Téma mužských emocí je opředeno několika mýty. Jedním z nich je názor, že tradiční mužský stoicismus se vyvinul náhodně, nenápadně a je v podstatě zbytečný. Ve skutečnosti však schopnost chladného uvažování byla pro muže nezbytná kvůli zachování jeho obecné role bojovníka a ochránce.
Muž, který tváří v tvář ohrožení nedokázal udržet své emoce na uzdě, byl přítěž pro ostatní a také sám sobě. Těm, kteří žijí v luxusu a v míru, to může znít drsně, ale žádný z nás by nechtěl být tímto chlapem a nikdo by ho ani nechtěl do svého týmu.
Druhým mýtem přesto zůstává, že muži byli vždy vedeni k ztělesňování tohoto emočního stoicismu, a to v každé oblasti. Pravdou je, že ačkoli se od nich v taktických situacích obecně vždy očekávala kontrola nad svými emocemi, v mnoha kulturách měli muži ve vyjadřování svých pocitů (v bezpečném prostředí) svobodu. Stoicismus byl strategický nástroj, maska, kterou si muž dle potřeby nasadil nebo složil.
Třetí z mýtů o mužích a emocích hovoří o tom, že jen díky feministickému hnutí bylo mužům konečně, konečně dovoleno se otevřít. Z tohoto pohledu se muži postupně stávali stále více a více svobodnými v projevech pocitů. Dějiny však tento pohled nepotvrzují.
Je sice pravda, že moderní muži vyjadřují emoce ve větší míře než muži 20. století (s nimiž je nejlogičtější se porovnávat pro historickou blízkost), jsou přece jen určitým způsobem méně svobodní než muži z dřívějších dob.
Autoři biblických evangelií neměli žádný problém vykreslit jejich Spasitele jako mocného krále, který zároveň dokáže i procítěně plakat.
V antice najdeme uplakánky bez studu dokonce i mezi těmi největšími hrdiny. Odysseus naříká za domovem, milovanými blízkými a mrtvými přáteli. Odvážní bojovníci v básni Beowulf a v Příběhu Heike (Tale of the Heike) přelévají vědra slz nad velkými duchovními otázkami, jakož i nad smrtí svých spolubojovníků. Autoři biblických evangelií neměli žádný problém vykreslit jejich Spasitele jako mocného krále, který zároveň dokáže i procítěně plakat. Tyto antické postavy se však nepoddávaly pouze lítosti, ale povolily uzdu i jiným vášním. Například takový Achilles si zlostně a vzdorně razí cestu Iliadou. Muži ve všech kulturách, kteří chránili svou čest, byli ve skutečnosti tak citliví a nedůtkliví, že i kvůli obyčejné urážce byli ochotni jít do soubojů až na smrt.
V období romantismu muži doslova velebili sentimentalitu a emoce, dokonce i ty nejintenzivnější a nejkrajnější. Špetka šílenství byla znakem uměleckého génia. Za nejlepší hudbu, umění, literaturu a architekturu byly považovány pouze takové, které dokázaly člověka hluboko rozcítiť a vzbudit v něm silné pocity lásky, touhy, zděšení, úžasu či smutku. Muži úmyslně četli poezii a příběhy, aby v sobě probudili melancholii, psali ženám květnaté listy a nebylo ničím neobvyklým prožívat fyzickou a citovou blízkost i vůči přátelům stejného pohlaví. Opravdu, v 18. a 19. století bylo pro muže naprosto přijatelné otevřeně si navzájem projevovat náklonnost způsoby, které by byly jejich moderním protějškům zcela cizí. Neměli problém se vroucně objímat, nebo napsat příteli list. Například jistý absolvent po ukončení studia v roce 1763 píše svému bývalému spolužákovi:
“Od našeho rozloučení mi slunce nevychází ani nezapadá, ale neustále přináší do mé toužebné představivosti myšlenku na mého důvěrného přítele … Má duše se noří do přemýšlení nad minulostí, toužící po návratu a opětovných vyjádřeních přátelství a po jejich přijímání, aby rozptýlily temnotu, zjemnily hrůzu a celkem vykořenily rozptýlení z tvé nepřítomnosti – ale nikdy mi nebude stačit čas, abych ti vyjádřil, jak moc jsem ti přítelem.”
Na pokřiveném hřišti se střídají hráči, kteří se neshodnou na pravidlech hry a život obecně se zdá být velmi chaotický.
Mužská emocionalita tedy opravdu nešla kupředu přímočaře, ale její projevy kolísaly podle období a kultury. Tyto výkyvy závisely na různých faktorech, zvláště však kopírovaly stupeň nejistoty ve společnosti. V obdobích, kdy se společenské normy a očekávání neustále mění, lidé se cítí zranitelnější. Na pokřiveném hřišti se střídají hráči, kteří se neshodnou na pravidlech hry a život obecně se zdá být velmi chaotický. Tehdy je riskantní projevovat emoce, čehož následkem stoicismus stoupá na popularitě – jako behaviorální strategie, i jako filosofický směr. Zdá se, že je bezpečnější uprchnout před vnějšími bouřemi do úkrytu, který myslitelé starých škol nazvali vnitřní citadelou.
Nejzářivější příklad takové situace můžeme vidět v přeměně starého Říma z republiky na impérium. Spolu s rozpínáním římských hranic a diverzifikací obyvatelstva docházelo ke změně kultury, která ztrácela běžné rituály a způsoby chování. Očekávání byly nejednoznačné a reakce jiných na chování jednotlivce nestálé. Předvídatelnost následků chování snížila, přestávalo být jasné, zda určité činy vedou ke změně společenského statusu nebo k odměně. Důvěra ve společenství se postupně rozkládala. Výsledkem bylo, že původně tradiční, otevřená a emocemi planoucí kultura cti se uzavřela do sebe a stala se více individualistickou, ztvrdlou na kámen. Rozšířil se stoicismus. Pocity jednotlivce podléhaly stále větší kontrole, uzavřené za hradbami jeho vnitřní pevnosti, aby ho tak jiní nemohli zranit, manipulovat či využívat.
Projevování emocí je opět na ústupu.
Vzhledem k podobnosti tohoto období a naší doby nejistoty a chaosu není žádným překvapením, že projevování emocí je opět na ústupu. Zvláštním paradoxem našeho období je fakt, že ačkoli předpokládáme, že dnešní muži jsou emocionální osvobozeni více než kdykoliv předtím, u obou pohlaví se simultánně vyvinul hluboký skepticismus vůči hodnotě emocí jako takových. Opět objevujeme stoicismus. V populární psychologii a filozofii je moderní říkat, že na pocitech nezáleží, že nic neznamenají, zazní dokonce heslo “f ** k feelings”. Mladí lidé jsou ve vztazích opatrní a nechtějí vůči tomu druhému začít “cítit něco víc”.
Jelikož vnější události nemáme pod kontrolou, více se soustředíme na zvládání našich vnitřních životů. Jsme cyničtí a přepracování, stali jsme se tím, co C. S. Lewis nazývá “lidmi bez hrudi” (angl.
“Men without Chests”).
Obecně žijeme v rezervované době, která se v oblasti potlačování pocitů a emoční sterility podobá období v polovině 20. století víc, než si většina lidí uvědomuje. Tento citát z knihy Man ‘s Search for himself, kterou napsal psycholog Rollo May v roce 1953, mohl být klidně napsán i včera:
“Pocit prázdnoty či vakua, který pozorujeme ve společnosti i v jednotlivci, bychom si neměli vysvětlovat tak, že lidé jsou prázdní, bez emočního potenciálu. Lidská bytost není prázdná ve statickém smyslu, jako bychom byli bateriemi, které je třeba nabíjet. Tato zkušenost vyprázdněnosti spíše vychází z pocitu, že jsme jako lidé bezmocní udělat cokoli účinného s našimi životy a se světem, ve kterém žijeme. Vnitřní prázdnota jednotlivce je nahromaděným výsledkem dlouhotrvajícího přesvědčování sebe sama, že nemůže řídit svůj vlastní život, změnit postoj ostatních lidí vůči němu či efektivně ovlivnit okolní svět. Toto v mnoha dnešních lidech probouzí pocit hlubokého zoufalství a vlastní zbytečnosti. A tak, protože to, co chtějí a cítí, nemá žádný reálný význam, vzdají se, přestávají chtít i cítit. Apatie a nedostatek pocitů jsou také obranou vůči úzkosti. Když osoba neustále čelí ohrožením, které nedokáže překonat, její poslední obranou je alespoň se vyhnout i pocitu nebezpečí.”
Emoce a iracionalita jsou nelichotivě připisovány ženám a muži se od nich snaží odlišit jako chladnokrevné, vypočítavé a logicky smýšlející pohlaví.
Vůči pocitům jsme v dnešní době podezřívaví, protože “mít své srdce na dlani” je příliš riskantní. Svou skutečnou upřímnost tím vystavujeme napospas zesměšnění – kritice všudypřítomného digitálního publika, kolísavým rozmarům osudu, zklamáním existenčně vyprázdněním doby. Naše schopnost postupovat je taková nejistá, až se nám zdá, jako kdyby nás jediný chybný krok mohl dostat na scestí. Musíme proto každé jedno rozhodnutí opatrně a chladnokrevně zvažovat. Pokud jsme v kolotoči emocí, riskujeme, že uděláme hloupé rozhodnutí, které zničí náš život. Tento předpoklad implicitně zahrnuje poslední z mýtů o mužích a emocích – totiž, že naše pocity jsou ze své podstaty iracionální. Slepé, hloupé, instinktivně. Něco silné, což se nám prostě přihodí. Když je důvěra vůči emocím slabá, jsou spojovány s iracionalitou. Emoce a iracionalita jsou nelichotivě připisovány ženám a muži se od nich snaží odlišit jako chladnokrevné, vypočítavé a logicky smýšlející pohlaví.
Pocity někdy umí být opravdu nerozvážně (proto jsou stoické principy někdy správným nástrojem na jejich zvládání). Nicméně emoce, a to i ty “negativní”, jako například hněv, mohou být zároveň velmi racionální, či dokonce strategické. Opravdu, ironií celé věci je, že ačkoli v nejistých časech klesá důvěra vůči emocím, nejlepším způsobem manévrování na takovém území je jejich přijetí namísto jejich odmítnutí.
Zdroj: muzom.sk
Autor: Brett a Kate McKay
Foto: unsplash.com
