Bibličtí pisatelé používali vícero strategií, jak svým čtenářům předat informace, na kterých jim záleželo. Základní strategii, tedy explicitní vyjádření myšlenky, netřeba rozvíjet. Ve svém arzenálu však měli i jemnější a zajímavější nástroje. Například vícenásobnou zmínku klíčových slov či frází, kterými své čtenáře zvali k porovnání. Výsledkem je pak další myšlenka, která doplňuje tu explicitně vyjádřenou.
Při pročítání biblických knih si můžeme všimnout, že některá slova nebo fráze jakoby vyčnívají – nepatří k běžné slovní zásobě, kterou pisatel používá v rámci celé knihy. Nachází-li se v malém počtu (ideálně 2x) v rámci jedné knihy (ideálně blízko sebe), pak je velmi pravděpodobné, že je zde pisatel zakomponoval jako cílenou pobídku k porovnání. Podívejme se na následující dva příklady z Matoušova evangelia: Slovo λάθρᾳ (tajně/potají) najdeme u Matouše pouze na dvou místech: Mt 1,19 a Mt 2,7. V prvním případě je to Josef, který chce potají propustit Marii, protože se dozví, že je těhotná. V druhém případě je to Herodes, který si potají povolá mudrce, aby se jich vyptal na čas, kdy se ukázala hvězda, a požádal je, aby mu oznámili, kde se dítě (Ježíš) nachází.
Pojďme si obě místa porovnat. Na první dobrou se nám Josefův nápad nemusí líbit, nicméně šlo o jeho snahu, jak zachránit Marii život – v rukou fanatiků mohla skončit podobně, jak si farizeové přáli, aby skončila žena přistižená při cizoložství. Čteme-li naopak poprvé příběh o Herodovi, může se nám jeho nápad tajně si povolat mudrce líbit. Ale jak se příběh bude rozplétat dál, zjistíme, že Herodes mudrce povolal a vyptával se jich tajně z toho důvodu, že chtěl následně Ježíše zabít. Jak plán Josefa, který měl dobrý úmysl, tak plán Heroda, který měl zlý úmysl, je však nakonec zmařen, když do situace zasáhne anděl (Mt 1,20 & Mt 2,12). To, co člověk vytváří ve skrytu a co je pro druhé lidí tajné, není tajné pro Boha. Naše tajné plány, ať už jsou myšleny dobře či zle, nemohou jeho vlastní plány ohrozit.
Jako druhý příklad uveďme frázi „a jeho bratry“. Najdeme ji v rodokmenu, kterým začíná Matoušovo evangelium. Čtenář si může položit otázku, která je jistě na místě: Proč Matoušovi tak záleží na tom, aby v Ježíšově rodokmenu zdůraznil, že zrovna Juda a Jechoniáš měli bratry? Není to snad jedno? A není zbytečné to zdůrazňovat zrovna u těchto dvou, když bratry měli jistě i mnozí ostatní v rodokmenu? Zbytečné to není, je to Matoušův způsob, jak vyjádřit: Rád bych, abyste si zrovna tyto dvě místa porovnali. Pojďme jeho přání splnit.
Jak v případě Jákobových synů, tak i v případě Joziášových synů byla ve vzduchu otázka, který z bratrů bude ten hlavní. U Jákobových synů šlo především o tyto tři: Rúben, Juda, Josef, zatímco u Joziášových (též Jóšijášových) synů šlo o Jóachaza, Jójakíma (otce v Mt 1,11 zmíněného Jechoniáše čili Jójakína) a Sidkijáše, kteří se všichni v krátkém sledu vystřídali na judském trůně. Klíčové je však to, co každá ze skupin okusila – exil či jeho předchuť. První skupina jej zažila v souvislosti s Egyptem, druhá s Babylónem.
Proč je pro Matouše důležité, aby si to čtenář plně uvědomil? Protože historie se do jisté míry bude opakovat, a tak Matouš bude vykreslovat události spojené s Ježíšem ve svých prvních dvou kapitolách, jako by šlo o nový exil v Egyptě a o nový exil v Babylóně. Kupříkladu Josef, syn Jákobův ze Starého zákona měl sny a sestoupil do Egypta. Josef, syn Jákobův z Nového zákona bude mít rovněž sny a rovněž sestoupí do Egypta. Jak nejmenovaný egyptský faraon, tak i babylónský král Nebúkadnesar, když se dostali do úzkých, povolali si mudrce – stejně tak se bude chovat i Herodes.
Paralel je zde spousta. Jako celek ale ukazují, že nový exil je v jistém smyslu ještě horší, než ten předchozí – egyptský faraon ve Starém zákoně zabíjel chlapce z cizího národa, kdežto Herodes bude zabíjet vlastní; babylónský král Nebúkadnesar se nakonec obrátil, kdežto o Herodovi něco takového říct nelze.
Pokud je Ježíšův příběh vykreslován na pozadí nového faraóna a nového egyptského exilu, nového Nebúkadnesara a nového babylónského exilu, pak to znamená, že je odtud musí někdo vyvést. Tady jako by Matouš řekl – představuji vám ve zbytku svého evangelia nového Mojžíše a nového Zerubábela (Šéšbasara): Ježíše Krista, syna Davidova. Mojžíš vyvedl Izraelce z Egypta a Zerubábel z Babylóna, Ježíš vás vyvede z duchovního exilu, z duchovního vyhnanství a zajetí, je to váš Vysvoboditel.
Všímejme si proto při četbě biblických knih detailů a narazíme-li na vzácnější slova či fráze (v kontextu dané knihy), pak zbystřeme – možná při porovnávání objevíme něco, co nám pomůže dokreslit to, co pisatel explicitně vyjádřil.
Mnohem zajímavější je zjišťovat okolnosti kolem bible – co je to vlastně vůbec za knihu (knihy), kde vznikla, jaké byly okolnosti jejího vzniku, co to bylo za lidi, co ji “napsali”, jaké bylo jejich pozadí, jaké jsou historické souvislost příběhů v bibli, jakým způsobem účinkuje na lidskou mysl atd. A klidně se podívat do starých sumerských textů, do new age textů (např. Urantia book) atd. Názor nechť si pak každý udělá sám.
Jo jo 🙂 naposledy jsem porovnávala hady v Bibli a had je falešnej mužskej 🙂 Vlezl nejdříve do Adama a mluvil skrze něj k Evě kterou obelstil a potom to na ni ještě svedl že to ona mu dala, potom skrze zákoníky a farizeje kterým Ježíš nadával do hadů ale nakonec je/bude svržen ve Zjevení 12/9 jako by totalitní patriarchát :-).
Hady jsou myšlenky které se do nás vkrádá aby nás ovlivňují
Máte naprostou pravdu. Patriarchat představují agresi agresi je hřích. Proto i žijeme v nuzných poměrech.
Oprava: agrese.