Po více než 10 letech práce s mládeží v církvi jsem mluvil s desítkami, nebo možná stovkami studentů a teenagerů z věřících i ateistických rodin. Je pro mě vzácné a obohacující sledovat jejich vnímání života s Bohem, jejich duchovní formování, to, jak bojují s pochybnostmi a jakými způsoby hledají směr v životě.
Spousta studentů z křesťanských rodin se v průběhu dospívání rozhodla tento styl života opustit a přestala, minimálně na nějakou dobu, věřit v Boha. Na druhou stranu mám kolem sebe lidi, kteří vyrostli v naprosto ateistickém prostředí a dnes si svůj dospělý život bez církve a víry v Krista nedokážou představit. Nejsem odborník na výchovu dětí a mládeže, ale v příbězích duchovního vývoje mladých lidí jsem viděl několik vzorců, které se pravidelně opakovaly a o kterých bych se dnes rád rozepsal.
Nutit děti chodit do církve?
Naprostá většina rodičů se snaží, aby s nimi jejich potomek sdílel jejich životní vyznání a hodnoty. Také každý věřící rodič si přeje, aby jeho dítě v životě víru praktikovalo. Pokud své životní vyznání prožívá silně a osobně, tak mu na tom záleží o to více.
Způsoby, jakým se rodiče snaží nutit své děti chodit do církve jsou různé. Obvykle se však řídí principem “než ti bude 18” nebo “dokud žiješ pod mou střechou”. Někteří studenti mi dokonce říkali, že se zamykali v koupelně, aby na bohoslužbu s rodiči nemuseli. Možná jste si právě vybavili další příklady, jak někdo unikal účasti na bohoslužbách.
Avšak člověk nucený k nějaké činnosti ji zpravidla nezačne mít rád, tak jako pravidelné dávky špenátu ve školní jídelně studenty nenaučí lásce k němu. Než potomka do něčeho tlačit (jakkoli si můžeme myslet, že to je to nejlepší), často je mnohem užitečnější zjistit, jak se naše dítě ohledně církve cítí. Co když kámen úrazu bude právě tam? Možná, že problém není v našich dětech, ale v nás rodičích.
Řada rodičů by při důkladné sebereflexi možná objevila, že pravý důvod, proč chtějí své děti pravidelně v církvi, je mínění ostatních církevníků. Nechtějí vypadat jako ti, kdo si neumí „vzorně vychovat dítě“. Ale v momentě, kdy nám záleží na názorů druhých lidí více než na názoru vlastního dítěte, tak je zaděláno na průšvih.
Mnohem sympatičtější než povinná církevní docházka (a „povinná víra“), je mi přístup některých rodičů, kteří svým dětem dají volbu. Jakmile jsou dost staré na to, aby mohly být samy doma, tak je volba na nich. Na bohoslužby a církevní akce mohou nebo nemusí chodit. A to je výzva pro rodiče a speciálně pro církev. Dělejme církev tak, aby děti chtěly být její součástí. Víru totiž nemůžeme jen tak zdědit, o víru je třeba vždy usilovat.
Pokrytectví rodičů
Úplně nejhorší scénář ovšem nastává, když rodiče děti k nějakým církevním praktikám nutí, ale sami jako křesťané nežijí. Pro děti je potom velmi matoucí, když jejich rodiče žijí doma podle jiných hodnot, než o jakých se mluví v církvi. Jinými slovy, rodiče, kteří žijí jako křesťané jenom v neděli svým dětem dláždí cestu pryč z církve.
Jen si představte, když dítě najde pornografii v počítači svého věřícího otce, který se v církvi vehementně vyjadřuje proti sexuální nečistotě nevěřících lidí. Nebo jaký vliv mají na své děti věřící rodiče, kteří spolu dlouhodobě žijí v nefunkčním vztahu, a myslí si, že to jejich děti nepoznají. A co děti kazatelů, kteří v neděli kážou o Boží lásce a pak se chovají v běžném životě úplně jinak. Jak mohou pak jejich děti vyrůstat s dobrým mínění o Bohu a církvi? Tohle všechno má na jejich víru destruktivní vliv.
Spousta dětí věřících rodičů odešla od víry v Boha proto, že o ní slyšeli v církvi, ale nezažili ji opravdově doma. Rodiče se totiž často snaží své chyby a prohry před dětmi skrývat nebo popírat. Paradox je, že zpravidla o to přísněji vychovávají své děti k náboženským zásadám. Výsledkem je ale jenom dvojí standard, který dětem hluboce ubližuje.
Opravdovost víry rodičů a jejich otevřenost ohledně vlastních výher a proher je mnohem důležitější než to, zda probíhají v rodině domácí pobožnosti, jak často se rodina před jídlem modlí a jestli se děti odmala učí biblické příběhy. Dítě stejně musí dříve nebo později vyjít ven ze skleníku s kontrolovanými podmínkami do opravdového světa. Děti necírkevních rodičů v tomto mají určitou výhodu, protože si už během dospívání musí svou víru vybojovat, a není pro ně povinností ani samozřejmostí.
Závěrem bych chtěl podtrhnout, že je potřeba se smířit s tím, že nemůžeme mít plnou kontrolu nad duchovním stavem našich dětí. Také je v pořádku, že pro ně bude mnohem přirozenější otevřít se jiným lidem než vlastním rodičům. Buďme proto svým dětem nablízku, buďme jim povzbuzením, oporou a hlavně zdravým osobním vzorem. Není potřeba být dokonalí. Možná bude stačit, když budeme otevření a opravdoví.
Autor: Ondřej Szturc
Foto: pexels/Sandro Crepulja