Zaujal mě prezidentův inaugurační projev, v němž nás vyzval k odvaze a aktivitě. Dotahovat svoje myšlenky, představy a přání až do praktického konce a nenechat se odradit vnějšími okolnostmi ani vnitřními zábranami. Je totiž poměrně snadné vymýšlet záměry, vize a cíle. Pokud je ale neuvedeme do praxe, nebudou k ničemu.
Proběhla inaugurace, Petr Pavel složil prezidentský slib, přednesl svůj první projev v novém úřadě a naplno se ujal role hlavy státu. Potkal jsem několik lidí, nespokojených se skutečností, že se hlavou našeho státu stal voják. Někteří z nich v něm vidí symbol násilí, jiní se bojí řádu, který s sebou všechno, co je spojené s armádou, implicitně přináší. Nemyslím si ale, že by se jednalo o oprávněné obavy. Voják je především symbolem ochrany. Jistě, ve válečném konfliktu, ani to ale občas není k zahození, jak nám připomínají události nedaleko od nás na východ. Stejně tak ale v případech přírodních katastrof či mimořádných neštěstí, kdy býváme armádě velmi vděční.
A řád? Bez řádu se snad dá žít, pokud je člověk sám. Pokud se lidí sejde víc, začnou na sebe narážet. Řád se pak stane nezbytností. I Bůh začal svoji práci s lidmi vydáním zákona a vynucováním poslušnosti. To byl jen začátek. Novozákonní pohled zřetelně ukazuje, že nejvlastnějším smyslem zákona není diktovat nám způsob jednání, ale ukázat, co je dobré a co zlé. Respekt k zákonu pak z tohoto poznání vychází, je dobrovolný. Jednám podle zákona, protože jsem pochopil, že tak je to nejlepší. Motivace strachem ztrácí smysl. V Božích očích nemá vynucená (ale ani jen naučená) ctnost žádnou cenu.
Pokud jste křesťané, je dobré si všimnout přinejmenším dvou věcí. Nejdřív, že prvním křesťanem z pohanů se stal právě voják, římský důstojník Kornélius. A pak to další: Když k Janu Křtiteli přicházeli vojáci, aby se ptali, co mají dělat, jak mají napravit svůj život, neřekl jim: „Odejděte z vojenské služby.“ Žádal od nich: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“
Zaujal mě prezidentův inaugurační projev. Chci z něj však na tomto místě připomenout jen jedinou věc: výzvu k odvaze a aktivitě. Dotahovat svoje myšlenky, představy a přání až do praktického konce a nenechat se odradit ani vnějšími okolnostmi, ani vnitřními zábranami. Pan prezident řekl: „Někteří tvrdí, že jsme příliš malí, aby byl náš hlas ve světě slyšet. Nebo slabí, abychom změnili názor silnějších partnerů… Přeji si, abychom tento stín spolu dokázali překročit. Nekomplikujme jednoduché, nevyrábějme překážky, neztrácejme čas hledáním perfektního, abychom nakonec neudělali nic.“
Myslím, že dokázal vyhmátnout jeden z klíčových problémů naší společnosti. Nad jeho slovy se mi vybavil apoštol Jakub. Ten vybízel k přijímání Božího zachraňujícího slova. Hned k tomu ale dodal: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“. Je poměrně snadné vymýšlet všelijaké záměry, vize a cíle. Pokud se ale nezvedneme a neuvedeme je do praxe, nebudou k ničemu. Ani ve společnosti, ani v církvi.
V tom druhém případě je výslovně psáno, že Boží království nespočívá ve slovech, ale v moci, tedy v činu. V české kotlině je zvykem vidět příliš mnoho důvodů, proč něco nejde a nemůže jít. Už král David ale vyznával: „S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu.“ A v novozákonní době pak apoštol Pavel sám za sebe tento starozákonní text interpretuje: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“
Přinejmenším křesťan by měl mít dost odvahy pustit se do boje s každým zlem, které ve svém životě potkává. Samozřejmě podle možností, které má každý z nás jiné; činem není jen veřejná funkce, ale i skrytá upřímná modlitba. Podstatné je totiž nastavení srdce, vnitřní touha, ale i ochota něco ze svého obětovat k prospěchu všech. Protože, jak také píše už citovaný Jakub: „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.“
Autor: Petr Raus
Díky Petře za laskavý a povzbuzující komentář!