V televizní sérii HBO “Příběh služebnice” (The Handmaid’s Tale) – který byl natočen na motivy bestselleru stejného názvu Margaret Atwoodové – se ocitáme v dystopické Americe, v níž převzala kontrolu teokratická společnost Gileád. V době celosvětové krize plodnosti jsou plodné ženy nuceny rodit děti pro totalitní společnost ovládanou elitářskými veliteli. Jde o, jak sama autorka poznamenala, spekulativní fikci a pokud jste seriál ještě neviděli, článek možná obsahuje spoilery.
Upřímně, stačilo mi prvních pár dílů, abych se jako evangelikální křesťan začal cítit velice nepohodlně. Neubránil jsem se pocitu, že dochází k útoku na konzervativní hodnoty, které jsou (nejen) pro evangelikální věřící často typické. Když jsem nedávno shlédl poslední díl třetí série (ano, vím že na HBO byl už rok :)), byl jsem nucen přehodnotit, které konkrétní hodnoty vlastně seznaly útoku.
Celé tři série byly konzervativci převážně v USA špatně chápány jako souhlas s potratovými a proti křesťanskými názory. Ve skutečnosti ale seriál ilustruje z křesťanské perspektivy právě pravé hodnoty a principy ochrany lidského života.
V Příběhu služebnice přeměnili mocní muži křesťanství na zbraň, která ženy podřídila a omezila na čistě plodící funkci. V Gileádu došlo k tomu, že se zneužívání a znásilňování žen povýšilo na morálně akceptovatelné. Mužští vůdci morálně “zkažené” ženy ponižují, zatímco dochází k modloslužbě nového života.
Sci-fi a dystopie jsou žánry, ve kterých lze představivost a experiment použít k identifikaci a prozkoumání problémů, které jsou aktuální v současné společnosti. Většina diváků pochopila, že hlavním tématem zde je tzv. pro-life kultura (hnutí za ochranu nenarozeného života) a že cílem kritiky tvůrců seriálů jsou aktivisté pro-life hnutí. Postoj Gileádu je ale jen pro-life.
V jedné scéně byly služebnice nuceny postavit se kolem své kolegyně a provolávat: „Byla to tvá chyba“ poté, co se dílela o tom, že se stala obětí sexuálního napadení. Ano, je to jen seriál a je to přehnané, dokud si nevybavíte nedávné případy zneužívání v české katolické církvi, kde samotným kardinálem Dukou docházelo k ostrakizaci ochránců obětí a krytí viníků. Nebo zneužívání dětí a žen kněžími v Polsku, což je téma, které bylo dokonce zfilmováno a otřáslo nejen celým Polskem. Jako evangelikál si vybavím příklad plošného zneužívání a ponižování žen v USA v církvi Jižních baptistů, kde byly oběti desetiletí nuceny mlčet a doslova přijmout svůj kříž, jakožto poslušné ovečky svých manželů a pastorů.
Pak je tu skutečnost, že ve světě Příběhu služebnice neexistuje absolutně žádná tolerance ke LGBTQ+ komunitě. I když jsem za svůj život zatím nebyl svědkem pronásledování takové úrovně, k jakému docházelo v seriálu, pachuť, která se linula celým seriálem, není ničím nereálným. Vybavuji si konkrétně hlasy z českých kazatelen, kdy lidé s opačnou preferencí pohlaví byli nazýváni zvrácenými, nebo démony a to nemluvím jen o profesorovi Piťhovi.
V seriálu jde o myšlenkový experiment, který poukazuje na nebezpečí, kdy jedna skupina lidstva bude podřadná. Interpretovat seriál jako pro potratový je nepochopením klíčové součásti příběhu: zotročené ženy milují své nenarozené děti, děti, které byly počaty znásilněním. Hlavní postava, June- Offred, směřuje svůj spravedlivý hněv proti viníkům: mužům a ženám, kteří tyto krutosti umožňují, a směřuje svou lásku pouze ke svému nenarozenému dítěti. Něžně šeptá dítěti v lůně, zatímco spřádá plán, jak své trýznitele potrestat a ihned po porodu dostat dítě pryč do Kanady.
June a mnoho dalších matek v celém příběhu riskuje své životy, aby zachránily své děti. Jsou to až hyperprotektivní, milující matky. Seriál je ve své podstatě oslavou mateřství, dětí a daru života. Je to také oslava pravého křesťanství. Gilead je totiž křesťanská teokracie, ve které mohou Bibli číst jen muži, zatímco ženy smí jen papouškovat naučené fráze, které jsou překrouceny a tak, aby vyhovovaly potřebám těch, kteří je chtějí mít pod kontrolou. Tato deformovaná verze křesťanství je bohužel stále něčím, co se při zmínce o víře vybaví většině české majoritní společnosti.
Opět se to může jevit jako kritika křesťanství. Falešné křesťanství Gileádu je však v kontrastu s rostoucí křesťanskou identitou June. Jsme svědky jejích emocionálních a autentických proseb k Bohu o pomoc, jejích tichých okamžiků zbožné vděčnosti a jejího prohlubujícího se přesvědčení, že na ni Bůh dohlíží. Tyto intimní okamžiky napříč celým seriálem kulminují a konkrétně vyvrcholí čtvrtou epizodou ve třetí sérii, „Bůh žehnej tomu děcku“.
Gileád je plný falešných křesťanů, vyprázdněných církevních obřadů a všichni se shromažďují, aby se zúčastnili veřejných poprav, nebo oslavili narozené děti. Seriál Příběh služebnice se bezesporu zabývá spornými otázkami, jako je politizace křesťanství, feminismus a svoboda sebevyjádření, diváci ale nemusí dlouho hledat, aby našli nadějné poselství, které oslavuje Boží dar života, vytrvalost lidského ducha a krásu křesťanské víry.
I když jsem si plně vědom, že se (nejen) evangelikální křesťané nemusí při sledování seriálu cítit zrovna pohodlně, možná je čas se právě začít cítit nepohodlně. Zavřeni ve svých modlitebnách a kostelích jsme zvyklí naslouchat biblickým veršům při povzbudivých kázáních a věřím, že je nechápeme jako záminku pro náhodné popravování lidí a nucení žen rodit děti proti své vůli. Možná bychom ale jen měli při četbě Bible otevřít oči a začít vnímat svět kolem nás tak, jak jej vnímal Ježíš v průběhu svého pozemského života.
A zatímco někteří evropští politici a církevní představitelé tlačí na to, aby se naše země vrátily k tradičním, nebo lépe křesťanským zásadám, měli bychom tento tlak začít vnímat jako problematický. Příběh služebnice je připomínkou, že oddělení církve a státu je životně důležité pravidlo a že ve společnosti, kde má náboženství přednost před demokracií, není nikdo v bezpečí – ani ti, kteří věří!
Autor: Václav Radoš