“Tichý a skromný”, “sametový papež”, “papež, který mění tvář církve”. První Jihoameričan a první jezuita v čele katolické církve. Je to už deset let, kdy se argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio stal papežem Františkem. Co se mu povedlo a co naopak opomíjí? K jakým proměnám díky němu dochází a ještě dojde v učení katolické církve?
Před deseti lety se Jorge Mario Bergoglio stal papežem Františkem. Je svým reformním chováním nadějí na obrodu církve, nebo ji spíš rozděluje? Jaké zásadní myšlenky přinesl katolíkům, ale i celému světu? Tématu se věnuje podcast Týden bez filtru, v němž diskutují Filip Breindl, který dění ve Vatikánu sleduje pro Katolický týdeník, a politolog se zaměřením na souvislosti církevního dění Marián Sekerák.
“Zvenčí si pořád udržuje poměrně výraznou popularitu, i mezi nevěřícími lidmi. To je něco, co se mu opravdu podařilo udržet po celých 10 let. Co se týče pohledu zevnitř, tam výrazně narostly určité animozity, možná nějaké vnitřní pnutí, zejména ze strany opozice vůči papeži Františkovi z řad části věřících, a dokonce i z řad části vysoké církevní hierarchie. To je fenomén, se kterým jsme v podstatě neměli výraznější zkušenost během posledních několika pontifikátů, ” shrnuje Sekerák vnitrocírkevní pozici současného papeže.
Breindl upozorňuje na definici, kterou používá papežův životopisec Austen Ivereigh, totiž že je Františkovou misí “přetvořit orientaci církve z mocenské pozice do pozice doprovázejícího společenství, přetvořit instituci ve společenství.” Tento papežův program si podle všeho získal mnoho příznivců, ale také odpůrců.
Ti, kteří nahlížejí věc jinak, stojí podle Breindla poněkud opodál a Františkovi se zatím nepodařilo je integrovat. “Je přímočarý a méně dává najevo, že jeho směr není směrem jediným,” doplňuje Breindl. V některých tématech naopak své názory a postoje papež v čase mění, v čemž se podle Sekeráka projevuje “typický jezuitský styl, který je Františkovi vlastní”.
Jako problematický může být vnímán vývoj papežova postoje k válce na Ukrajině. Breindl se domnívá, že měl papež zprvu větší ambice hrát významnější roli při vyjednávání. “Cokoli dnes papež směrem k Ukrajině řekne, u někoho narazí. Pro někoho to bude moc radikální, pro někoho málo radikální. Dění je už tak naježené, že i slova jako ´je mi líto všech životů na obou stranách konfliktu´ se dají zasadit do pohledu ´on málo podporuje Ukrajinu´,” hodnotí Breindl papežovu nevděčnou pozici. “Je ale logické, že na papeže jsou v tomto ohledu velice přísná měřítka,” dodává.
Sekerák doplňuje kontext narušeného dialogu s ruskou částí pravoslavné církve pod vedením moskevského patriarchátu a připomíná historickému setkání papeže Františka s patriarchou Kirillem na Kubě v roce 2016. Na začátku války na Ukrajině však papež označil svého pravoslavného kolegu za “Putinova ministranta”.
Jak papež František zasahuje do praktické roviny fungování církve, v čem pravomoci deleguje a kdy naopak své postavení upevňuje a zpětně centralizuje? K jakým proměnám dochází a ještě dojde v učení katolické církve? Poslechněte si aktuální podcast Týden bez filtru v podcastových aplikacích.
Autor: Anežka Jakubcová
Jsou zde stovky ukrajinských umučených, znásilněných dětí, tisíců sirotků.
Papež vybral jako příklad zrovna ruskou propagantistku.
To bylo opravdu velké chucpe.
Ano, v jeho prostředí jsou levice a Rusko populární, ale to je opravdu tak slepý?