Dehumanizace určitých skupin lidí je alarmující

Dvě volební období prezidenta Miloše Zemana jsou včerejším dnem za námi. Během tohoto období jsme byli svědky všeho možného, jen ne důstojného otisku do moderních dějin Česka. Je jasné, že na tuto dekádu budeme ještě dlouho vzpomínat. Pro část věřící komunity byl přesto Zeman názorově vítanou alternativou v rámci boje za konzervativní hodnoty.

Nedávné prezidentské volby byly mementem, kdy jsme si jako společnost uvědomili, že někde hluboko v nás byly za poslední léta krůček za krůčkem budovány příkopy, které se při hledání nového prezidenta proměnily v zákopy. Z nich jsme začali vést frontální argumentační útoky vůči všem, kteří nesdílí náš světonázor. 

Neochota druhých volit „toho správného“ kandidáta se často rovnala až vlastizradě. Tato místy bratrovražedná válka probíhala paralelně s boji krvavějšími, které probíhají naživo jen kousek dál na východ. Válka vedená diktátorem Putinem nám ukázala, že i v 21. století se hodnota člověka může velice rychle zredukovat jen na položku. 

Spisovatel Ján Markoš zmiňuje, že neschopnost či neochota vidět ve svém bližním rovnocennou lidskou bytost je stará jako lidstvo samo. Důvody, proč tomu tak je i dnes, jsou nepřeberné. Od únavy až po pudový strach či prostě jen naštvanost. Odcházející prezident dokázal mnohdy velmi mistrně tuto společenskou frustraci a obavy z okolního světa přetavit svými bonmoty a narážkami do útoků vůči těm, kteří se nemohli bránit. Ať už to byly menšiny nebo novináři, vždy se jednalo o vděčný cíl. 

Je na hlubší diskusi, zda je relevantní brát v potaz výkřiky starce, který čas pro důstojný odchod do důchodu promarnil. Jeho nenávistná agenda a sympatie k režimům, které potlačují lidská práva, jsou možná odrazem nás samotných –⁠⁠ a to nejen té části občanů, kteří mu ve dvou volbách dali svůj hlas. Pro část věřící komunity byl Zeman názorově vítanou alternativou v rámci boje za konzervativní hodnoty. 

Stojí za to připomenout, že evangelia důsledně zobrazují Ježíše Krista, který si svou nejtvrdší kritiku a odsouzení vyhrazoval pro náboženské pokrytce. Ti, kdo říkají jednu věc, ale dělají druhou, zvláště pod rouškou náboženského přesvědčení nebo morální nadřazenosti, rozzuřili Ježíše víc než zloději či cizoložníci.

Řešení náboženského pokrytectví začíná sebezkoumáním, ale tím by to nemělo končit. Musíme jeden druhého hnát k odpovědnosti a vnímat jako alarmující rozšířenou dehumanizaci určitých skupin lidí. To, že jsou tyto skupiny zranitelné, dokazuje nejen loňský případ střelby v bratislavské Teplárni, ale i církevní postoj vnímat jinakost jako ohrožení tradičního uspořádání společnosti. Nevnímáme pak rozpor ve svém tvrzení následovat Krista a ve způsobu, jakým vyjadřujeme své názory a jak žijeme své životy?

Zdá se, že stejně jako náboženští pokrytci, které Ježíš ve své době odsuzoval, i ti současní jednají s agendou vedenou pouze k tomu, aby sloužili sobě a těm, s nimiž se rozhodnou spojit. Křesťané, kteří se takto identifikují, používají strategie vůči „jiným“ jednotlivcům a skupinám, které považují za hrozbu pro své vlastní pohodlí, pocit vlastní důležitosti, nadřazenosti, moc, politickou hegemonii anebo finanční zabezpečení. 

V takovém postoji se dá nalézt nespočet paralel s hradní „partou“ prezidentských poradců a kancléřů, kteří si prezidentský úřad na několik let vzali za rukojmí. Je tak výzvou pro věřící komunitu zkoumat, nakolik se sami stáváme rukojmími těch, kteří následování Ježíše z Nazaretu vnímají jako nástroj moci.