Když se řekne antisemitismus, pak se nám obyčejně vybaví rozběsněný dav plundrující synagogy. Nenávist k Židům ale není charakteristická jen pro lidi, kteří se nechají snadno zmanipulovat, kteří nemají informace a nejsou příliš inteligentní. Když se podíváme do dějin, vidíme, že to může být jinak…
K tomuto článku mě vedla zpráva, že kongresový sněmovní výbor USA zpovídal šéfky Harvardské univerzity, Pensylvánské univerzity a Massachusettského technologického institutu. Důvodem byly antisemitské projevy na těchto školách poté, co palestinské teroristické hnutí Hamás 7. října zaútočilo na izraelské kibucy a hudební festival Supernova.
O antisemitismu bylo napsáno mnoho knih. Obecně panuje společenský konsensus, že navzdory všem hrůzám, kterými si Židé prošli a které by nás měly varovat, je třeba, abychom byli vůči tomuto jevu velmi ostražití. Poslední doba těmto varovným hlasům dává za pravdu. V některých evropských metropolích vidíme davy skandující antisemitská hesla a mnozí Židé hovoří o tom, že se v některých evropských městech přestávají cítit bezpečně.
Když se řekne antisemitismus, pak se nám obyčejně vybaví rozběsněný dav plundrující synagogy. Společenská lůza zneužitá nějakým demagogem k jeho cílům. Tento obrázek má na jednu stranu svoje opodstatnění, jenže je zároveň také zavádějící. Namlouvá nám, že nenávist k Židům je charakteristická pro lidi, kteří se nechají snadno zmanipulovat, kteří nemají informace a nejsou příliš inteligentní. Jejich opakem by měli být ti, kdo jsou vzdělaní – ti by proto neměli podléhat antisemitským nesmyslům. Jenže když se podíváme do dějin, vidíme, že to může být jinak…
Luther na cestě k holokaustu
Asi netřeba představovat velkého reformátora Martina Luthera. Od něj pochází tato definice křesťana: „Křesťan je takový člověk, který nezná ani nenávist ani nepřátelství vůči nikomu, který nemá ve svém srdci hněv ani pomstu, nýbrž pouze lásku, vlídnost a dobrodiní.“ Problém je, že tuto definici sám nebyl schopen aplikovat ve svém vztahu k Židům.
Luther se obrátil na židy, aby mu pomohli při jeho novém překladu bible. Ve svém pamfletu z roku 1523 Ježíš se narodil jako Žid tvrdil, že neexistuje důvod, proč by židé nemohli přijmout Krista, a pošetile se těšil na jejich hromadnou dobrovolnou konverzi. Když mu židé dali ironicky na srozuměnou, že Talmud přináší ještě lepší pochopení Bible než on sám, a oplatili mu nabídku ke konverzi – k židovství – Luther je nejdříve obvinil z tmářství a v roce 1543 se jeho postoj změnil až v zavilé nepřátelství.
Ve Wittenbergu vydal pamflet O Židech a jejich lžích, který můžeme označit za první dílo moderního antisemitismu a krok na cestě k holocaustu. Naléhal, aby se Židům zapálily synagogy, a to co zůstane, aby bylo utopeno v bahně, aby už nikdy nikdo nemohl po Židech najít ani kámen nebo popel. Židovské modlitební knížky by měly být zničeny a rabínům zakázáno kázat. Pak by měl přijít na řadu židovský lid. Jeho domy by se měly rozbíjet a ničit.
Protireformační antižidovské tažení
Dále Luther pokračuje: "Židovští obyvatelé by měli být umístěni pod jednu střechu nebo do stáje jako cikáni, aby se poučili, že nejsou pány v naší zemi. Mělo by jim být zakázáno jezdit po cestách a vstupovat na tržiště, měl by jim být zabaven majetek a pak by tito jedovatí nepřátelští červi měli být odvedeni na nucené práce, aby si museli vydělávat na chleba v potu tváře. Nakonec by měli být odklizeni navždycky." (Johnson P. Dějiny židovského národa, s. 238–239). Nástup následné protireformace znamená nelítostné tažení nejen vůči protestantům, ale i vůči Židům.
Papež Pavel IV vydává roku 1555 bulu Cum nimis absurdum, která zavádí protižidovské restrikce, jež se později rozšířily do celé Evropy. Muži jsou nuceni nosit bílou nebo žlutou židovskou čapku, ženy žlutý šátek nebo znak. Židům se zakazuje vlastnit hmotný nemovitý majetek a vykonávat lékařské služby na křesťanech. Bula také zakládá římské židovské ghetto, jež bylo jedním z prvních židovských ghett vůbec. Šlo o uzavřenou čtvrť se třemi bránami, které se na noc zamykaly. Židům byla také povolena pouze jedna synagoga v jednom městě. Následující papež, Pius IV. prosadil zřízení dalších ghett ve většině italských měst a jeho následovník, papež Pius V. je doporučil i do dalších sousedních států.
Jenže antisemitismus se nešířil jen od některých význačných představitelů křesťanství. Pojďme se podívat na největší evropské filosofické mozky.
Sečtělí antisemité
Osvícenství odvozuje svůj název od osvíceného lidského rozumu, který vyvedl lidstvo ze středověkého tmářství. Porovnejte si tuto osvíceneckou ambici s uvedenými výroky na adresu Židů: Jeden z jeho otců, Voltaire, nazval Židy „nevzdělaným a barbarským národem, dlouhodobě v sobě snoubícím tu nejšpinavější chamtivost s tou nejodpornější pověrčivostí“. Velký filosof Fichte napsal, že „jediným způsobem, jak Židy civilizovat, je amputovat jejich židovské hlavy“. Jeho známější učitel, osvícenecký filosof Immanuel Kant se v soukromí o židech vyjadřoval jako společenských upírech a hájil myšlenku eutanazie judaismu. Georg Hegel, známý především díky své filosofii dějin, použil judaismus pro svůj model otrocké morálky. Friedrich Nietzsche obvinil Židy z toho, že světu „předali etiku laskavosti a soucitu“, v čemž spatřoval „zfalšování přirozené morálky, totiž vůle k moci“. Arthur Schopenhauer byl ve svém filosofickém antisemitismu nejagresivnější. Židé podle něho „nejsou nic víc než dobytek, představují spodinu společnosti a měli by být z Německa vyhoštěni“.
Logik G. Frege napsal, že „je neštěstím, že v Německu žije tolik Židů, kteří navíc budoucnu dosáhnou politické rovnoprávnosti s německými občany“. Martin Heidegger, největší německý filosof 20. století, vstoupil v roce 1933 do nacistické strany. Krátce na to byl jmenován rektorem Freiburské univerzity. K jeho prvním prohlášení patří výrok že vůdce sám je současnou i budoucí realitou Německa a jeho zákonů. Po válce se Heidegger za svojí nacistickou angažovanost, svůj obdiv Hitlerovi ani zradu svých židovských kolegů nepokoušel nikterak omluvit. (podle J. Sacks, Velké partnerství, s. 90–91)
Tyto a další výroky bych snad chápal, kdybych je slyšel řvát ve zfanatizovaném davu, z hrdla nějakého opilce nebo od Arabů, kteří bojují s Izraelci a vzájemě se nenávidí. Jenže byly proneseny nebo napsány lidmi, kteří měli informace, byli sečtělí, mnozí z nich se hlásili k víře a byli ve víře vychováni, dnes jsou jejich díla hojně citována a hlavně měli dost zásadní vliv na mnoho svých studentů a následovníků. Nechci řešit, kde se antisemitismus bere. Chci ukázat, kde se též někdy bere. V církvích, kostelech, na kazatelnách, v přednáškových sálech, na universitách, od lidí, kteří se dovolávají lidství, víry, lásky k druhým, vytvářejí grandiózní systémy na zdokonalení světa a na pozdvihnutí člověka.
Ukazuje se, že chytrost, vzdělanost, sečtělost, dokonce ani víra není automatickou pojistkou před antisemitismem. A kdybyste mi nevěřili, pak na závěr jedna hrozná, děsivá skutečnost. O tzv. „konečném řešení židovské otázky“ se rozhodlo v lednu 1942 na konferenci ve Wannsee. Více než polovina účastníků konference byli buď držitelé doktorátů nebo praktikující lékaři.
Dějiny se mohou opakovat, proto buďme na jakékoliv antisemitské projevy hodně opatrní. Mohou přijít od těch, od kterých bychom je nečekali…
Antisemitismus je vždy myšlenkou inteligentních s kterou manipulují ty hloupé.