V mediálním prostoru prolétlo další varování před sektou Šinčchondži. Velmi dobře její působení popsal před pár měsíci religionista a kazatel Církve bratrské (CB) Zdeněk Vojtíšek, problematice se věnovalo i několik portálů (Aktuálně.cz a SeznamZprávy). V CB byli kazatelé a sbory varovány, varování vydala i Česká evangelikální aliance a nyní internetem koluje hezky zpracované varování od kazatele Lukáše Targosze, jehož sbor nedávno navštívila právě nevítaná skupina lidí z Šinčchondži.
Když jsem jako předseda rady CB kdysi před působením této sekty varoval, dostal jsem od jednoho z jejích představitelů mail, abych svoje varování vysvětlil, jinak se budeme soudit a já budu obžalován za pomluvu. Vyměnili jsme si řadu mailů, nakonec k ničemu nedošlo. Před pár dny jsem se osobně setkal s jedním z členů této sekty a společně jsme si popovídali, vyměnili si i pár mailů a já ho žádal, aby svoji „misii“ nedělali na půdě církví. Posuďte sami, jak jim to půjde. Tolik k Šinčchondži, vše potřebné najdete na internetu.
Chci v souvislosti s tím, co píši, stejně jako v mnoha jiných svých článcích poukázat na jinou věc. Měl jsem možnost hovořit nejen s lidmi z Šinčchondži, ale i z jiných sekt či různých pro nás, nebo pro mě podivných uskupení, které měly co do činění s křesťanstvím. Popravdě řečeno, nerozuměl jsem, proč se k nim lidé přidávají. Jednak se mi jejich učení zdálo přitažené za vlasy, dále jsem nechápal, proč jsou lidé v těchto uskupeních ochotni nechat se tak moc zneužívat.
Oni se zneužití pochopitelně necítili, ale když jsem viděl, jak každý den tráví někde v terénu, kde se snaží získávat další následovníky, kolik času věnují své skupině, jak moc si jsou ochotni nechat kecat do života svými autoritami, moc jsem nechápal. Pochopitelně je velmi snadné nad těmito lidmi mávnout rukou a prohlásit je za fanatiky s pocitem jisté nadřazenosti, že „my teda fanatici fakt nejsme“. Jenže ono to tak jednoduché není.
Vzpomínám si na svého fenomenálního učitele církevních dějin, Miloslava Jecha (prvního ředitele ETS), který nám říkával, abychom se učili od sekt a různých odpadlíků. Co tím myslel? To, že tyto skupiny často ukazují na něco, co církvi chybí, na co církev zapomněla, kde má slepou skvrnu a nebo co ani vidět nechce. Dělají to přehnaným způsobem, špatně, často velmi necitlivě, ale na něco ukazují. Naše reakce, žel, bývá, pouhé varování.
Není to ale podobné, jako když vychováváme dítě, ono se někdy chová divně a my, místo abychom řešili příčiny, řešíme jen důsledky? Jaké jsou tedy příčiny vzniku a působení různých radikálních křesťanských uskupení? V posledních letech jsem měl možnost s několika lidmi, kteří v tom kterém uskupení skončili, možnost hovořit a leccos mi to poodhalilo. Nezměnil jsem nic na negativním hodnocení jejich působením, ale musel jsem si položit některé otazníky nad sebou a nad církví obecně.
V rozhovorech jsem často slyšel něco v tom smyslu, že dotyční uvěřili, začali chodit do církve a chtěli vědět o Bohu a o Bibli stále víc. Měli hlad po poznání, zároveň chtěli svoji víru brát vážně a to především co se dopadů na život týká. Zpočátku jim bylo nasloucháno, ale postupně začali cítit, že svými všetečnými otázkami začínají některé lidi v církvi „prudit“, že jejich sbor vlastně nic měnit nechce a ani nebude a že jejich radikalita je vnímána jako fanatismus.
Zpětně někteří vyhodnotili, že to zpočátku asi přeháněli, zároveň je zraňovaly reakce jiných křesťanů. Někdy navíc zjišťovali, že životy lidí v církvi se vlastně vůbec nebo jen minimálně liší od životů lidí mimo církev. Toto se projevovalo především ve vztazích, v přístupu k penězům a v řeči (mám na mysli pomluvy).
Dále je někdy překvapila dle jejich slov u některých představitelů rozbředlost ve zcela základních teologických otázkách, jinde pak sklon k magickému uctívání různých předmětů. Na otázky, jak to je, se odpověď nedozvěděli. Tolik pohled z druhé strany. Vím, že je velmi snadné to, co jsem psal rozprášit, zahodit, vysmát se tomu, ale já sám tuto cestu volit nechci. Raději se chci ptát, zda v tom není něco řečeno jak pro mě, tak pro církev.
Pojďme se ale ve svém uvažování ještě trochu posunout. Kdysi jsem vedl rozhovor s prvním člověkem, kterému se podařilo uprchnout z Osvětimi, z Rudolfem Vrbou. Redaktor Vrbovi položil následující otázku: Setkal jste se v Osvětimi s knězi nebo s někým, komu pomohla víra v Boha přežít nebo slušně obstát? Zde je odpověď:
Jediní, kteří obstáli ve strašlivé zkoušce, a to je zajímavé, byli Svědkové Jehovovi. V Ravensbrücku jich byly vězněny tisíce. Často to byly i matky vojáků, kteří bojovali na frontě. Stačilo jen jít k bráně, kde byly formuláře, na nichž mohli podepsat, že nebudou dál dělat mírovou propagandu a vyznávat svou víru, a mohli být propuštěni. A nestal se jediný případ, že by někdo z nich šel a podepsal. Naopak. Ti, kteří slíbili, že podepíší, a potom viděli, že ti, kdo odmítli, byli zavražděni, zrušili svůj slib a nepodepsali. Morální síla těch lidí, kterým se dnes kdekdo vysmívá, se ukázala být nesmírná a já si jich vážím.
Vrba, ač nekřesťan, jasně deklaruje, že si Jehovistů na základě své zkušenosti váží… Možná bychom Vrbu poopravili a sdělili, mu, že si jich vážit nemá, protože neuznávají Boží trojici. Jenže lidi přesvědčí jen a pouze život, nikoli čistota našich doktrín a už vůbec ne to, že se církev vlastně od světa neliší. My nad tím někdy jásáme, že „jsme na rozdíl od některých fanatiků normální“, ale hledající lidé hledají něco jiného, než prožívají běžně okolo sebe. Tím vůbec nehájím Jehovisty a myslím, že kdo chce pochopit, pochopí.
Zároveň se obávám, zda našemu často intelektuálnímu, nebo někdy spíše rádoby intelektuálnímu pojetí křesťanství nehrozí to, co popsal F. Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk: „Lidé moderního vzdělání sedí spokojeně doma a gratulují si ke své shovívavosti a odporu k fanatismu. Nietzscheho Zarathustra se k oněm průměrným obrací se slovy: Nebo říkáte: ´Jsme venkoncem skuteční, bez víry a bez pověry´ “tak pyšně vypínáte prsa – ach třebas že prsou ani nemáte!“
Fukiajama dobře vystihuje nejen dnešního člověka, ale i lecjakého křesťana s jeho heslem „hlavně nebýt fanatik“, které ale neznamená nic jiného, než strach a snad i lenost jít s kůží na trh a vzít vážně cestu následování, mít ideály, které jsou spojeny s živou vírou. V posledních měsících se křesťané z mojí sociální bubliny spojili v odporu proti dvojici Babiš – Zeman a svým dílem přispěli k tomu, jak dopadly volby. Skvělé! Zároveň bych si přál, kdybychom se stejným zápalem zvěstovali evangelium. Slušně, moudře, nevtíravě, ale zvěstovali. Proč? Protože to je hlavním posláním církve.
Britský novinář A. Murray, ač sám nekřesťan, reflektuje stav své země a klade si otázku, proč mladí lidé konvertují k islámu a nikoli ke křesťanství. Píše: „Jak je možné, že se mládež nesetká s křesťanstvím? Jak by mohla, když etablované církve již dávno ztratily svůj misijní zájem, někdy i samu víru. Nabízejí školení v různorodosti a pomocné sociální programy, stávají se hlásnou troubou levicové politiky, ale velmi obezřetně se staví k Písmu, které kdysi hlásaly světu.“
Od Šinčchondži jsme se dostali k Vrbovi, Fukuyamovi, Zarathustrovi a Murraymu. Vím, že podobné řádky se nesnadno čtou a že leckoho mohou naštvat. "Sekty jsou zlý a basta, ne?! Co o tom vést nějaké divné diskuse?" Mnohé sbory a církve budou zřejmě dál v poklidu sledovat postupné vymírání svých členů a odchody mladých lidí. "Můžeme si gratulovat, že nejsme fanatici jako ti sektáři okolo nás." To sice nejsme, ale možná nám i oni něco, byť nechtěně, sdělují.
Autor: David Novák
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/Vince Fleming