Neznámé nebezpečí v nás vždycky vyvolává více hrůzy, než známé nebezpečí. Taky protože netušíme, jak moc a jak pravděpodobně nám může ublížit.
Kdykoli se objeví ve společnosti cokoli nového, jiného a nezvyklého, tak s tím vznikne ve společnosti i skupina lidí, kteří to považují za hrozbu. Dělo se to u jízdního kola, vlaků, letadel, telefonu, videokazet, internetu a teď se to děje i u koronaviru, roušek (a 5G sítí :))
Každý člověk (včetně lidí věřících) si v takových chvílích, kdy se mění uspořádání našeho světa, musí v hlavě vytvořit nové paradigma – nový pohled na svět. To je v pořádku a je to správné, protože naše srdce by měla být vždy otevřená se reformovat, když se objeví nová fakta a nová realita.
Navíc právě krize nám pomáhá si uvědomit, které hodnoty jsou v našem životě skutečně klíčové, a které můžeme „odřezat“.
Naneštěstí řada z nás v tomto myšlenkovém procesu podléhá chybným úsudkům pod vlivem našeho ega, okolní sociální bubliny ve které se nacházíme (a ve které nás naše sociální sítě udržují!) a v neposlední řadě kognitivního zkreslení – chybám v uvažování.
Jedním z nich je například jev, anglicky nazvaný “The Overkill Backfire Effect”, který způsobuje, že člověk vystavený komplexnímu odbornému vysvětlení tento názor odmítne ve prospěch jednodušší (a klidně nesprávné) alternativy, která je pro něj snadnější k pochopení. Často to dokonce jeho stávající nesprávný názor upevní. Tento jev se nám děje proto, že lidský mozek má podvědomou tendenci preferovat jednoduché vysvětlení, které je pro něj jednodušší zpracovat.
Potom slyšíme sebevědomé závěry typu: “Je to jako chřipka. Je to jako ebola. Je to prostě vymyšlené. Je to konec světa. Je to tak, nebo onak”…
K tomu se přidává naše neschopnost se vcítit do historie (náš pocit, že se nikdy nikdo neměl hůř než my), determinismus, který se objevuje bohužel i u křesťanů (určitě se to děje z nějakého důvodu a ten musíme objevit) a naše pohodlí, protože jsme si zvykli na to, že život je lehký (což je luxus, který moc generací před námi nemělo).
Spousta lidí si tak utvoří svůj černobílý „názor“ na roušky, „názor“ na to, za co nás Bůh trestá, „názor“ na to, jestli je covid 19 výmysl. Názor na to, jestli máme respektovat naši vládu atd., protože si zkrátka potřebujeme věci v sobě utřídit a mít pocit, že chápeme, co se s tímhle světem děje a co nám může pomoci se z toho dostat.
I křesťané v těchto měsících přehodnocují svůj pohled na Boží svrchovanost, roli církve ve svém životě, jak moc se Bůh stará o náš svět, jak vést druhé lidi duchovně a jak sám procházet duchovním formováním bez některých rituálů, které jsme brali jako samozřejmost a naše právo.
Díky koronaviru možná dokonce řada lidí v Boha věřit přestalo a naopak spousta v něj věřit začalo.
Několik myšlenek na závěr
Covid 19 není “jako“ něco jiného. Tedy, možná v jedné metrice ano, ale v desíti dalších ne. Koronavirus je prostě koronavirus, nedělejme proto našemu mozku medvědí službu tím, že se mu budeme snažit novou situaci zjednodušeně zaškatulkovat.
Ať už máte jakýkoli pohled na efektivnost nošení roušek, nenechte se prosím svázat dojmem, že z vás někdo může vnějším zásahem udělat ovce. Když už z vás někdo dělá ovce (televize, sociální sítě, internet, média, nákupní střediska) tak věřte, že to dělají už roky mnohem nenápadnějším způsobem než tím, že vás přinutí si něco obléct. Naši vnitřní svobodu nám nemusí vzít žádný vnější zásah, když máme jasno v tom, na jakých hodnotách náš život stojí. V řadě zemí je nošení roušek standardem a v tuhle chvíli nic lepšího nemáme.
Život je těžký a není fér. Buďte vděční a važte si chvil s blízkými, které máte.
Berte pandemii velmi vážně, ale nemějte z ní hrůzu. Takový kus našeho srdce si virus nezaslouží.
Když už nejste v první linii a nemáte moc kapacity pomáhat druhým, udělejte alespoň pro jednoho člověka to, co byste si přáli udělat pro všechny.
Pokud jste křesťané, věřte, že Ježíš má tento svět ve svých rukou, a přinášejte požehnání lidem, kteří to potřebují. Nebe může možná nejvíce zářit, když se křesťané nezavírají ve svých budovách, ale když přinášejí povzbuzení, soucit a naději tam, kde je to nejvíce potřeba.
Autor: Ondřej Szturc
