Ježíš žije?“ Otázka, která je vytesaná ve skále na konci vsi vedle tváře Boha syna a jeho matky, mě zpočátku bavila stejně jako lidová barevnost, s jakou tvář Spasitele vyobrazil eibenthalský rodák Štefi Benedict. Za půl roku jsem tím místem prošel mockrát. Je přibližně v půli tříkilometrové cesty mezi naším stavením v bývalé hornické kolonii a samotnou vesnicí Eibenthal. Prvně jsem se tomu smál, pak jsem se ještě několikrát pousmál, nakonec jsem si nápisu přestal všímat. Onehdy jsem se na něj ale podíval znovu a zamyslel se nad tou otázkou. Jaký má význam a čemu jsem se tehdy smál?
Možná tomu, jak nepatřičně působí v místě, kde je víra v Boha živější než kdekoli jinde, kde jsem zatím byl. Ne že bych tu žil obklopen mnichy a oddával se meditacím, víc času na meditace jsem měl v Brně; tady je ale náboženství každodenní žitou praxí. Pětileté děti moc dobře ví, jak se odpovídá na pozdrav „pochválen buď Pan Ježíš Kristus“. Význam náboženských rituálů mě zaujal na první pohled. Počínaje nedělní mší, kdy je v kostele vždycky plno, až po místní tradice liturgického roku, o kterých jsem nikde jinde neslyšel.
Třeba v době adventu se „chodí s Panenkou Marií“. Děti večer přijdou do vybraného stavení se soškou Matky Boží a spolu s domácími se modlí růženec. Soška na jeden den zůstane v domě jako symbol Mariina hledání přístřeší. Podobných zvyků se dodržuje v roce několik. Kostel je jedním z ústředních míst života na vsi. Staří i mladí se tu setkávají a díky tomu vzniká soudržnost celé komunity.
Lidé tady na Boha nezapomínají. O víře se diskutuje v rodinném kruhu i na návštěvách, tedy do té míry, nakolik se o víře diskutovat smí; a když si při loučení přejeme zdraví, obzvláště v téhle době, málokdy se nezmíní, že záleží hlavně na Boží přízni. V takových chvílích většinou nemůžu než souhlasit, párkrát jsem už ale taky musel hájit zásluhy obyčejné pozemské lékařské vědy (díky Bohu za ni!) I tehdy jsem se ale setkal s vlídností a po vyslechnutí několika hrůzostrašných historek z rumunských nemocnic jsem příležitostnou nedůvěru v bílé pláště pochopil.
Dnes se často mluví o světové krizi víry. Eibenthal má svých světských starostí dost, ale tenhle pilíř stojí zatím pevně. Zaplať Pánbůh. Otázka „Ježíš žije?“ teď pro mě představuje radostné překvapení kluka z města, který poznal, že v Boha se dá věřit úplně přirozeně a prostě.
Autor: Alexandr Gajdzica
Zdroj: Mladý svět – Blog Banátský deník