Výsledky únorového hlasování Poslanecké sněmovny o možném narovnání práv pro lidi stejné orientace, které se týkalo manželství gayů a leseb a možné adopce dětí, nás spolu s nedávno odmítnutou Istanbulskou úmluvou učinilo už bez přívlastků členy rusko-orientálního civilizačního a kulturního okruhu.
Určité pozitivní změny, které se podařilo prosadit, však o to víc akcentují, že v demokratické zemi mohou žít lidé různých kategorií. Tato nerovnoprávnost jde ruku v ruce se stále existující dvojkolejností domácího, katolicky orientovaného křesťanství, v němž se členové Božího lidu dělí na laiky a o několik úrovní lepší profesionály duchovní.
Při pohledu na hlasování politických stran a jednotlivých poslanců a poslankyň jsem si připomněl diskuzi k oběma velkým tématům – k manželství „pro všechny“ a k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, která probíhala jak na politické, tak na církevní úrovni. Věcná a odborná diskuze, která nemohla minout etické, resp. mravní ukotvení celé problematiky, byla torpédována obrovskou mírou nesmyslů, polopravd i vyložených lží a podpásových argumentů, jejichž zdroj lze nalézt v novodobém pohanském náboženství – v konspiracismu, v úmyslně šířených dezinformacích a v účinné propagandě totalitních režimů vůči svobodnému světu.
Jako katolického křesťana a teologa mě v obou případech šokovala míra náboženské, resp. teologické negramotnosti. Usilovná a akribická práce českých teologů a teoložek, zvláště pak odborníků na Bibli a na etiku, přišla nejen v tomto případě vniveč. Otřesné křesťanské názory na fungování společnosti a na podstatu Kristova vykupitelského příběhu kontrastují s novodobým teologickým a křesťanským životem svobodné a svobodomyslné Evropy. Není divu, že uzavřít manželský sňatek mohou stejnopohlavní páry i v tradičně křesťanských, resp. katolických zemích – ve Španělsku, Francii, Portugalsku, Německu, Rakousku či Švýcarsku. A není divu podruhé, že i k rozpravě o Istanbulské úmluvě zaznívaly ve veřejném sekulárním i církevním prostředí názory, z nichž duchovně a duševně zdravému člověku nemohlo být dobře.
„U nás na jihu Čech je hovězí hovězí, kuřecí je kuřecí, všechno má svoje názvy. Pro mě manželství vždycky zůstane svazek mezi mužem a ženou.“ Tento myslitelský výron Šimona Hellera, poslance za KDU-ČSL, ukázal, jak se v určitých křesťanských kruzích již nikoliv v soukromí, ale veřejně smýšlí o lidech, které potkáváme na ulici a kteří se například starají jako lékaři o naše zdraví, učí naše děti nebo vykonávají profesi, která přispívá ke zkvalitnění života nás všech. Asi před dvěma lety jsem vnesl do veřejného prostoru pojem „pornografický a veterinární pohled na lidské vztahy“. Věděl jsem, že tento neblahý stav nepůjde zvrátit mávnutím kouzelného proutku. Domníval jsem se ale, že krizové časy, které nastaly s ruskou genocidní válkou proti Ukrajině a svobodnému světu a s útokem proti Izraeli, zažehnou v lidech sympatie, laskavost, toleranci a citlivost vůči druhým, a to už proto, že nikdo z nás nemůže tušit, za jak dlouho vtrhne válka k nám, aby se podepsala na našich vztazích, rodinách a všednodenním životě.
Právě nyní spousta lidí, které znám a kterých si vážím, touží po ukotvení svých vztahů, jehož součástí je i právní vymezení, zohledňující jejich životní status, jejich lásku, jejich věrnost a touhu žít spolu jako životní partneři, jako manželé. Tak jako u všech krizí, které se v posledních letech a desetiletích objevily v českém teologickém a církevním prostředí, jsem pro to, aby se i v kontextu Kristových slov o dvou největších přikázáních („Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“; „Miluj svého bližního jako sám sebe.“; Matouš 22:37, 39) nemluvilo o tak závažných věcech, jako je manželství a výchova dětí, v jinotajích, ale aby se důvody odmítání nebo pohrdání řekly přímo, bez okolků a na rovinu.
Neschovávejme se v sekulární, post-komunistické zemi a v debatě o občanském manželství za církve, za náboženství, za Ježíše Krista. Neberme si Boha za rukojmí svých náboženských představ a pseudo-představ. Také církve, které u nás působí, čeká v kratším nebo delším horizontu debata o mezilidských vztazích, o tom, jak zakomponovat život stejnopohlavních párů do všedního církevního života, debata o tom, co je to svátostné manželství mezi mužem a ženou, a co nám pro tuto debatu napovídá sám náš zakladatel, Pán Ježíš.
Manželství heterosexuálních párů, které se nenávidí, ubližují si, ponižují se, bijí se a jejichž toxické vztahy ničí děti a jejich budoucnost, není manželstvím z povahy věci, i kdyby to měli napsané na papíru velkými písmeny. Manželství dvou milujících se homosexuálů, kteří se příkladně starají o dítě, je manželstvím jaksi z povahy věci, i kdybyste jim tisíckrát opakovali, že jejich vztah není manželství, ale jen trochu důstojnější registrování dopravních prostředků nebo zvířat. „Církev žije „zespoda“ a ti „nahoře“ prohrají svůj boj proti rovnoprávnosti žen dříve nebo později stejně, jako ho prohráli proti „čarodějnicím“ nebo proti demokracii a lidským právům,“ řekl jeden z největších teologů 20. století Hans Küng a nejen podle mého mínění se nemýlil. „Náboženství ve službě moci – to je nejnestydatější pokušení, strašné dílo zaslepenosti zlem, zapletenosti do zkázy,“ řekl zase Bernhard Häring, teologická osobnost z oblasti morální teologie, jíž všude po světě naslouchali jak lidé církve, tak i ti, kteří ji míjejí.
Je smutné vidět, kdo a jak rozhoduje o části našich životů. Je strašné pozorovat, jak si do demokratického společenství v první fázi jeho vývoje našla cestu tyranská propaganda, která považuje Evropany za mravní ubožáky v posledním tažení svých dějin, kteří „nepochopili“ to, co pochopili občané v Rusku a ve východních teokratických despociích. Nechci, aby přítomnost a budoucnost těch, které mám rád, tvořili ti, kteří mají pornografický a veterinární pohled na život a lidské vztahy. Pokud se toho dožiji, bude můj hlas ve všech následujících volbách patřit těm, kteří nedělí druhé podle toho, jaké sexuální orientace jsou.
