Koncem 19. století procházela česká společnost hlubokou duchovní krizí. Mezi těmi, kdo si tuto skutečnost uvědomovali, stál kromě Masaryka také literární kritik Hubert Gordon Schauer. Od jeho úmrtí si letos připomínáme 130 let. Ačkoli se s Masarykem v mnohém neshodli, oba byli přesvědčeni o důležitosti vzájemné solidarity a převedení křesťanských principů do praxe. Náboženství dle jejich názoru nelze ztotožňovat s teologií, přičemž církvi škodí také její provázanost s politickými strukturami.
Narozdíl od celosvětově proslulého Tomáše Garriguea Masaryka mladý intelektuál Schauer upadl širší veřejnosti v zapomnění. Nebyla mu cizí duševní ani citová krize, byl skeptikem a současně v oblasti své profese velkým perfekcionistou. Vyznal se ve filozofii a literatuře, zabýval se především literární kritikou. Zemřel velmi mladý, v nedožitých třiceti letech, 26. července 1892.
O dvanáct let starší Masaryk poskytl Schauerovi, ve kterém viděl obrovský intelektuální potenciál, mnohé. Pomohl mu dostat se na studia do Vídně a později se také profesně uplatnit. Oba tyto vzdělance spojovala na prvním místě skutečnost, že se vrátili do Čech s názory, které byly zformovány v evropském kontextu. Tím se lišili od celé řady dalších intelektuálů a politiků a byli také proto často nepochopeni a kritizováni.
Leccos je spojovalo, kupříkladu propracovaný negativní vztah k antisemitismu či křesťanská víra, přesto se v drobných nuancích jejich postoje rozcházely. Osobnostně se totiž diametrálně lišily. Masaryk byl rigorózním univerzitním profesorem, vůdcem a pastýřem, Schauer naproti tomu mladým, citlivým a rozervaným kritikem. Jestliže Masaryk imponoval vnitřní jistotou a pevným, důsledným postojem, pak Schauer zpochybňoval všechno včetně sebe sama.
Ani tato značná povahová rozdílnost jim však nebránila nalézt názorovou shodu v tom podstatném. Masaryk i Schauer si hluboce uvědomovali krizi své doby, přičemž za nejzávažnější považovali krizi duchovní. Připomeňme, že se nacházíme v 80. a 90. letech 19. století, kdy se reformuje Rakousko-Uhersko, zásadně se mění společnost žijící na českém území a strukturuje se svébytná česká politická scéna.
Přesto oba upozorňují na krizi víry a hledají cesty k jejímu překonání. Shodují se v tom, že náboženství nelze ztotožnit s teologií a že církve jako instituce jsou příliš propletené s politickými strukturami. Náboženství se dle nich musí nezbytně reformovat, a to tím způsobem, aby se znovu praktikoval pravý smysl náboženství, za který oba považují mravní misi a humánní práci. Právě náboženskou praxi označují za základ, na němž může bezpečně stát vše ostatní.
Obzvláště Schauer na praxi víry kladl obrovský důraz. Shledával řešení krize v křesťanském socialismu a paternalismu, které by dokázaly alespoň zčásti smazat hluboké rozdíly mezi jednotlivými společenskými třídami. Celý život jej provázela opravdová lítost nad absencí opravdově a bezprostředně žitého života, které byl svědkem všude kolem sebe. Ležela mu na srdci sociální spravedlnost, zabýval se kritickým stavem společnosti a důsledky ztráty duchovní jednoty. V tom se projevuje značný rozdíl mezí ním a Masarykem.
Zatímco dle Schauera je náboženství věcí víry a nemá bezprostředně co dočinění s rozumem, Masaryk se domníval, že moderní náboženství nespočívá ve víře, nýbrž v přesvědčení. Víra podle něj nemusí být důvodná; teologie je pak protiváhou této víry. Naproti tomu Schauer teologii považoval za „vědění o náboženství“, disciplínu srovnatelnou s psychologií či sociologií.
Odlišovali se dále také tím, že Masarykovy texty směřují vždy k rychlým odpovědím, protože zkrátka považoval konkretizaci za zcela klíčovou. Schauer, věčný nespokojenec, psal méně koncentrovaně. Uvědomoval si vícero možných interpretací a považoval za důležité uvažovat nad problémy v jejich komplexitě. Proto jsou jeho texty plnější otázek než odpovědí. V náboženské otázce se však shodují nejen názorově. Jak již bylo zmíněné, oba považovali za nezbytné pojmenovat duchovní krizi doby a hledat její řešení.