Pokud bychom měli jedním slovem charakterizovat současnou dobu, pak v pomyslné TOP 10 by asi bylo slovo změna. Jsme svědky obrovských a zároveň rychlých změn v ekonomice, politice, v technologiích, jenže naše víra a naše jistoty jsou stále váhavější a zmatenější. A jak jeden autor dodává – proč jen v nás globalizace vyvolává pocit, jako bychom se ocitli na cestě bez mapy nebo v autě, nad nímž ztrácíme kontrolu?
Dovolil bych si dodat, že ono pomyslné auto je to nejluxusnější, které jsme kdy měli, ona mapa není papírová, ale je to GPS se skvělým satelitním přijímačem, jen nevíme, kam nás doveze, a tak nakonec vzpomínáme na naše první embéčko a klasickou papírovou mapu. Sice všechno trvalo déle, ale alespoň jsme věděli, kam jedeme. To není vzpomínání na staré dobré časy, ale konstatování, že nám chybí mapa. Robert Neelly Bellah (americký sociolog) náš určitý rozpor popsal slovy pokrok se přestává jevit jako úchvatný, když začne být zřejmé, že jde možná o cestu do propasti. Jde totiž o to, že lidstvo i v bohatší části světa začíná mít pocit ztráty kontroly nad mnoha okolnostmi, a to vyvolává stres a úzkost, což jsou vlastnosti, které charakterizují životy mnoha lidí, a to jak mladých, tak starých.
Četl jsem jeden komentář k naší době, kde dotyčný vypočítával všechny naše technické vymoženosti – počínaje teplou vodou, dostatkem jídla a internetem a větou „lidstvo se nachází uprostřed zlatého věku“ konče. Jiný komentář pojednával o stejné době, ale popisoval globální chudobu, znečištění ovzduší, migrační vlny a končil slovy „svět se nachází uprostřed nové doby temna“. V jakém světě tedy žijeme? Kdo z nich měl pravdu?
Chtěl bych odpovědět pár slov, která se týkají strachu a nejistoty a zároveň naděje. Sice budeme v jiných kulisách, ale principy jsou od Ježíšovy doby úplně stejné.
Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké tichoJežíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještěnemáte víru. Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Mk 4, 35 – 41
Jedná se o jeden z Ježíšových zázraků, kde ukazuje, že má moc i nad živly. Zároveň ale nedělal zázraky ve stylu Davida Coperfilda proto, aby exhiboval. Řečtina slovo „zázrak“ ani někdy nepoužívá a místo toho používá slovo „znamení“. Co tedy tento zázrak měl znamenat? A hlavně co má znamenat pro nás?
Klasická interpretace tohoto oddílu je, že když nastane bouře, a to nejen v podobě hromů a blesků, ale i bouře života v podobě nemocí, vztahových problémů, úzkostí a dalších bouří, tak je třeba volat k Ježíši, který – pokud k němu voláme upřímně – přichází a pomůže nám. Tato interpretace je jistě zajímavá, svým způsobem i takto lze tento text číst, jenže má jednu zásadní chybu. V životě dost často nefunguje. Asi není třeba připomínat nedávnou střelbu na FF UK. Jak si to srovnat s Ježíšem? Kde byl, když nastala tato bouře? Nebo se tam lidé nemodlili? Kde byl Ježíš, když jste prožívali bolest, ztrátu, smrt blízkých, rozvod, když jste podobně jako učedníci volali? Kde je, když na začátku dalšího roku létají rakety na Ukrajinu?
Ponechme rovnou stranou možnost, že by nám tento text chtěl ukázat, že když správně věříme, happy-end je zaručen. Ano, zde to dopadne dobře, ale je příliš mnoho příkladů, kde to bylo, je a bude jinak. Neříkám, že bychom se neměli modlit nebo že na víře nezáleží, jen chci v tomto textu ukázat něco jiného.
Pointa je skryta ve výčitce, kterou učedníci dávají Ježíšovi: Je ti jedno, že zahyneme? Nezajímá tě, že umíráme? Nebo poněkud méně prozaičtěji řečeno: Ty na nás kašleš? Kdybys nás totiž miloval, nenechal bys nás přece vystavovat tomuto smrtelnému nebezpečí a nespal by sis jen tak na podušce (aby se ti lépe leželo).
Paradoxní je následná Ježíšova odpověď. Když utiší bouři, tak se mohl alespoň omluvit, že učedníky nechal takto vydusit. Že jim nepomohl s vyléváním vody z lodi, že nezakročil dříve. Ale on jim řekne, proč jste ustrašení? No proč asi? Přece proto, že jsme se báli, že se utopíme, a stále se bojíme, byť už je po bouři. Děláš si, co chceš, a jsi v jistém smyslu stejně neovladatelný, jako byla bouře. Druhá věc, kterou jim řekne, je výtka, že ještě nemají víru.
Chtěl bych v souvislosti se začátkem roku 2024 a na základě tohoto textu ukázat pár věcí.
Ježíš pouští bouře na ty, kteří ho milují, kteří ho následují, a neměl by to být důvod k panice. Bouře, ať skutečná nebo životní, má moc, nemáme ji pod kontrolou, tak jako nemáme pod kontrolou Ježíše. Jenže bouře je slepá, člověka nemiluje, postupně nás bude ohýbat a nakonec nás zničí. Prostě proto, že jsme smrtelní. Ježíš vůči nám slepý není, a nejen to, miluje nás. Jenže předpoklad, že když nás miluje, tak nám na tomto světě udělí protekci, je mylný. Není to tak, že nedopustí, aby se nám nic zlého nestalo. Utrpení, bouře přijdou – a ne vždy to dokážeme pochopit. Ježíšova moc je ale větší než moc bouří, zároveň nejen jeho moc, ale ani jeho láska k nám není ničím ohraničena a toto je větší jistota, než „klídek a pohodička pro jeho vyvolené“.
Druhý princip se skrývá ve slovech o absenci víry. Jednou jsem někde slaňoval, a když jsem byl uprostřed stěny, tak jsem zjistil, že je narušené lano. Jenže jsem věděl, že i vnitřek lana je stále dost pevný na to, abych mohl lézt dál. Sice to nebyl úplně příjemný pocit, ale nepochyboval jsem, že lano vydrží (přesto ale podobné kousky nedoporučuji). Co ale bylo rozhodujícím faktorem, díky němuž jsem slezl? Byla to moje víra, že je lano pevné? Ne. Bylo to lano, byť bylo porušené. Neslezl jsem kvůli kvalitě své víry, ale kvůli pevnosti lana.
Tedy nejednalo se o žádný placebo-efekt, o víru ve svoji víru, ale o víru v lano. Nejde o to věřit méně či více v Ježíše, protože to se těžko měří, ale jde o to s Ježíšem vykročit právě tam, kde se nacházíme. Jde o to učit se důvěřovat, že svět a váš život je v rukou dobrého Boha, který ví, co dělá, a který vás miluje. A toto nás nevede k optimismu, ale k naději. Optimismus je postoj „ono to snad dopadne dobře“ a je zakořeněn v nastavení mysli. Naděje znamená, že Bohu svěřuji svůj život a důvěřuji mu, že s ním naloží dobře. Toto se netýká mojí mysli, ale Pána Boha.
Začal jsem slovy o tom, že jsme ve světě, kdy sice jedeme luxusním autem, ale chybí nám mapa, kdy naše víra, naše jistoty jsou stále váhavější a zmatenější. Možná slovy tohoto textu, kdy se ocitáme v rozbouřeném moři, a moc nevíme, kam se loď nakloní.
A právě v těchto slovech můžeme slyšet, že Ježíš je ten, kdo je s námi a kdo vstupuje do nového roku s námi, do našich bouří. Ne vždy tak, jak si to představujeme, ne jako ten, koho ovládáme, ale jako ten, komu můžeme důvěřovat a věřit, kdo nás miluje. A toto se navzdory technologiím a nejrůznějším nejistotám nemění.
