Tradice vyhnout se bojové konfrontaci a následně si vytvořit vlastní specifickou kulturu antihrdiny se nám Čechům zdá být nejvlastnější. Alespoň až doposud. Pokud však vydržíme ve statečnosti vedle Ukrajinců, pak máme naději, že se naše národní sebeprožívání promění.
Kdo jsme? Výzkum veřejného mínění z dubna po Putinově invazi zjistil, že 70 % občanů souhlasilo s tím přijmout ukrajinské válečné uprchlíky a více než polovina byla odhodlána se kvůli tomu uskrovnit. Mnozí přinášeli dary a přijímali uprchlíky domů jako dočasné hosty, přičemž většinu z příchozích tvořily matky s dětmi. Ukrajinský prezident Zelenský byl českým veřejným míněním shledán druhým nejsympatičtějším zahraničním státníkem, hned po Zuzaně Čaputové.
K dnešku se situace dále vyvinula. Ukrajinské ženy se rychle chopily příležitostí pracovat a jejich děti tvoří kolem tří procent v českých školkách a školách. Český premiér byl ze světových státníků první, kdo odjel na Ukrajinu podpořit ukrajinského prezidenta a směřování naší zahraniční politiky zůstává neměnné.
Jak to prožíváme my sami? Po dlouhé době jsme jako národ opět hrdí na našeho státníka i na chování národa před světem. Je to historicky nový pocit: cítíme se jako národ jinak než dosud, vnímáme možnost zlepšit svoji identitu sami před sebou i před světem. Tím, že pomáháme Ukrajině, pomáháme i sami sobě.
Jak to s námi bylo dosud? Po více generací jsme se prezentovali sami před sebou i před světem jako "anti-hrdinové", a to nejrůznějšími způsoby. Naše hymna na rozdíl od ostatních neopěvuje slavné činy, hrdinství, prolitou krev, ale hučící vodu, šumící bory a jara květ. Po generace oblíbená literatura pro děti předvádí zvířátka mírumilovná, pracovitá, družná – broučky, mravence, krtečka. Kdo je pak hrdinou pro dospělé? S tím je spojena příznačná historka.
V roce 2002 britská stanice BBC Two vyhlásila pátrání po největším Britovi všech dob a jako vítěz se ukázal Winston Churchill, ten, kdo nabídl Britům slzy, pot a krev a dokázal porazit nacistické monstrum. Jako hrdinu jej viděl a miloval celý národ. Podobnou anketu uspořádaly i další národní televize, včetně té české. U nás nejvíce hlasů jako největší Čech získal Jára Cimrman. Tato volba ale nebyla oficiálně přijata, ve verzi opravné jej potom nahradil Karel IV.
Němci prý říkají, že Češi jsou smějící se bestie. Tu složku bestiální vidím spíše jako projekci toho, kdo hodnotí. Smích se mi zdá vysvětlitelný: nemůžeme-li být hrdinové, tak se aspoň takové představě smějme. Po celá desetiletí Jára Cimrman pomáhal českému obecenstvu vydržet obtížnou historii, v určitém smyslu nastoupil na místo Švejka. Jakoby kultura antihrdiny provázela osud národa.
Antihrdina může mít ojedinělou ctnost: v podobě blázna uvádí skrytou či zakódovanou pravdu. Navazuje na roli středověkého šaška, který pod svou maskou směl jako jediný sdělovat králi pravdu. Až podnes jsme zažívali, že zůstat živý a současně pravdivý v režimu násilnickém je možné jedině v masce klauna. Sdělovat pravdu skrytou v žertu je pro duši snesitelnější nežli život ve lži. S tímto poznáním vznikaly i kulturní skvosty, jako byly někdejší židovské anekdoty anebo zprávy radia Jerevan.
Nicméně také jsme zažili jako národ situace, kdy jsme byli připraveni pozvednout se a bránit svou hrdost a nezávislost – v roce 1938 a v roce 1968; v obou případech představitelé národa kapitulovali před násilím. Vzniká potom otázka, zdali ta historicky obvyklá zkušenost vyhnout se boji přinesla kdy národu také něco dobrého?
Nabízí se událost ojedinělá – naše rozloučení se Slovenskem. V roce 1993 po třičtvrtě století společné existence se náš stát rozdělil, jistě proti přání mnohých občanů. Nebylo boje, byly slzy. Nicméně tradice vyhnout se bojové konfrontaci, i když to znamená přijetí podřízenosti, a následně vytvořit specifickou kulturu antihrdiny se nám Čechům zdá být nejvlastnější. Alespoň až doposud.
Po dlouhé historii podřízenosti a ponížení si na svobodu začínáme zvykat. Spolu s Ukrajinou prožíváme, že i naše svoboda a naše životy mohou být opět reálně ohroženy. Ale pokud vydržíme se ctí, pokud setrváme jako spojenci v odporu proti násilí, možná už potom nebudeme potřebovat antihrdinu jako neformálního představitele národa. Pokud vydržíme ve statečnosti vedle Ukrajinců, pak máme naději, že naše národní sebeprožívání se promění.
Lidská duše přednostně touží po pravdě, po sebesdělování svobodném, přímém, pravdivém: pravda osvobozuje lidskou duši. Skrze pomoc ohroženým pomáháme i sami sobě. Staré židovské přísloví praví, že větší dobrodiní poskytuje obdarovaný dárci než dárce obdarovanému.
A tak – díky Ukrajině. Bůh žehnej Ukrajině!
Salvátor 27. 11. 2022, setkání iniciativy Modlitba za Ukrajinu
Autorka: Helena Klímová
Zdroj: Protestant