30.6.2020
Pár let dozadu zanesl někdo matrjoškami celou královskou cestu, střed Prahy. Myslím těmi dřevěnými soustruženými panenkami, které jsou naskládány v sobě. A když otevřete tu první, ta další je menší a pak dále a dále, až ta poslední je úplně malá – ideálně stejná, ale maličká.
Někdy za primátorování Pavla Béma kdosi pronajal a rozprodal veřejný pražský prostor a pak se ukázalo, že je tu turistům nabízena samá papacha s hvězdou, domněle český broušený křišťál a ony matrjošky. Samý brak. Snad si někdo myslel, že nám vnutí matrjoškami novou identitu: Budeš menší a menší, až nakonec zmlkneš. Takovým prostým copy – past se naučíš méně myslet a více poslouchat.
Je zcela přirozené, že člověk postupně prochází životem a zraje.
Zcela naopak je to s křesťanstvím… Kdokoliv o to požádá, je veden ke křtu. A když jej křtíme, neprovozujeme copy – past. Nevyrábíme matrjošky, ale naopak otevíráme prostor pro myšlení a jednání. Necháváme nového křesťana růst. Nevtahujeme si jej do rodiny, nepřivlastňujeme si jej. Nezapojujeme jej do svých byznys plánů. A zcela jistě nezavazujeme člověka navěky své církvi a věrouce, vždyť jej může život zavát někam jinam, kde bude žít a pracovat. Nezaklínáme jej a neříkáme mu, že by zhřešil, kdyby myslel a jednal jinak. Ne, otevíráme rozhovor a v té otevřené možnosti diskuse nasloucháme. To je naše síla.
To je síla obřadu, rituálu. V těchto dnech církev ordinovala, pověřila (někdo by řekl vysvětila) šest nových služebníků ke službě slovem a svátostmi. Jsme v Litomyšli, proto silně prožíváme, že biskup v Hradci Králové vysvětil dlouholetého litomyšlského jáhna Káju Dvořáka. Je knězem. Naši bratři kazatelé a Kája dostali svěřenou odpovědnost a otevřely se jim nové možnosti. Dostali povzbuzení a ujištění do své práce. Je zcela přirozené, že člověk postupně prochází životem a zraje. Tak životy těchto bratří dozrály k jiné práci. A je to tak s námi všemi.
Když provázíme člověka nějakým přechodovým rituálem, začleňujeme jej do společnosti postupující dále a výše.
Když provázíme člověka nějakým přechodovým rituálem, začleňujeme jej do společnosti postupující dále a výše. Dnes je se šerpou už i absolvování mateřské školy. Pak odchod ze základní školy – zítra se budou loučit deváťáci na pódiu Smetanovy Litomyšle, pak maturita, státnice, osamostatnění od rodičů, rozloučení se svobodou, změna zaměstnání – alespoň s těmi chlebíčky, nebo odchod do důchodu… Dokonce objevujeme, doceňujeme a vracíme k životu staré přechodové rituály předků, mužů či žen.
Používáme biblické texty, které byly ve většině psány synům Abrahamovým, Izraelitům, Židům. Právě Abrahamovi Pán Bůh svěřil rituál, kterým byli muži narození v Abrahámově rodině připojováni k vyvolenému, pověřenému národu, který nesl svědeckou odpovědnost. První dva muži evangelia, Pán Ježíš a před ním i Jan Křtitel, byli jako synové Izraele řádně osmého dne obřezáni, jak nám zapsal evangelista Lukáš (2:21 a 1:58).
Mužská obřízka je obrazem, který nám vysvětluje zasvěcení, přechod do nového postavení.
Kdybychom četli staré Izajášovo proroctví o Služebníku Hospodinovu, četli bychom o nich, že dostali jazyk služebníků, sám Hospodin jim otevřel či protesal uši (Žalm 40:7). Pro Izraelce tedy nestačilo jen narození v Abrahamově rodině. Potřebovali obřízku. A dodnes ji svým synům dělají. Prosím, sestry, nepřestávejte poslouchat. Buďte si jisti, my rituálně neobřezáváme ani muže a už vůbec ne ženy. Pro nás je mužská obřízka obrazem, který nám vysvětluje zasvěcení, přechod do nového postavení. A spolu s apoštolem Pavlem mluvíme o účincích obřízky v souvislosti se křtem.
Rabíni vysvětlují, že je mužská obřízka první z mužských iniciací (zasvěcení) a oddělení od maminky. Přesně tak, jak byla přeťata pupeční šňůra porodní bábou v intimitě ženského kolektivu, tak je chlapec osmého dne obřezán uprostřed mužů rukou muže. Na klíně svého otce či jiného předka přijímá jméno, povinnosti i práva.
Ale je ještě jedno vysvětlení. Synek je při obřízce osloven textem z knihy Ezechielovy. Bůh v ní říká: „Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij!“ (Ezechiel 16:6) A chlapec, jak jste si jistě všimli, je osloven v ženském rodě. A vysvětlení ženského oslovení je v tom, že se mladý muž stává součástí nevěsty Beránkovy, dcery Izraelské – jak je tolikrát skrze proroky osloven Izrael. Mužský potomek dostává do své ryze mužské identity něco ženského. Obřízkou je chlapcův život otevřen vůči Bohu i lidem.
Má zkrvavené veřeje svého obydlí, jako Izraelité poslední den v Egyptě při oběti beránkově. Má v sobě prostor, vždycky v něm bude něco chybět a synek nikdy nebude úplným. Obřízce se říká brit mila, znamení smlouvy. Abram, se kterým Hospodin uzavřel smlouvu, získal do středu svého jména písmenko ha, které jej rozdělilo vedví. A teď je to Abraham! Abram při uzavření té smlouvy s Hospodinem rozdělil těla zvířat a tak měl rozdělit i své srdce, aby mohl přijít Hospodin. (Genesis 15) My říkáme uzavřít smlouvu, ale hebrejština o tomtéž říká rozříznout, rozdělit smlouvu.
Opusťme už lidský klín. Obřízka má širší význam: Mojžíš potřeboval obřezat své rty.
Opusťme už lidský klín. Obřízka má širší význam: Mojžíš potřeboval obřezat své rty. Zdálo se mu, že není schopen důvěryhodně mluvit se svými lidmi a faraonem. Bible mluví o obřízce srdce (Jeremjáš 4:3n),o obřízce uší. (Jeremjáš 6:9n) Otevřít rty a srdce, otevřít uši znamená otevřít a naslouchat Bohu a lidem. A tady už můžeme rozumět apoštolu Pavlovi, když v dopisu do Kolosis mluví o obřízce, jako odložení celého nevykoupeného těla. Proto říkáme všem, kdo si žádají křest:
- Křtem se otevíráš vůči Bohu a necháváš jej procházet středem svého života jako Abraham, Pán Bůh rozděluje tvůj život, tvůj původ, Obrazně to děláme tím, že mezi první a druhé jméno dáváme to Ježíšovo – Daniel Kristus Kvasnička. Tak se Pán Ježíš prosazuje do našeho jména, do našeho soukromí, do našich radostí a otevírá si nás, dělá v nás místo pro další lidi. Jen ten, kdo je oddělen, jako rozdělil Adama vedví a stvořil z jeho těla ženu, může být zase spojen v jedno – říkáme si při každé svatbě muže a ženy.
- Při křtu nedá nemluvit o církvi. Kristus propojuje, odříkáš se života Bez Boha a necháš se spojit s jinými – vlastně cizími lidmi. To je otevřená budoucnost! Křtem přijímáme do společenství sboru, ale jsme připraveni tě předat jinam. Kde všude tě můžeme za pár let najít, na jaké adrese budeš – jen Bůh to ví…
- Společně se společenstvím učedníků, s církví, s námi se otevíráš světu. Za to okolí ne- seme odpovědnost. Křtem ti pomáháme, ujišťujeme tě, stojíme za tebou a povzbuzujeme tě. Tak jako těch šest (a více) nových služebníků evangelia vysíláme. Nemáš se zadřít ve zbytečných věroučných sporech a napětích. Máš nést evangelium svým příkladem
- Hlídej si otevřený prostor pro Hospodina i pro lidi. Nevzpírejte se, jako služebník Hospodinův ze čteného textu, a sami se otevírejte jako Abram – jež je Abra-ha-mem všem, kteří si říkají na vaši adresu: „Ha, on věří v jednoho jedinečného Boha, to je něco podezřelého, je máklej!“ A nebo naopak: „Ha, je zajímavý!“ Ale i těm, kteří vás rozdírají výsměchem „Ha, ha, ha!“ On věří!?“ Neutíkejme z diskusí, z nepříjemných věcí. Třeba se musíme ještě sami poučit
- -Máš svobodu! nezavazujeme si tě familiérně jako svoje dítě. Nejsi jím! To by byla iluze. Ne- provazujeme si církev do společných firem. To vše je třeba rozřezat. To bude pokání! Noví lidé jsou Kristovi a my je provázíme tak, aby mohli odejít, aby určitě vyšli a nevázali se na nás.
Autor: Daniel Kvasnička
Zdroj: Blog Daniela Kvasničky
