Přírodní vědy hrají nepochybně v naší západní (euroatlantické) civilizaci význačnou roli, jejíž základy spolu s řeckým filosofickým a římským právním myšlením podstatně formovalo křesťanství. Stěží najdeme na Zemi další civilizaci, v jejímž vývoji hrají přírodní vědy obdobnou roli a která současně nestojí na křesťanských základech.
Křesťanství (či spíše celá židovsko-křesťanská tradice) skutečně v historii ke konstituování přírodních věd významně přispělo. Východiskem k tomu byl nepochybně pohled na svět a vesmír jako na dílo nekonečně dobrého a moudrého Stvořitele. To předpokládá, že svět přírody musí být dobrý, jelikož je to dílo Boží. Sám o sobě však nemá božskou podstatu, jež by mohla být cílem modlo-služebného uctívání.
Biblická tradice spatřuje v člověku nositele poslání být aktivní a odpovědný správce celku stvoření. V tomto světle se tedy příroda jeví jako v zásadě poznatelná, samo její poznání je ve svém principu dobré a je člověku uloženo jako součást jeho úkolu být Božím obrazem.
Takto sice neříkáme nic nového, právě uvedené myšlenky již byly nesčetněkráte vysloveny a při nejrůznějších příležitostech prezentovány a vysvětleny, rozhodně však neuškodí, připomeneme-li si je i zde. Světy křesťanské víry a přírodovědného poznání jsou zakotveny přímo v tradici naší civilizace, ale je nutno si uvědomit, že jde o dvě autonomní oblasti lidského myšlení a poznání.
Autonomní světy
Opět nebudeme originální, připomeneme-li, že přírodní vědy kladou otázku: Jak hmotný svět přírody technicky funguje? Zatímco otázka po smyslu existence vesmíru, přírody i člověka, je již objektivně zcela mimo oblast jejich kompetence. Taková otázka patří do sféry transcendence, filosofie, náboženství, v našem historickém a kulturním kontextu pak především do světa křesťanské víry.
Autonomii vědeckého a náboženského poznání je dnes třeba brát opravdu vážně. O profesní kvalitě vědce nerozhoduje, je-li věřící, nebo ateista. Podobně jako duchovní kvalita křesťana nezávisí na tom, nakolik se mu dostává poznání na poli přírodních věd.
Velká část dnešních přírodovědců filosoficky zastává jistý druh agnosticismu. Přírodovědné bádání zabývající se tím, jak svět přírody funguje, je plně uspokojuje a naplňuje, zatímco přesahující otázku po smyslu existence světa již necítí jako důležitou. Nejsou pak ateisty v pravém smyslu slova. Boha ideologicky nepopírají, ale nijak se o něj nezajímají. Příkladem takového postoje může být např. nedávno zesnulý známý teoretický fyzik Stephen Hawking.
Jejich postoj ke křesťanské víře odpovídá spíše zdvořilému nezájmu než bojovnému odporu. Nelze však popírat, že bojovně programoví ateisté dawkinsovského ražení se dnes mezi vědci též vyskytují, ale dojem, že do jejich tábora patří téměř každý nevěřící vědec, by zřejmě byl mylný.
Nakonec nám zbývá skupina vědců, kteří překračují čistě metodologický rámec přírodních věd a kladením otázky po smyslu existence svojí vlastní i existence celého hmotného světa vstupují do oblasti transcendence. Toto překročení je však jejich osobním poznáním a rozhodnutím, nevyplývá nijak z vlastní přírodovědné metodologie.
Z právě uvedeného je snad zřejmé, co představuje autonomie vědeckého poznání světa a křesťanské víry. Obě tyto oblasti lidského poznání se však zřejmě mohou v řadě ohledů vzájemně inspirovat. V obou je nepochybně zásadní existence řádu a poctivé hledání pravdy.
Dvojí pravda, jedny dveře
Pravda v náboženském smyslu má ovšem absolutní (zjevenou) povahu, ve vědě se spíše hledá pravda v relativním smyslu, která je spolu s rozvíjejícím se vědeckým poznáním neustále modifikována a doplňována. V obou případech však jde o něco, co nás bytostně přesahuje a co je nutno se zdravou pokorou respektovat. Pro věřícího vědce je věda zpravidla zdroj inspirace pro jeho víru a svým způsobem může velmi dobře představovat pomyslnou knihu o Stvořiteli na základě popisu jeho díla.
Pokud bychom chtěli právě řečené nějak shrnout, můžeme si autonomní oblasti přírodních věd a křesťanské víry představit jako dvě samostatné místnosti, mezi nimiž jsou otevřené dveře. Obě místnosti jsou určeny k uspokojování našich potřeb, ale každá jiným způsobem. Vstoupit z první místnosti do druhé není automatické ani nějak nařízené, je to věc svobodného rozhodnutí.
Důležitá je však ještě jedna věc. Každá z těchto dvou místností má svoje specifické zařízení a vybavení. Lze přecházet z jedné do druhé, ale bylo by velmi nebezpečné a riskantní porušení řádu, kdybychom si osobovali právo toto zařízení a vybavení mezi místnostmi svévolně přenášet.
Přírodní vědy na jedné straně a racionální reflexe náboženské víry v podobě filosofie a teologie na straně druhé mají svoje metodologické postupy, které nelze zaměňovat, nechceme-li porušovat řád a přispívat tím k vytváření myšlenkového chaosu. Názor, že přírodní vědy nakonec vyvrátí existenci Boha, se ukázal jako neopodstatněný, přímo naivní.
I kdyby přírodní vědy jednou dokázaly plně objasnit všechny podrobnosti technického fungování přírody (hmotného světa, vesmíru) tím, že by nakonec dospěly k nějaké obecné tzv. teorii všeho, nevyřeší se tím otázka smyslu existence vesmíru, která principiálně zůstává vně oblasti jejich kompetence.
Na druhé straně však i dnes existují prostí věřící, kteří doufají, že přírodní vědy existenci Boha jednou objektivně dokážou. I to je však názor zcela naivní a pro víru nakonec nebezpečný. Pokud by Bůh byl přírodními vědami v principu dokazatelný, znamenalo by to, že není nejvyšší a zcela suverénní bytí, neboť určitým způsobem podléhá přírodovědným principům, jež ho přesahují.
Bůh bez důkazů
Takový Bůh by evidentně nebyl slučitelný s křesťanskou vírou a zřejmě by se vymykal jakékoli zdravé náboženské logice. Přírodní vědy jsou neustále se vyvíjejícím přirozeným poznáním. V jejich historickém vývoji nalézáme tzv. změny paradigmatu, tedy případy, kdy dosavadní vědecké představy jsou vyvráceny a následně nahrazeny teoriemi novými.
Pokud by však na vyvrácené vědecké představy byly nerozumně, jakýmisi krátkými spojeními, navázány teologické koncepty, nebo dokonce domnělé opory křesťanské víry, může ve společnosti dojít k těžkým světonázorovým problémům.
Zkusme si to krátce ukázat na obecně známém příkladu. Ptolemaiovský model vesmíru fungoval na konci starověku a ve středověku jako legitimní vědecká hypotéza. Vysvětloval tehdy známá astronomická pozorování, neměl v sobě vnitřní rozpory a do jisté doby nebyla známa žádná fakta, která by mu odporovala.
Připomeňme si v rychlosti podobu tohoto modelu: Ve středu se nalézá nepohyblivá Země a kolem ní existuje osm průhledných otáčejících se sfér. Jde o sféry Měsíce, Slunce, tehdy známých pěti planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn) a posléze o tzv. osmou sféru, na níž se v podobě světel nalézají hvězdy.
Na půdě dobové středověké křesťanské teologie pak vzniklo zásadní navázání na tento model vesmíru. Země, na níž Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, na níž se Bůh sám vtělil do lidské existence a kde se odehrály celé dějiny spásy, se logicky zdála být středem vesmíru. Představa Boha jako suveréna malého vesmíru, tvořeného fakticky pouze jednou sluneční soustavou, byla jistě nepříliš náročná a vše do ní formálně logicky zapadalo.
Rostoucí vědecké poznání však ptolemaiovský pohled na vesmír již na počátku novověku zcela vyvrátilo a dospělo k přesvědčení, velmi zjednodušeně řečeno, že skutečný vesmír je vůči ptolemaiovskému modelu nesrovnatelně víc přesahující. Teologie se však s navázáním svých dobově podmíněných představ na vědecky již dokonale překonaný model vesmíru dostala do těžké krize.
Byl právě zmíněný novověký konflikt mezi vědou a dobovým teologickým vyjádřením křesťanské víry nutný? Máme velmi dobrý důvod k názoru, že nikoli. Významným představitelem pozdní středověké scholastiky, bohužel oficiálně církevně poněkud upozaďovaným, byl františkán Duns Scotus (1266–1308), jenž velice zdůrazňoval suverénní Boží svobodu. Dle jeho tvrzení Bůh stvořil svět tak, jak se rozhodl ve své absolutní svobodě.
Mohl stejně dobře stvořit i svět jiný (světy jiné), kdyby se tak rozhodl. Odtud okamžitě plyne, že skutečný Bůh je dokonale a nekonečně nad jakoukoli představou, kterou si o něm učiníme třeba na základě dobově omezeného vědeckého poznání. Ztráta vědecké představy o geocentričnosti našeho pohledu na vesmír pak nemusela být pro tehdejší teologické představy tak destruktivní, jak se bohužel na počátku novověku stalo.
Jsme-li tak šťastni, že máme křesťanskou víru, neobávejme se vědeckého poznání, spíše se inspirujme přírodními vědami jako symbolickou knihou o působnosti Stvořitele. Buďme však přitom opatrní, abychom mezi oblastmi vědy a víry nevytvářeli nelegitimní krátká spojení, například tím, že bychom na Boží transcendenci metodicky nahlíželi obdobně jako na přírodovědnou skutečnost.
Autor je profesor meteorologie na MFF UK
Autor: prof. Jan Bednář
Zdroj: Český Bratr
Jsem jen uvědomělí nedokonalý tvor, logický myslící, v pravdu i spravedlnost věřící a život živý milující, také živému „Bohu“ sloužící.
Věda a „Bůh“.
Jeden bez druhého, nemohou ani existovat. Neboť jsou spolu spjati.! Podobně jako dvě strany jedné mince. Nebo též dobro a zlo. Každá z těchto věci, mají jak odlišné pouto spojující, tak i ten svůj vlastní smysl býti, tak jako naprosto všechno v životě. A přitom to vše dohromady, vytváří smysluplný existenční svět. Který má své hmotné i nehmotné zákonitosti a pravidla, jenž jsou neměnné.
Důvodem je.:
Kvantově Relativní Element Antihmoty z Elektro Magnetickým Pulzním Jádrem s Alternativním Propojením v Časoprostoru pro Zhmotnění Reality Živé k Životu.!
To je část, tzv. Boží existence.!