„Evropa by nebyla Evropou bez pokory, skromnosti či odříkání a dobrého vkusu našich předků, stejně jako by jí nebyla i bez jejich odvahy, podnikavosti a pracovitosti,“ říká v rozhovoru ekonom a diplomat Josef Kreuter.
Vzpomenete si, kdy jste si poprvé uvědomil, že jste Evropan?
Snad někdy na začátku puberty, v době, kdy už jsem začal, vesměs náhodou, trochu poznávat starou evropskou kulturu – hltat knihy, poslouchat klasickou hudbu z rozhlasu nebo se pokoušet ji i hrát, poznávat evropská výtvarná díla z galerií a reprodukcí. Ta díla ke mně mluvila svou řečí jako k přirozenému partnerovi. Měl jsem pocit, že to všechno je i moje. Problémem ovšem bylo, že jsem se nemohl podívat nejen do vzdálených světů „verneovek“, ale ani do Paříže Dumasových románů či Londýna těch Dickensových, ani do tak blízkého hlavního města mé hudby – Vídně, dokonce ani pořádně na Šumavu. Přirozeně jsem se cítil spoluvlastníkem všech těch míst, ale zároveň jsem o nich mohl jen snít nad mapami.
Co pro Vás evropanství znamená?
Pocit něčeho společného s jinými národy v Evropě, společných dějin, podobných mravů, zvyklostí, podobných reakcí. Později jsem si uvědomoval, že s ostatními Evropany máme společné zájmy. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byl asi čtyřikrát v tehdejším SSSR na služební cestě. Tam jsem si uvědomil i odlišnost východní a západní či střední Evropy, a to nejen na rozdílu mezi Moskvou a Prahou, ale i na rozdílu mezi Moskvou a Rigou či Kyjevem. Lišily se nejen kulisy, ale i chování aktérů v nich. A v té Moskvě, při pohledu na nástěnnou mapu tohoto super rozlehlého státu, jsem si zároveň uvědomil, že Moskvanovi se ten kus Evropy za západní hranicí jeho státu musí skutečně jevit jako bizarní přívěsek toho jeho vlastního. Tehdy jsem začal mít starost o budoucnost našeho prostoru, o vše, co na něm za tisíciletí vzniklo a vyrostlo. Začal jsem uvažovat jako Evropan. Evropanství tedy vnímám jako starost a výzvu k ostražitosti.
Starosti o budoucnost rozumím, ale k čemu ta ostražitost?
Jde o ostražitost nejen vůči zřetelným vnějším ohrožením. Evropa ještě před první světovou válkou dokázala formovat ostatní svět a vnucovat mu svou vůli, vyvážet do světa svou víru, kulturu, zvyklosti, mravy i nemravy, i své zájmy a ničivé ideologie. Dnes už sotva. Zdá se mi, že Evropa už století z ostatního světa spíš nasává něco, co jí může spíš narušovat než posilovat, a ztrácí něco, co jí bylo vlastní.
Evropanství bychom měli chápat i jako ostražitost vůči sobě. Jako bychom se přestávali zamýšlet nad sebou samými a vážit své myšlenky a skutky. Jako bychom ztráceli ten vnitřní kompas a schopnost rozlišovat mezi správným a nesprávným. Vidíme, jak práva hypertrofují do nároků, jak slábne vazba mezi svobodou a odpovědností, jak masově ztrácíme znalosti svých dějin, a dokonce zájem o ně, a jakoby chování dnešních lidí spíš odrážely Braunovy sochy neřestí na terase Kuksu než jeho sochy ctností. Evropa by nebyla Evropou bez pokory, skromnosti či odříkání a dobrého vkusu našich předků, stejně jako by jí nebyla i bez jejich odvahy, podnikavosti a pracovitosti.
Evropanství předpokládá chuť poznávat ty druhé, jinak mluvící evropské národy, vnikat do jejich myšlení, poznávat jejich zájmy, problémy či obavy a posedlosti a vše, co je za nimi. A my se zároveň musíme učit vidět sebe jejich očima. Hledat co máme společného a co jedinečného, co neevropské národy nemají. V čem jsme sví, jaké máme jiné zájmy než ti ostatní, ne-Evropané. Kriticky a bez iluzí.
Které osobnosti českých dějin pro Vás evropanství představují?
Je-li „evropanstvím“ schopnost a chuť pohybovat se po Evropě, pak není odpověď příliš složitá. Jmenoval bych ty osobnosti, které jezdily po Evropě jako po svém přirozeném prostoru, které své dílo a myšlení tomuto prostoru adresovaly a svou činností tento prostor ovlivňovaly a formovaly. Do začátku novověku, dokud fungovala jako lingua franca evropské civilizace latina, to byli přirozeně ti, kteří ji mohli používat – tedy duchovní, učenci, vzdělanci. Ostatně přirozeným prostorem působení středověké křesťanské církve byla Evropa jako celek.
A Evropany by byli rovněž ti, kdo měli možnost a chuť po Evropě cestovat či se stě- hovat: aristokraté, kondotiéři, obchodníci, diplomaté, malíři, hudebníci. Podstatně složitější by byla odpověď, jestliže bychom za „evropanství“ považovali schopnost a vůli uvažovat a jednat nejen v národních hranicích, ale v dimenzích Evropy jako politického či civilizačního celku, za který člověk pociťuje spoluzodpovědnost.
Přece jen by mě zajímala konkrétní jména, která Vás v této souvislosti napadnou...
Možná byl takovýmto Evropanem Slavníkovec svatý Vojtěch, císař Karel IV. a jeho kancléř Jan IV. z Dražic, Arnošt z Pardubic, Jan Hus – tedy panovník, diplomaté i reformátor. Později Jiřík z Poděbrad, Karel st. ze Žerotína, Komenský. Postavou českých dějin byl i kancléř Metternich v době vídeňského kongresu, kdy se pokusil v Evropě po napoleonských válkách znovunastolit rovnováhu sil. A v nových dobách Palacký, Havlíček, Masaryk, Coudenhove-Calergi, Karel Čapek – z těch, které jsem nemohl znát osobně. A z těch, které jsem poznat směl – Pavel Tigrid, Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Jiří Gruša. V principu každý, kdo se mohl seznámit s Evropou za našimi horami a uvědomoval si naši spojitost s ní a kdo poznal i svět neevropský (ani to nebyla samozřejmost: Nedávno jsem narazil na příklady českých předváleč- ných intelektuálů, kteří před rokem 1938 kromě Karlových Varů a Špindlerova Mlýna neznali ani svět za jazykovou hranicí uvnitř Čech a Moravy).
Dokázala železná opona evropanství v zemích sovětského bloku zatlačit do pozadí? Jinými slovy – podepsalo se omezení svobody pohybu na generacích, které za železnou oponou vyrostly?
Ano, tím, že celé generace přišly o zrcadlo vnímaní českého prostoru a české společnosti, o zrcadlo vlastní identity. Už jen to vedlo k nekritickému sebeuspokojení. Jen si vzpomeňme na to, když se někdo před pádem železné opony vracel z cesty směřující na východ, jak se mu zdálo při návratu vše doma skvělé, i když ne dokonalé; návrat byl jako úleva. Byl to ovšem pohled „růžovými brýlemi“. Pokud se vracel ze Západu, měl pocity opačné – viděl sebe a svou zemi v nelítostném zrcadle.
Chápeme-li evropanství jako rozšíření referenčního rámce za horizont pohraničních hvozdů a rodného jazyka, můžeme se v době globalizace spokojit „pouze“ s evropským rámcem a opomenout rámec globální?
Jistěže nemůžeme, právě pozná-li někdo dobře africkou, čínskou, americkou, ruskou či jinou společnost či prostor, právě tím má možnost vnímat své evropanství a jeho odlišnosti. Záleží ovšem na kritériích posuzování. Obchodník, podnikatel či technik si může třeba čínských pokroků v oblasti umělé inteligence nebo příležitosti z toho vyplývajících cenit víc než čehokoliv jiného.
Co soudíte o tom, že podobně jako může být do protikladu k evropanství postaveno vlastenectví, může být evropanství chápáno jako hráz proti globalismu?
Hrází proti korumpujícím cizím vlivům je silné vědomí vlastní identity, té národní i té evropské. To umožňuje vlivy z širších celků třídit a vybírat si, přijímat i odmítat. Skutečné národní či zemské vlastenectví musí být nutně vždy zasazeno do širšího rámce. Nežili jsme nikdy na izolovaném ostrově, ale přijímali (či odmítali) vlivy ze všech stran. Jako vlastenci musíme hájit i všechny zahraniční vlivy, které naše společnost za staletí přijala za své a žije s nimi. Vzpomeňme třeba jen na to, že křesťanství, a tedy i vzdělanost v Evropě, v barbarských dobách raných staletí zachraňovali misionáři z nejzápadnějšího evropského ostrova – Irska.
To, co vnímáme jako českou identitu, formovali burgundští stavitelé našich středověkých hradů a klášterů, německy a nizozemsky mluvící „developeři“ našich středověkých měst a vsí na místě pralesů, magdeburské či porýnské právo, které je právně kotvilo, o bavorských sládcích nebo o italských architektech, kteří vytvořili typicky českou „barokní krajinu“, ani nemluvě. Jen se třeba podívejme na „naši“ kuchyni, která je směs domácích prvků a kuchyní okolních národů.
Taky jsme nějak to evropské okolí ovlivňovali – duchovně, umělecky, hospodářsky. Jako vlastenci nemůžeme být v protikladu s evropanstvím. To ale znamená, že stejně jako naši předkové nebudeme tupě přebírat z vnějšího světa každou pitomost. Musíme třídit a vybírat si. Totéž platí i pro vztah ke globalizaci.
Když člověk čte Kunderovu esej Únos Západu nebo články Ivana Krasteva o tom, jak východní Evropa „imituje“ Evropu západní, nemůže se ubránit dojmu, že evropanství bývalých komunistických zemí včetně naší trpí jakýmsi komplexem méněcennosti, že doháníme a napodobujeme pokročilý Západ.
V roce 1989 se otevřela stavidla. Východ střední Evropy, který se pracně měnil v otevřené svobodné společnosti, musel během několika desetiletí vstřebat nesmírné množství vlivů všeho druhu; věcí, myšlenek, mravů, ideologií, práva, kapitálu, o hara- burdí a pitomostech ani nemluvě. Ze zásadních strategických ekonomických, politických a bezpečnostních důvodů bylo třeba budovat novou legislativu, nové instituce, vesměs podle již existujících vzorů; vstupovali jsme do klubů, stojících nesmlouvavě na svých řádech a pravidlech. Museli jsme dohánět. Díky přílivu kapitálu a vědomostí a invenci a schopnostem našich lidí jsme byli schopni i rychlým tempem západní část Evropy dohánět, i hospodářsky. Ano, stále doháníme, někomu to jde lépe, někomu hůře.
Zdá se, že z toho pocitu stálého dobíhání Západu pramení i jakýsi podivný populistický vzdor, jehož mluvčím je maďarský premiér Orbán. Pokouší se o paradigmatický obrat: Maďarsko nedohání západní Evropu, ale naopak ukazuje Evropě cestu.
Komplikací je, že pořád se při tomto běhu zamotáváme do dlouhých hábitů našich specifických minulostí – a iluzí a mýtů. Ve střední Evropě měl minulost i mýty každý významně jiné. Polský stát, kdysi evropská supervelmoc, se na sklonku 18. století stal obětí vlastní extrémní „demokracie“ a svých chtivých sousedů. Na půldruha století přestal existovat. Ani po svém znovuzrození v letech 1919–20 se mu nepodařilo založit fungující demokracii. A po válce už ani náhodou. Lpění na národní suvere- nitě, ostražitost k velkým sousedům a velmocenské reminiscence mohly v posledních desetiletích určovat chování polské politické společnosti víc než jiné faktory.
Maďarsko, hlavní nástupnický stát Uherského království, v sobě nese traumata, které česká společnost nezná – vědomí skoro tří set let ničivé osmanské okupace, pocit jakési osamělosti uprostřed jiných národů, pocit bývalé mocnosti, stižené nesamozřejmostí své mocenské pozice. A samozřejmě „trianonský komplex“, oddělení třetiny Maďarů a dvou třetin původních obyvatel Uher do sousedních států. Dobové uherské politiky můžeme považovat za významné destruktory habsburské monarchie, nicméně ani po „vyrovnání“ v roce 1867 v nevytvořili v Uhrách podobnou politickou společnost, jaká se vytvořila v předlitavské části monarchie. Ani později, v nástupnickém království bez krále, s admirálem bez loďstva v čele, v letech 1919–1945, v revizionistickém Maďarsku demokratická společnost nevznikla. Naopak. Zůstaly opět jen obavy o národní existenci, kterými je možné oslepit společnost tak, že dokáže zapomenout i na Világoš roku 1849 či na ruiny Budapešti roku 1956.
Česká společnost měla ve srovnání s Poláky a Maďary velké štěstí. Především jí život nijak nekomplikují nějaké velmocenské reminiscence a reflexe z minulosti. Český politický národ, ve středověku v podstatě dvojjazyčný, nepřestal existovat ani po Bílé hoře, jen stále víc zapomínal mluvit česky. Byl ale schopen se oživit i po tereziánských a josefinských centralistických racionalizacích, dokonce jich využít k restauraci česky mluvícího politického národa. Mohl se od poloviny 19. století těšit z vlády práva a z některých demokratických institutů a institucí postupně budovaných v předlitavské části monarchie, i když za Západem stále zaostávající. Na tomto základě se mohla od roku 1918 rozvinout i mnohonárodnostní první republika, byť založená na několika iluzích a setrvávající v řadě nepředložeností. Přesto však po dvě desetiletí fungovala jako právní stát s demokratickými institucemi.
Všechny tři státy byly v polovině čtyřicátých let společně vrženy do nové totality a do nového imperiálního rámce. Ani Polsko nebylo obnoveno ve svých předváleč- ných hranicích ani Maďarsko v těch předtrianonských. Československo, obnovené téměř v předválečných hranicích, ve srovnání s nimi se mohlo těšit z iluze „vítěz- ného národa“. Československo, Maďarsko a Polsko se koncem osmdesátých let ocitly v nové éře se všemi svými minulými historickými zátěžemi, nedokonalostmi, nezku- šenostmi a iluzemi. Spojují nás zkušenosti z let poválečných, rozdělují nás odlišné osudy válečné i předválečné zkušenosti, staré stovky let.
Česká společnost nemá v sobě historickou zkušenost Polska, když polské armády zachránily v roce 1683 Vídeň a podstatnou část Evropy před osmanskou agresí, nemá zážitek řady polských povstání 19. století proti Rusku ani zážitek Katyně. Nemá ani maďarský zážitek hraničářské linie proti osmanské agresivitě, která po dlouhá desetiletí či staletí probíhala slovenskou a maďarskou krajinou pár desítek kilometrů od Břeclavi. Česká společnost a politika se snažila nevidět ani Rudou armádu před branami Varšavy v roce 1920. Evropa jako celek, včetně Čechů, je oběma blízkým zemím v tomto smyslu mnohé dlužná. Co víme o traumatech a zlých snech baltských národů, když jsme dlouho nechápali obrovskou vůli slovenského národa mít konečně vlastní stát?
V historickém kontextu je jasné, proč pro Slováky znamená evropanství něco jiného než pro Čechy, pro něž je k jejich škodě evropanství jaksi „samozřejmé“.
Ano, je to asi tak. Češi skutečně mají asi ve zvyku věřit svému oblíbenému sloganu „jsme v srdci Evropy“ asi doslova (i když třeba jiní Evropané si srdce Evropy představují jinde). Jako by měli Češi pocit, že jim to evropanství nemůže nikdo upřít, že se o ně nemusí snažit a že je docela zábavné proti Evropě vést občas různé rebelie.
Slováci, s nimiž nás pojí podobný jazyk a před rokem 1993 navíc 20 plus 47 let společných dějin a 1000 let dějin odlišných, si podobnou domýšlivou představu asi nikdy nepěstovali (i když Prešpuráci by asi na ni určitě taky měli právo). Slovenská politická společnost je podstatně mladší než ta česká a vytvářela se velmi těžko bez možností volby. Nevím, zda lze vznik společného státu v roce 1918 interpretovat jako uvědomělou volbu skutečně celé slovenské společnosti. V nově svobodném prostředí na počátku devadesátých let se před ní ony možnosti poprvé otevřely dokořán – a Slováci jich dvakrát plně využili – s váháním ve vztahu k Čechům a bez váhání o pár let později ve vztahu k Evropě, a dokonce i k její společné měně. Možná, že Slovensku pomohl i fakt, že se jim asi méně pletou pod nohy historické mýty, traumata a iluze, než se pletou jejich sousedům. Věřme, že snad dnes nepodlehnou ani dvě století starým iluzím Jána Kollára.
Snad až evropské sebevědomí Ukrajinců připomnělo Evropě, že čtyři základní svobody, na nichž je postavena evropská integrace, tedy volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu,nejsou samozřejmé a předpokládají ochotu je aktivně bránit.
Nejde jen o ony čtyři základní svobody, které jsou základem jednotného vnitřního trhu EU. Evropským společnostem musí jít o víc, musí jít o všechny svobody, o zaručené demokratické instituce a procesy, o vládu práva, o dobré mravy a tradice. O evropské způsoby uvažování i jednání. Jde o náš způsob života, o naše dějiny, a konec konců o naše životy. Informace z Ukrajiny názorně ukazují, že agrese imperiální totalitní mocnosti ničí vedle vojenských cílů i civilní a míří na samou fyzickou existenci a budoucnost ukrajinského národa. Dnes to bohužel musejí připomínat Ukrajinci sami.
V posledních desetiletích jsme před agresivitou, ničivostí a schopností totalitního impéria korumpovat měli silně varovat my, kteří jsme tu zkušenost měli a zažili – a to se moc nedělo. Kdo jiný než Češi, Poláci, Maďaři, baltské národy měl přesvědčivě varovat? Teď je třeba tu evropskost bránit. Poláci jsou na to zvyklí, i baltské státy s tím počítají, dnes problém chápou i státy za Pyrenejemi. Důležité je, že se už odhodlali i ti největší, právě ti, kteří žili v iluzích nejdéle. Problém ovšem je, že je třeba bojovat s protiproudem demagogie, chytráctví, krátkozrakosti a hlouposti.
Jako diplomat jste byl u přibližování České republiky Evropské unii. V takové pozici člověk nahlíží evropanství nejen z hlediska identity a kultury, ale jako jeden z pramenů evropské integrace, bez něhož by se Unie stala pouhým technokratickým projektem. Změnilo se z tohoto pohledu něco v posledních desetiletích?
Evropanství je skutečně základ, na němž stojí ten nejednoduchý politický a hospodářský celek Evropské unie, který je souborem malých a velkých, silnějších a slabších, zkušených i nezkušených, dalekozrakých i krátkozrakých. Škoda, že z něho nedávno vypadla Velká Británie. Kdybych měl definovat určující prvky tohoto souboru, viděl bych je především ve vzorcích jeho chování a vnitřního fungování: jako neustálé hledání společného zájmu v nekončících střetech zájmů národních, jako trpělivé hledání konsensu v nekonečných diskusích a sporech, jako mnohostranné posuzování problémů, jako nepomíjející snahu se dorozumět, dohodnout, jako neustále se opakující úsilí o kompromis, jako nepodceňování partnerů, ohledy na ně a úsilí je pochopit. Právě toto jsem vnímal jako určující podloží onoho bájného „Bruselu“, v němž a s nímž jsem prožil minimálně deset let.
Existovalo něco podobného v politickém systému, v němž jsme ještě před dvaatřiceti lety žili, nebo v imperiálním systému, jehož naše země byly součástí? Existuje něco podobného v dnešních totalitních impériích? Samozřejmě že ne. Tyto „evropanské“ zvyklosti nespadly z nebe. Předcházely jim staletí mocenských, náboženských, koloniálních a občanských válek, nakonec dvě války světové, které vzešly z Evropy a ukončily její světovou hegemonii. Předcházela je i zkušenost dvou ničivých, původem evropských ideologií. To byla cena, kterou Evropané za své dnešní schopnosti zaplatili.
Vidíte nějaký posun v tom, jak vnímá veřejnost, že jsme součástí EU, že se podílíme na její podobě, spoluutváříme její pravidla? Zkratkovitě řečeno, že chápeme aktivní sílu evropanství, nejsme trpný objekt rozhodování ostatních, jakéhosi „europanství“?
Je těžké poznat, co si myslí veřejnost. Odrážejí to diskuse čtenářů na různých informačních portálech? Názory komentátorů seriózních medií? Výzkumy veřejného mínění? To, co říkají sousedé u nás v domě? Mí kamarádi? Přesto si myslím, že myslící veřejnost už nějakou zkušenost s dezinformacemi má a snad dnešní „zlá doba“ nutí lidi k serióznějšímu uvažování. Veřejnost nemůže nevidět bezpečnostní hrozbu z Východu, poměrně rychlé, skoro celoevropské vzedmutí solidarity v postoji k agresorovi, k pomoci jeho oběti, k možnostem společných akcí v opatřování zdrojů energie. Ví zároveň o rizicích izolovaných postupů i to, že svá rizika má i chytráctví národních demagogů.
Mluvím ale o myslící veřejnosti, o té, která se zajímá. Problémem je ovšem veřejnost nemyslící, indiferentní, jejíž obzor končí nikoliv na hřebenech pohraničních hor, ale u králikárny na vlastním dvorku. Nezlehčuji to, někdy k tomu mají lidé silné praktické důvody. Myslím, že veřejnost zároveň stále víc chápe, že EU jsme my, že v EU nerozhoduje ani Evropská komise ani Evropský parlament ani pouze velké státy, ale rozhodují členské státy jako celek. Že k rozhodnutí se dospívá v úmorných jednáních, která neskončí dřív, dokud se „nevysedí“ nějaký kompromisní konsensus, všem sice nepříjemný, ale pro všechny přijatelný. Každého hlas platí a má svou závažnost.
Myslím, že veřejnost už prohlédla staré triky řady českých (praktikují je i ti zahraniční) politiků, spočívající v nářcích na „zlý Brusel“, utlačující nevinné. „Brusel“ jsme samozřejmě my sami, máme tam svá místa. Pokud je tam ovšem český politik nebo diplomat zticha a nejedná, pak se tím „Bruselem“ skutečně stávají jeho schopnější partneři. EU jsme my spolu s partnery. A Evropani jsme stejně jako jsme Češi a k tomu patrioti naší obce nebo naší ulice.
Mluvil jste v úvodu o tom, že evropanství vzniká z odstupu vůči rodné hroudě, pohledem zvenčí a také na pozadí krvavých historických zkušeností. Záleží tedy na tom, jakým způsobem se (po)učíme z dějin, co nám předali naši rodiče, naši učitelé?
Jako Evropané máme evropanství v sobě všichni, ať chceme, nebo nechceme. Jeho určující parametry jsme zdědili, aniž si to uvědomujeme. I v tom nejzuřivějším ateistovi je víc prvků křesťanství, než by si myslel. Zejména jeho novozákonní poselství je navzdory svému „levantskému“ původu určujícím evropským, dokonce evropanským parametrem. Říci to nelze o ničem jiném – nás a naše předky neformovala muslimská víra, šamanství Zlaté hordy nebo bráhmanství či konfuciánství. Vysoká hodnota přikládaná každému individuálnímu lidskému životu, principy milosrdenství a odpuštění, touha žít v řádu a podle práva, a ne trpně v bezpráví, ochota respektovat dohody a smlouvy je v nás od příchodu křesťanství.
Zesílila je renesance, když evropské společnosti objevily humanismus a znovu objevily římské právo, i reformace, která znovu začala klást zásadní otázky víry a života a obnovila kritický duch, který jsme zdědili po starověkých řeckých společnostech. Poté, co skončilo stěhování národů, Evropa nepřevzala mentalitu nomádských společností, ve své podstatě agresivních, bojujících o zvětšení svých životních prostorů a bezohledných k vlastním členům. Středověké boje o investituru skončily i s alternativou, že by Evropa převzala byzantský a východní totalitní cézaropapismus. Ani teokracie neměla šanci – jeden evropský pokus skončil u Lipan v roce 1434.
V posledních desetiletích se změnilo toto: Na své kořeny si příliš nevzpomínáme a nejsme k tomu ani příliš vedeni – navzdory obligátním politickým deklaracím o „společných hodnotách“. Ve vřavě a chaosu hektické postmoderní konzumní spo- lečnosti, která jako by tančila na palubě Titaniku bez kompasu, masový člověk nemá příliš chuť naslouchat šepotu dějin a navíc, zdá se, ztrácí schopnost rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným, správným a nesprávným, mezi dobrým a zlým, mezi slušným a neslušným, a to vše jako kdyby nahrazoval jen prizmatem výhodnosti a zábavnosti. Tak jako rok 2022 nám důrazně připomněl, kým být nechceme, připo- míná nám také, abychom se zamýšleli, kým vlastně jsme a proč, a co máme společ- ného a jak jsme k tomu společnému přišli. Že to nejsou vzorce chování zděděné po dávných středoasijských kočovnících a že jim můžeme čelit jen společně.
Josef Kreuter je ekonom a bývalý český diplomat. Působil jako velvyslanec a šéf Stálé mise ČR u EU v letech 1993–2000. První díl jeho vzpomínek Z Brandejsa do Bruselu vyšel v nakladatelství Academia v roce 2019.
Ptal se: Jiří Schneider
