem, kterému by nešlo uniknout.
Naše minulost není určující, ani co se týká našich provinění. V Ježíšově rodokmenu se to hemží hříšníky, máme tam vraha, zrádce, smilníka, někoho, do se dopustil incestu. To je dost hrozný výčet. Nad podobnými lidmi lámeme hůl. Jenže Bůh neohrnuje nos nad nikým, kdo k němu v pokání přichází. A tak vedle sebe stojí král David a prostitutka Rachab a jsou v jedné řadě. Nezáleží na původu nebo společenské prestiži, ale na Boží milosti. Zároveň stále dokola v Bibli, stejně tak v Ježíšově rodokmenu vidíme, že pomyslní svatí nejsou ti, kdo nezhřeší, ale kdo dokáží nahlédnout svá provinění a v pokání přichází za Kristem.
Pokud byl ve starověku rodokmen něco jako dnes pro nás vizitka, pak je příjemné dát někomu svoji dobrou vizitku. Na dobrém papíře, nejlépe s nějakým titulem, odkazem na prestižní zaměstnání, nebo na LinkedIn, kde si o nás lze dohledat další dobré informace. Chceme prostě na druhé zapůsobit. Jenže Ježíš se na naše pomyslné vizitky nekouká. Pokud jsme milovaní, pak přijímáme sebe a milujeme druhé bez vizitek. Opouštíme tyranské nároky na sebe sama, idealistické požadavky našeho ega, které nám říká, jací bychom měli být a jací musíme být. Najednou nemusíme nikomu nic dokazovat, protože jsme milováni.
Pro tehdejší lidi bylo číst Ježíšův rodokmen pohoršující, skandální, možná bolestivé. Jenže Bůh se rozhodl zachránit svět skrze bláznivý příběh, jak to později popsal Pavel v listě do Korintu: „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečnícitohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“ (1 Kor 1,20-21)
Přál bych nám, abychom tuto bláznivou zvěst mohli nejen poznávat, ale především se jí nechat proměnit. Vědět, znamená nechat se proměnit tím, co vím. Mohli bychom dodat nechat se proměnit tím, koho znám, tím, kdo se narodil v Betlémě a navzdory hroznému rodokmenu přišel spasit náš hrozný svět a nás hrozné hříšníky.
Korektura: Sára Kolomazníková