Sexuoložka Hana Fifková a filozofka Tereza Matějčková se v nové knize Budeme, kým jsme? pouštějí do výjimečně hlubokého a otevřeného rozhovoru o sexuologii, lidské identitě, vztazích i temných stránkách oboru. „Na Haně Fifkové jsem dlouhodobě – a znovu i v naší debatě – obdivovala neagresivní suverenitu, s níž se vymezuje vůči některým současným teoriím,“ říká Matějčková, která do rozhovoru vnáší filozofickou hloubku a opravdový zájem.
Jméno sexuoložky Hany Fifkové je bezpochyby známé těm, kdo někdy v odborné či popularizační oblasti narazili na téma týkající se sexuality a sexuálního života. Potěšilo mě proto, že nakladatelství Kalich vydalo obsáhlý rozhovor této přední české sexuoložky s filozofkou a publicistkou Terezou Matějčkovou, nazvaný Budeme, kým jsme? Současnost očima sexuoložky.
Nejde naštěstí, jak se někdy stává, o rozhovor jednosměrný. Je to sice Tereza Matějčková, která klade otázky, a Hana Fifková, která odpovídá, ale jak rozhovor plyne, proměňuje se v zajímavé dialogické povídání. To je umožněno zvláště tím, že se Tereza Matějčková na jednotlivá sezení pečlivě připravovala a načítala a studovala problematiku, na kterou se bude ptát. Její tázání je beze všech pochybností mnohem hlubší než poučené tázání laika, a to i v ryzích odborných otázkách. Je pochopitelné, že ji Hana Fifková občas v něčem doplní či opraví, ale je zřejmé, že spolu u vědomí vzájemné úcty hovoří dva lidé, kteří nechtějí tak nějak z principu klouzat po povrchu a nemají sebemenší potřebu dostat druhého v něčem do úzkých.
Ve své předmluvě Tereza Matějčková vysvětluje, jak se ke knižnímu rozhovoru dostala a že měla také obavy, jestli takovou práci zvládne. Píše:
„Věděla jsem, že se budu muset ponořit do sexuologické literatury, abych si zjednala základní přehled o oboru. V situaci, kdy je sexualita i ve filozofii živé téma, mi to nepřipadalo od věci. Navíc se jednalo o oblast, kde jsem laik, a měla jsem tedy co objevovat. Kdyby ale zpovídanou nebyla Hana Fifková, nejspíše bych se do dobrodružství nepustila. Chtěla jsem, aby rozhovory byly také o zpovídané osobě, o tom, jak se ukazuje svět z její pozice.“
Matějčkové otázky se týkají – řekl bych asi tak půl na půl – jak odborného působení Hany Fifkové a její sexuologické praxe, ale také jejího osobního života a názorů na to, v jakém světě vyrostla a v jakém světě na přelomu let 2024 a 2025 vlastně žije. Kniha ukazuje, jakým tlakům zevnitř i zvenčí profesní sexuologové, psychologové, psychiatři a terapeuti čelí, a jak se do něj promítají rovněž společenské nálady a očekávání a hlavně fenomén sociálních sítí. Hana Fifková a mnozí její kolegyně a kolegové, mezi nimiž bych rád jmenoval dr. Slavoje Brichcína, který ji v profesním životě vedl a ovlivnil a kterému v knize vzdává hold, se zároveň musí dnes a denně vypořádávat s tím, co bych nazval „lidovou internetovou medicínou“, a tedy s tím, že se čím dál tím víc lidí bez potřebného vzdělání a dialogické oponentury cítí být povoláno poučovat a školit odborné kapacity v tématech, která znají jen prostřednictvím internetových vyhledávačů. Ostatně to se týká nejen sexuologie, ale také vlastního oboru Terezy Matějčkové – filozofie. Nevěřili byste, kolik kolem nás žije Aristotelů, Patočků a Freudů.
Ač nejsem velkým příznivcem odhalování věcí osobního života, zaujala mě otevřená zpověď Hany Fifkové o jejím manželství, o partnerských vztazích, o její dceři, o rodičích a rodičovství, o sportu, který pro ni hodně znamená, o politice, o stárnutí i o těžkých chvílích, které musela ve svém životě překonat a možná ještě překonává. Čtenář si napříč všemi oddíly knihy může uvědomit, že i ti, kteří pomáhají druhým v oblasti duševního zdraví, občas čelí vlastním temnotám a stínům.
Ocenit musím odvahu obou žen otevřeně hovořit o skandálech mocenského a sexuálního zneužívání ze strany lékařů, o němž se v posledních letech začíná – sice nesměle, ale přesto – psát. V knize zaznívají jména sexuálních predátorů z jejího oboru i to, jak neradi tyto skandály jejich kolegové řešili. Stejně důležité mi přijde civilní představení toho, čím se Hana Fifková zabývá, jaká je její specializace, jak se její profese v čase proměnila a s čím za ní chodili pacienti před třiceti lety a s jakými těžkostmi za ní chodí dnes. Tereza Matějčková měla potřebu se ptát také na aktuální politické dění a diskutovat též klíčové téma dnešní doby, to jest problematiku transsexuality, genderu, binarity či feminismu. K tomu Matějčková píše:
„Na Haně Fifkové jsem dlouhodobě — a znovu i v naší debatě — obdivovala neagresivní suverenitu, s níž se vymezuje vůči některým současným teoriím, o nichž se dobře píší originální pojednání, a ještě lépe diskutuje na facebooku.“
Podle toho, co jsem od Hany Fifkové kdy četl a slyšel, s Terezou Matějčkovou souhlasím. Mám za to, že ani kvůli popularizaci sexuální osvěty, s níž začala po sametové revoluci a jež je náročná, nechce-li člověk kompromitovat sám sebe a svůj obor, neztratila noblesu a neučinila ze sexuálních témat, která zajímají její spoluobčany, cirkus – jako se to bohužel povedlo některým jejím kolegům, kteří jsou v knize zmiňováni.
Po přečtení knihy si znovu připomínám, jak společensky potřebnými sexuologie a psychiatrie jsou a jak je dobře, že i díky lidem, jako je Hana Fifková, Petr Weiss a Slavoj Brichcín, došlo k detabuizaci mnoha témat. Jsem oběma autorkám vděčný, že ve svém dialogu ukázaly, že sexuologii je třeba dělat na základě precizního klinického výzkumu, a ne pod tíhou různých ideologií a amatérských názorů.
Výjimečné je v tomto žánru a prostředí také osobní nasazení tazatelky, jíž při vytváření okruhů a otázek nepochybně pomohlo i její filozofické školení a pedagogická praxe. To se v knize otiskuje také v závěrečném výkladovém slovníku jmen a pojmů z oblasti sexuologie, který tazatelka sestavila a jenž v publikaci o 300 stranách zaujímá 60 stran. Tento apendix, doplněný výběrem z odborného a popularizačního díla Hany Fifkové, pomůže čtenáři v základní orientaci v sexuologické problematice a rovněž přispívá tomu, jak věřím, že kniha rozhovorů s Hanou Fifkovou přetrvá.
