Je nezbytné stále připomínat, že válka není tak nádherná, jak se mnohdy líčí ve velikášských opusech. Nepřinese slávu dobyvateli ani jeho zemi, ale především utrpení, zlo, smrt a poničení života mnoha nevinných lidí.
Když se vrátím do svého dětství, tak spravedlivou válkou pro mne byla samozřejmě druhá světová válka – boj proti nacismu. To bylo jednoznačné. To byla spravedlivá válka. Postupně, jak jsem dostával informace od rodičů i z prostředí, které mnohdy bylo "neslučitelné se socialistickým pohledem na svět", jsem si uvědomoval, že ani tahle spravedlivá válka nebyla beze skvrn.
Některé krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, vypálení některých vesnic zvlášť na Slovensku, to vše bylo odvetou za kruté činy partyzánů proti civilnímu německému obyvatelstvu. Později, jak docházelo k osvobozování vlasti, představovali pro mnoho českých občanů, včetně mého dědečka, nebezpečí sovětští vojáci. Známé jsou příběhy, jak se musely ženy schovávat před znásilněním. Pak přišla ta obrovská otázka poválečného odsunu německého obyvatelstva. Postupně mi tedy docházelo, že i tam, kde je spravedlivý důvod k odporu se zbraní v ruce, s sebou válka vždy nese události, které se vymkly z rukou.
Už jako dospělého se mě dotkla válka v letech 1990–1991, tzv. první válka v Zálivu, která byla reakcí Američanů na irácký vpád do Kuvajtu. Tu jsem také vnímal jednoznačně jako válku spravedlivou: Irák napadl Kuvajt. Je potřeba ho bránit, i když jsem si byl vědom, že tam určitě hrají roli právě finanční záležitosti, ropa a tak podobně. Ovšem v té době jsem pobýval v Německu a viděl různé protiválečné protesty, kde vystupovali pacifisté za každou cenu, někdy až naivní. Zaznívaly tam však mnohdy závažné otázky.
Většiny z nás se nepochybně dotkla válka v bývalé Jugoslávii, která byla vnímána primárně – a myslím, že právem – jako agrese Srbů proti ostatním. Postupně člověk ovšem zjišťoval, že ne vždy bylo všechno černobílé. Zažil jsem to silně jako vojenský kaplan v Kosovu na desáté misi KFOR (Kosovo Force). Mimochodem, naši vojáci, kteří působili na Balkáně, neměli příliš rádi Chorvaty, protože zažili chorvatskou protiofenzivu v Srbské Krajině. Kdo tam nedokázal utéct, byl zlikvidován.
Pak se mě samozřejmě dotkla válka v Afghánistánu po útocích z 11. září 2001. Tuto válku jsem také vnímal jako spravedlivou - nakonec byla i schválena OSN. V Afghánistánu byly základny islámských teroristů, základny al-Káidy, výcviková střediska. Tu válku je ovšem třeba vidět v kontextu nedávné historie. V zemi bylo s podporou sovětské armády dosazeno prosovětské vedení, na invazi pak Amerika reagovala podporou radikálních Afghánců, kteří bojovali proti komunismu. Velkým problémem samozřejmě bylo pokračující nasazení spojenců v Afghánistánu s ambicí předělat Afghánistán na jakýsi demokratický stát v západním duchu.
Dva roky nato, v březnu 2003, přišel vojenský vpád do Iráku. Cílem bylo odstranění diktátora a hlavním důvodem výroba zbraní hromadného ničení. Možná si vzpomenete, že proti útoku se silně vyslovoval papež Jan Pavel II. Mimochodem jednou z věcí, kterou Američané podcenili, byla náboženská rozdělenost irácké společnosti. Vztah menšinových sunnitů, kteří byli předtím u moci, a většinových šíitů. Nicméně po dobytí Bagdádu a odstranění Saddáma Husajna se země propadla do obrovského chaosu, jehož důsledky byly pro obyčejného člověka horší než to, co zažíval za vlády Saddáma Husajna.
Očima vojenského kaplana
Když jsem se v roce 2005 stal vojenským kaplanem, už jsem nezažil rozpoutání další války, která by se nás nějak bezprostředně týkala. Dotýkaly se mě ale pochopitelně zkušenosti našich vojáků v zahraničních operacích a pak jednotlivé teroristické útoky, kterých bylo docela dost. Absolvoval jsem také vzdělávání k tématu spravedlivé války. Pojem spravedlivá válka jsme používali často v uvozovkách. Nikdy nesmíme zapomenout, že válka sama o sobě je obrovské zlo, které vždycky, i kdyby byla sebespravedlivější, přinese obrovské utrpení množství nevinných lidí, civilnímu obyvatelstvu.
Pro mě osobně se znovu a znovu objevovala velká otázka, vyplývající z napětí mezi ideály (např. koncept spravedlivé války nebo mezinárodního práva) a konkrétní realitou, kterou člověk prožívá v boji. Jedna věc je oprávněné odůvodnění vojenského zásahu a druhá pak to, co se konkrétně děje na bojišti. Naše novodobá armáda se vždycky snažila vojáky dobře připravit na zahraniční operace včetně psychologické stránky věci a snahy porozumět místní kultuře. Jako vojenští kaplani jsme vždy mívali přednášky o místním náboženství a souvisejících zdánlivých maličkostech, kterým bychom jako Evropané nemuseli rozumět.
Dovolte mi otázku: víte, za co vojáci, v konkrétním nasazení ve válce, bojují především? Nejsilnějším motivem je odveta za zabité kamarády. Kolikrát to člověk slyší od vojáků napřímo: „Víš, já nechci být svině, ale když mně zabijí kámoše, jdu do toho.“ Na určité události se člověk na školení předem nepřipraví, a když se dostane do takové situace, emoce – jakkoliv se je člověk snaží zvládat – ho pak mohou doslova převálcovat.
Tady bych si dovolil připomenout známou knížku amerického psychologa Philipa Zimbarda Luciferův efekt. Zpětně v ní rozebírá svůj slavný tzv. Standfordský experiment, kdy skupinu univerzitních studentů rozdělil na dvě skupiny – vězně a dozorce – a nechal je hrát běžný život ve vězení. Zimbardo musel pexperiment v polovině ukončit, protože docházelo k násilí pod vlivem toho, jak se studenti vžili do svých rolí. Díky tomu se mu povedlo ukázat, že násilí je často důsledkem celé dané situace a prostředí. Ostatně kniha má podtitul Understanding how good people turn evil, volně přeloženo „Porozumět tomu, jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí“.
Syrovost války
Co se týče mentality vojáků nebo vůbec spravedlivé války, stojí rozhodně za přečtení knížka American sniper od Chrise Kylea, nejslavnějšího amerického odstřelovače v Iráku. Člověk, který se hlásí ke křesťanství a současně zabil několik set lidí, v ní popisuje, že on a jeho kamarádi jsou ti "dobří", zatímco ty ostatní je potřeba zpacifikovat, protože útočí na jeho jednotku. Válka je ve skutečnosti vždycky podstatně složitější a bohužel i syrovější.
Jiná kniha, která mě nesmírně zaujala, je kniha z roku 2018 od amerického analytika Timothyho Snydera The Road to Unfreedom (čes. překlad Cesta k nesvobodě, Paseka, Prostor 2019), kde autor rozebírá výroky z okruhu spolupracovníků prezidenta Putina. Přibližně od roku 2000 bylo možné sledovat jeho naprosté nerespektování suverenity Ukrajiny a vědomé imperiální uvažování ve stylu "nám patří Evropa". Přinejmenším to, co patřilo do sféry vlivu Sovětského svazu.
Tady je dobré si klást otázku, kdy vlastně začal určitý konflikt. Každá strana začátek vidí jinde. Možná to, co jedna strana vnímala jako pomoc, druhá vzala jako urážku, a pak už sledujeme jen řetězec reakcí. Tak například v devadesátých letech v mnohých Rusech vznikl pocit ponížení, roztrpčení, že nejsou bráni dostatečně vážně, a pak, jakmile se Rusko trochu zvedlo, začalo vysílat velice nebezpečné signály.
Jedna z věcí, která mě osobně na Rusku děsí – když už odhlédnu od toho, jak se Rusové chovají k Ukrajině –, je naprosté pohrdání životem vlastních ruských lidí. To jsme zažili už v devadesátých letech, kdy Rusové v Čečně posílali proti zkušeným bojovníkům mladé nevycvičené kluky, kterých tam spousta zahynula. To stejné dnes na Ukrajině vidíme znovu.
Článek vychází z příspěvku, proneseného na VIII. Fóru dialogu „Příčiny a globální důsledky války na Ukrajině a politická odpovědnost křesťanů“.
Autor: Jan Pacner
Zdroj: Universum (redakčně opraveno)