Výsledky únorového hlasování Poslanecké sněmovny o možném narovnání práv pro lidi stejné orientace, které se týkalo manželství gayů a leseb a možné adopce dětí, nás spolu s nedávno odmítnutou Istanbulskou úmluvou učinilo už bez přívlastků členy rusko-orientálního civilizačního a kulturního okruhu.
Určité pozitivní změny, které se podařilo prosadit, však o to víc akcentují, že v demokratické zemi mohou žít lidé různých kategorií. Tato nerovnoprávnost jde ruku v ruce se stále existující dvojkolejností domácího, katolicky orientovaného křesťanství, v němž se členové Božího lidu dělí na laiky a o několik úrovní lepší profesionály duchovní.
Při pohledu na hlasování politických stran a jednotlivých poslanců a poslankyň jsem si připomněl diskuzi k oběma velkým tématům – k manželství „pro všechny“ a k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, která probíhala jak na politické, tak na církevní úrovni. Věcná a odborná diskuze, která nemohla minout etické, resp. mravní ukotvení celé problematiky, byla torpédována obrovskou mírou nesmyslů, polopravd i vyložených lží a podpásových argumentů, jejichž zdroj lze nalézt v novodobém pohanském náboženství – v konspiracismu, v úmyslně šířených dezinformacích a v účinné propagandě totalitních režimů vůči svobodnému světu.
Jako katolického křesťana a teologa mě v obou případech šokovala míra náboženské, resp. teologické negramotnosti. Usilovná a akribická práce českých teologů a teoložek, zvláště pak odborníků na Bibli a na etiku, přišla nejen v tomto případě vniveč. Otřesné křesťanské názory na fungování společnosti a na podstatu Kristova vykupitelského příběhu kontrastují s novodobým teologickým a křesťanským životem svobodné a svobodomyslné Evropy. Není divu, že uzavřít manželský sňatek mohou stejnopohlavní páry i v tradičně křesťanských, resp. katolických zemích – ve Španělsku, Francii, Portugalsku, Německu, Rakousku či Švýcarsku. A není divu podruhé, že i k rozpravě o Istanbulské úmluvě zaznívaly ve veřejném sekulárním i církevním prostředí názory, z nichž duchovně a duševně zdravému člověku nemohlo být dobře.
„U nás na jihu Čech je hovězí hovězí, kuřecí je kuřecí, všechno má svoje názvy. Pro mě manželství vždycky zůstane svazek mezi mužem a ženou.“ Tento myslitelský výron Šimona Hellera, poslance za KDU-ČSL, ukázal, jak se v určitých křesťanských kruzích již nikoliv v soukromí, ale veřejně smýšlí o lidech, které potkáváme na ulici a kteří se například starají jako lékaři o naše zdraví, učí naše děti nebo vykonávají profesi, která přispívá ke zkvalitnění života nás všech. Asi před dvěma lety jsem vnesl do veřejného prostoru pojem „pornografický a veterinární pohled na lidské vztahy“. Věděl jsem, že tento neblahý stav nepůjde zvrátit mávnutím kouzelného proutku. Domníval jsem se ale, že krizové časy, které nastaly s ruskou genocidní válkou proti Ukrajině a svobodnému světu a s útokem proti Izraeli, zažehnou v lidech sympatie, laskavost, toleranci a citlivost vůči druhým, a to už proto, že nikdo z nás nemůže tušit, za jak dlouho vtrhne válka k nám, aby se podepsala na našich vztazích, rodinách a všednodenním životě.
Právě nyní spousta lidí, které znám a kterých si vážím, touží po ukotvení svých vztahů, jehož součástí je i právní vymezení, zohledňující jejich životní status, jejich lásku, jejich věrnost a touhu žít spolu jako životní partneři, jako manželé. Tak jako u všech krizí, které se v posledních letech a desetiletích objevily v českém teologickém a církevním prostředí, jsem pro to, aby se i v kontextu Kristových slov o dvou největších přikázáních („Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“; „Miluj svého bližního jako sám sebe.“; Matouš 22:37, 39) nemluvilo o tak závažných věcech, jako je manželství a výchova dětí, v jinotajích, ale aby se důvody odmítání nebo pohrdání řekly přímo, bez okolků a na rovinu.
Neschovávejme se v sekulární, post-komunistické zemi a v debatě o občanském manželství za církve, za náboženství, za Ježíše Krista. Neberme si Boha za rukojmí svých náboženských představ a pseudo-představ. Také církve, které u nás působí, čeká v kratším nebo delším horizontu debata o mezilidských vztazích, o tom, jak zakomponovat život stejnopohlavních párů do všedního církevního života, debata o tom, co je to svátostné manželství mezi mužem a ženou, a co nám pro tuto debatu napovídá sám náš zakladatel, Pán Ježíš.
Manželství heterosexuálních párů, které se nenávidí, ubližují si, ponižují se, bijí se a jejichž toxické vztahy ničí děti a jejich budoucnost, není manželstvím z povahy věci, i kdyby to měli napsané na papíru velkými písmeny. Manželství dvou milujících se homosexuálů, kteří se příkladně starají o dítě, je manželstvím jaksi z povahy věci, i kdybyste jim tisíckrát opakovali, že jejich vztah není manželství, ale jen trochu důstojnější registrování dopravních prostředků nebo zvířat. „Církev žije „zespoda“ a ti „nahoře“ prohrají svůj boj proti rovnoprávnosti žen dříve nebo později stejně, jako ho prohráli proti „čarodějnicím“ nebo proti demokracii a lidským právům,“ řekl jeden z největších teologů 20. století Hans Küng a nejen podle mého mínění se nemýlil. „Náboženství ve službě moci – to je nejnestydatější pokušení, strašné dílo zaslepenosti zlem, zapletenosti do zkázy,“ řekl zase Bernhard Häring, teologická osobnost z oblasti morální teologie, jíž všude po světě naslouchali jak lidé církve, tak i ti, kteří ji míjejí.
Je smutné vidět, kdo a jak rozhoduje o části našich životů. Je strašné pozorovat, jak si do demokratického společenství v první fázi jeho vývoje našla cestu tyranská propaganda, která považuje Evropany za mravní ubožáky v posledním tažení svých dějin, kteří „nepochopili“ to, co pochopili občané v Rusku a ve východních teokratických despociích. Nechci, aby přítomnost a budoucnost těch, které mám rád, tvořili ti, kteří mají pornografický a veterinární pohled na život a lidské vztahy. Pokud se toho dožiji, bude můj hlas ve všech následujících volbách patřit těm, kteří nedělí druhé podle toho, jaké sexuální orientace jsou.
Pokud pan Eminger staví před nás podobu klasického manželství jako místa, kde se partneři nenávidí a hádají, naproti tomu podobu soužití dvou homosexuálů jako místa idylky a lásky, dopouští se odporné manipulace.
A snad jen podotázka pro pana Emingera: kde se vzalo dítě ve svazku dvou homosexuálů? Byl to podvod na jednom z biologických rodičů nebo snad návštěva reprodukční kliniky Babiše?
A že církev říká obojímu ne, to je nejen pochopitelné, ale morálně správné.
Kde se asi vzalo… Mnozí se kvůli tomu, aby nebyli vysmíváni snaží “zapadnout”, ožení se nebo vdají, myslí si, že to pomůže, že je to změní. Dítě se sice narodí, ale manželství se rozpadne. A nešťastný je i bývalý heterosexuální partner. Ano, je morálně spatné, že církev i společnost vmanipuluje lidi do takových situací.
Souhlasím. Volím ty, kteří svým životem, prací a mravními principy pomáhají šíření přijetí, dobra a zodpovědnosti vůči našim dětem. Konkrétně Top 09 nebo Piráty. KDU-ČSL již dávno ne.
Máte právo volit, koho uznáte za vhodné. Za mě ale Piráti ne. Já fandím Pirátovi ze Survivoru -:).
Piráti z Karibiku je dobrodružný příběh pro zábavu. Zatímco hry tohoto typu jsou o intrikách kdo s kým proti komu (jedno zda na ostrově nebo v luxusním domě), je jedno zda fyzická soutěž nebo párování za úkol – právě tyto manipulace s lidmi mě odpuzuje.
Piráty z Karibiku neznám. Je to sice slavný film nebo seriál, ale mé oči ho zatím nespatřily a ani jakési hry v domě. Na ostrově se ale pozná, jaký kdo je, jsou tam velmi těžké podmínky. A taky je někdy fajn rozpoznat nadsázku. Jinak jsem stejně jako Vy pro dobrou budoucnost pro děti, a proto za mě zase Piráti ne – vidíte, jak jsou taková prohlášení subjektivní a v podstatě vyjádření volebních preferencí čtenářů nemá žádný význam. Ani Vaše, ani moje a ani autora článku. Vy nemáte ráda KDU, já Piráty a nic to neřeší. Na rozdíl od autora článku však neupírám druhé straně některé dobré myšlenky a lidskou hodnotu. Nemyslím si, že touto rétorikou autor přesvědčí ty, kdo smýšlí jinak a nemyslím dezinfo scénu. Akorát to i zde jako na všech křesťanských webech povede k legračním křesťanským hádkám. Nelze jinak, než si z toho už dělat srandu – třeba to někomu otevře oči – (a doma se modlit, jestli to ještě frčí…)
Jeden z mnoha samozvaných reformátorů církve. Jak je u podobných lidí zvykem, o „své pravdě“ nepochybuje, považuje ji za jedinou správnou a jeho zahledění do sebe, přesvědčení o své neomylnosti, mu brání vnímat realitu. Kolik takových „bojovníků“ už bylo v minulosti, kolik je jich dnes a kolik jich ještě přijde. Katolická církev se poučila (případně byla poučena) ze svých chyb, které měly mnohdy velmi tragické následky. Především její mocenské postavení ve středověku, jež přirozeně do jejího lůna přitahovalo spoustu „pragmatiků“, kariéristů a občas i zločinců. A její poctiví členové dnes chápou, že jejím úkolem je především péče o duševní rozvoj jednotlivců a celého společenství, ale nikoli zapojení do občanské společnosti, kde asi jediným průnikem s ní může být pomoc bližním a potřebným, kteří nemají sílu a možnosti pomoci si sami. (+ samozřejmě aktivity, v nichž církev jako instituce vystupuje v právních vztazích).
Nechť si občanská společnost řeší své problémy, vč. lidskoprávních (ať už skutečných či jen zdánlivých a umělých), ale není věcí církve, aby se k nim autoritativně vyjadřovala mimo vlastní společenství věřících. Ostatně k tomu dnes (naštěstí) nemá ani onu autoritu a mocenské prostředky a sami se dnes a denně můžeme přesvědčovat o tom, jak jsou takové její pokusy zpravidla kontroverzní, jakkoli jsou většinou dobře míněné.
A to se týká i svátosti manželství, která je konstruována jako základní kámen zdravé rodiny, tvořené mužem, ženou a jejich dětmi, která respektuje Boží vůli a zákony. Jakýkoli ústupek od tohoto požadavku ve směru k občanské sekulární společnosti by byl sebevražedným.
Sekulární občanská společnost nechť si otázku institutu manželství/partnerství řeší jak chce. Ať si klidně legislativně ustaví, že manželství mohou uzavřít homosexuálové, transvestité, queer a ať třeba uznává i sňatek mezi člověkem a zvířetem . Protože v této rovině je to čistě otázka občanskoprávní a nikoli náboženská, duchovní. Nevidím důvod, proč by osoby jakékoli sexuální orientace nemohly být příslušníky církve, avšak jejich sňatek církevní je a musí být vždy vyloučen a nelze jej tedy vnímat jako institut svátosti. A není věcí ani úkolem církve se k této věci vyjadřovat, pokud o její dobrozdání nebude přímo požádána – a opět jen a pouze z hlediska čistě náboženského a duchovního.
Je demokracie, a to i tehdy, když nevyhraje “naše strana”. Vykreslovat všechny odpůrce “manželství pro všechny” jako negramoty – co na to říct.