Vlastně se divím, že v církvi není mnohem více skandálů, protože “duchovní vůdce” či “náboženský profesionál” jsou velmi nebezpečné a ego nafukovací obrazy. Jakmile je pastor nebo věřící vůči něčemu v silné opozici, můžete vsadit krk, že někde zpoza rohu začínají vykukovat stíny.
Čím více na sobě upravujeme a ochraňujeme svoji personu, tím méně jsme v kontaktu se svým stínem.
Naše persona je to, co od nás lidé většinou chtějí, za co nás oceňují a s čím jsme se z nějakého důvodu rozhodli sami identifikovat. Čím více na sobě upravujeme a ochraňujeme svoji personu, tím méně jsme v kontaktu se svým stínem. Zvlášť pozor je třeba si dát na všechny idealizované obrazy jako duchovní, dobrý otec, matka, vedoucí, učitel, dobrý člověk atd. Jak zvládáme svůj stín se často ukáže, když někdo naší personu začne zpochybňovat.
Pokud svoje stíny přijmeme (stejně jako ve fyzikálním světě skrze přijetí světla), postupně budeme ztrácet především zájem idealizovat si sebe, ale i události kolem nás i druhé lidi (což ale nesmí znamenat ztrátu ideálů). Přijetí svého stínu vede k rozporům v nitru, zároveň ale ke spřátelení se (nikoli smíření a rezignaci) se svými chybami a selháními a ke schopnosti nazřít směšnost a pomíjivost naší persony. Ke schopnost se smát i sám sobě a ke schopnosti unést kritiku.
Je to ale svatý smutek, který je cenou, kterou platíme za to, že se naše duše může otevřít novému a neznámému v nás a ve světě.
Práce se stínem vždy v různé míře vyústí ve smutek a ponížení. Je to ale svatý smutek, který je cenou, kterou platíme za to, že se naše duše může otevřít novému a neznámému v nás a ve světě… Zároveň vidím, že mnoho z nás se tomuto smutku zuby nehty brání, protože se (snad) podvědomě svého stínu bojí. Výsledkem je povrchnost a neschopnost nahlédnout do zápasů druhých.
(Inspirováno knihou “Pád vzhůru”, R. Rohr)
Autor: David Novák
