Je to Evropa, která poskytuje prostor svobody, jenž je upírán přistěhovalcům z mnoha jiných zemí. Současně je to také Evropa, která trpí silným pocitem viny vedoucím k sebemrskačství. Problém je, že ostatní mimo evropskou kulturu takto hlubokou nedůvěru vůči své vlastní kultuře nemají.
V následujících řádcích budu vycházet z myšlenek francouzského esejisty a dramatika, Pascala Brucknera, který píše, že dnešní svět je rozdělen na dva tábory. Na svět, který obviňuje, a na Evropu, která se omlouvá. Od Evropy se potom vyžaduje kajícnost...
Když jsem pročítal reakce na atentáty spáchané islámskými radikály na různých místech Evropy, potom se až nápadně často ozývaly zhruba následující hlasy: „Můžete si za to díky svojí aroganci sami. Evropa by měla zpytovat svědomí.“ Stejné nesmysly jsem průběžně četl během i po hysterických reakcích islámského světa ohledně karikatur Mohameda.
Skoro jsem nabyl dojmu, přesně v duchu Brucknerových myšlenek, že se za tyto i další zvěrstva spáchané na Evropanech má omlouvat Evropa, protože v minulosti páchala a někdy i nyní páchá mnohé škody.
Podobné názory se občas ozývaly, když Rusko vtrhlo na Ukrajinu. Údajně se jednalo o reakci na stálé ponižování Ruska Západem (tedy i Evropou). Málokdy už ale slyšíme, že žijeme na jednom z mála kontinentů, kde se děti ve školách velmi otevřeně učí o našich minulých zločinech. Srovnejme třeba vyrovnávání se Němců s druhou světovou válkou a postoj Turků vůči genocidě Arménů.
Brukner hovoří o tom, že po roce 1945 se Evropa nejenom rozhodla, že státy, které ji tvoří, již nebudou mezi sebou válčit. Evropská tradice sebekritiky, vzešlá z křesťanství, zapustivší kořeny v osvícenství je dle něj tím nejlepším, co máme. Problém je v tom, píše Bruckner, že místo toho, aby Evropa nalezla v kritice svůj hnací motor a dynamickou sílu, utápí se v sebenenávisti, která dodnes zůstává na levici, na krajní levici i v určitých pravicových kruzích.
Určitě skepse, kritika, reflexe – říkejme tomu, jak chceme – je pro jakékoli společenství, včetně našeho evropského důležitým motorem. Moje otázka ale je, zda se ještě jedná o kritickou reflexi, křesťanským slovníkem řečeno pokání, nebo už o jakousi sebenenávist. Myslím, že se bohužel jedná o to druhé.
Jakkoli se mnohým kritikům EU může zdát následující důraz poněkud pokleslý, je třeba napsat, že žijeme na kontinentě hospodářského blahobytu. Nemyslím si, že důvodem je pouze ekonomická minulost, podle mě jde i o přítomnost. Evropští ekonomové zřejmě nejsou až takoví diletanti, jak se nám někteří snaží namluvit – jakkoli víme, že Evropa průběžně, stejně jako celý svět, prochází krizí, kterou se snaží řešit federalizací státních rozpočtů.
Vrátíme-li se k myšlence blahobytu, potom i díky němu do Evropy proudí lidé z dalších kontinentů a zemí a zdaleka se nejedná jen o zoufalé Ukrajince. Důvod není jen ekonomický. Je to Evropa, kde existuje prostor svobody, který je upírán přistěhovalcům z mnoha jiných zemí, kde ani zdaleka není takový prostor svobody jako v Evropě. Třeba z mnoha zemí, kde je oficiálním náboženstvím Islám a kde představa, že si postavíte křesťanský kostel na veřejném místě, je sci-fi.
K této realitě ale Bruckner dodává: „Paradox, v němž nyní žijeme – a který mi připadá šílený – spočívá v tom, že Evropa sama sebe ochotně zostuzuje, zabředává do extrémní skromnosti, byť v ní hromadně hledají domov obyvatelé ostatních kontinentů. Byl bych rád, kdybychom se této asymetrie dokázali zbavit. A tak bych rád, kdybychom žalobu poněkud obrátili proti žalobcům samotným a naočkovali trochu jedu špatného svědomí všem režimům, které se trvale tváří jako mučednické, ale přitom mučí své odpůrce, tyranizují vlastní obyvatelstvo a zároveň drží vztyčený prst nad obětním beranem – Evropou.“
Kde je ale problém? Co se s Evropou děje? Britský novinář, esejista a spisovatel Douglas Murray popisuje následující otřes: „Katastrofu evropského myšlení jsem si naplno uvědomil na konferenci v Heidelbergu. Skupina akademiků se sešla, by diskutovala o evropsko- arabských dějinách. Brzy se ukázalo, že se nic nedozvím, protože se nic nesmí říct. Defilé historiků a filozofů vynakládalo ohromné úsilí, aby netvrdilo nic definitivního. Čím méně toho řekli, tím větší byla úleva.
Podezřelé byly nejen dějiny, ale i politika, filozofie, ideje, ale i sám jazyk, ten musel být obehnán kordonem jako místo zločinu. První přerušení si vysloužili problematické pojmy jako národ a dějiny, a když někdo neprozřetelně vyslovil „kultura“, diskuse skončila. Takový výraz je naprosto nepoužitelný, vždyť kolik neshod už způsobil! Je-li vůbec uznávána nějaká nadřazená myšlenka, pak tato: ideje představují problém. Existuje-li nějaký společně uznávaný hodnotící soud, pak tento jediný: hodnotící tvrzení jsou nesprávná. Existuje-li vůbec nějaká jistota, pak je to jistota, že žádná jistota neexistuje.“
Jenže většina lidí v životě jistotu hledá, protože pravda nám pomáhá vystavit jistotu před chaosem. Problém je, že mnoho lidí mimo evropskou kulturu takto hlubokou nedůvěru vůči své kultuře nemají a stejně tak netrpí tak silným pocitem sebemrskačství. Nemají problémy s myšlenkami, které vedou k jiným závěrům, než které uznávají Evropané.
„Kultura sebezpochybňování a sebeobviňování není schopna nikoho přesvědčit. Navíc k takovéto kultuře jiné kultury pociťují opovržení.“ Jak ošklivě, ale trefně poznamenal turecký prezident Erdogan, západní demokracii mohou použít jako autobus, a až budou v cíli, vystoupí. Jako by někdy mezi některými evropskými elitami, stejně tak intelektuály platilo následující rčení: „O sobě si nic dobrého myslet nebudeme, naopak každého jiného jsme ochotni považovat za mnohem lepšího,“ vypůjčím si ještě jednou slova Murrayho.
Určitá slabost Evropy a celého západu se v posledním roce nejvíce projevila díky válce na Ukrajině. Začtěme se do slov Martina Putny: „Současné Rusko je kultura lži. Je to kultura nemluvení o tom, čeho jsme se dopustili. A dokud se Rusko nezačne kát za zločiny, jichž se dopustilo ve 20. století a jichž se dopouští stále, tak to nikdy lepší nebude. I kdyby to s Putinem dopadlo – což doufáme, že dopadne – co nejdříve co nejhůře, nic se nezmění.
Jednoho šílence nahradí jiný, menší šílenec. Dokud se nezmění mentalita, dokud skutečně to pokání, to uvědomění vin, které jsme spáchali na Ukrajincích, na pobaltských národech, smlouva s Hitlerem, toto všechno, všechny ty okupace, všechny ty vpády... Dokud se nezačnou kát, dokud toto se nestane součástí vědomí takzvaných obyčejných Rusů, nic se nezmění.“
Nyní tyto řádky nikomu nedělají problém, jenže před ruskou invazí by leckdo protestoval, že je to odsuzující, černobílé, nechápající „duši Ruska“, nadřazující naši kulturu atd. Dnes víme, že tomu tak není, ale museli jsme dojít až tam, kde nyní jsme.
Evropa má co nabídnout, stále těží ze svých křesťanských kořenů, které si ale podkopává. Jedním z důsledků je, že ztrácí sebevědomí a nemalou vinu na tom mají někteří evropští intelektuálové. Víme, co nechceme, ale nevíme, co chceme. Zde by měla být slyšet církev. Jenže církev někdy vypadá tak, jak je popsáno v následující zkušenosti člověka, který se ke křesťanství nehlásí:
„Už léta mě fascinují výpovědi konvertitů k islámu, které si jsou velmi podobné. Většinou jde o variaci na následující výpověď mladého člověka. Víte, dosáhl jsem určitýho věku a pak jsem se v jednom nočním klubu sťal pod obraz. A najednou mě napadlo, život nemůže znamenat jen tohle.“ Dotyčný, ač sám nekřesťan, se smutně ptá: „Jak je možné, že se mládež nesetká s křesťanstvím? Jak by mohla, když etablované církve již dávno ztratily svůj misijní zájem, někdy i samu víru. Nabízejí školení v různorodosti a pomocné sociální programy, ale velmi obezřetně se staví k Písmu, které kdysi hlásaly světu.“
Jsem vděčný, že mohu žít v Česku a že Česko je součástí Evropy. Je mi jasné, že Evropa má mnohé problémy, a to zdaleka ne pouze ekonomického rázu. Nemůžeme pominout problémy hodnotové, stále patrnější rezignaci na jakékoli morální soudy, což z dlouhodobého hlediska může mít fatální následky nejen pro Evropu, ale celý západní svět.
Zároveň si myslím, že je třeba odlišovat mezi kritikou, která je základem demokracie a cesty vpřed, a sebemrskačstvím. Zároveň popisované vakuum je výzvou pro církve. Dokážeme do něj vstoupit? Pokud nikoli, pak do něj rádi vstoupí nejrůznější radikálové. A zatímco my budeme meditovat nad tím, co je to svoboda nebo víra, oni nám ji postupně seberou nebo zakážou....
Autor je publicista a předseda Rady Církve bratrské.