Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí, zaznívalo v některých komentářích po prvním kole prezidentských voleb v reakci na odlišné preference většiny obyvatel hlavního města a venkovských regionů, zejména příhraničních. Pohrdáte venkovem, který navíc neznáte, ozývala se odpověď.
„Toto heslo, které rozvířilo veřejný prostor, je přesně tím výstižným stereotypním konstruktem venkova, který samozřejmě může ovlivnit smýšlení lidí i výsledky voleb, ale vůbec ho nelze zobecnit na venkov jako takový, protože ta linie probíhá úplně jinde než mezi městem a venkovem,“ uvedl k tomu v podcastu Týden bez filtru etnolog Oto Polouček z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který se současným českým venkovem odborně zabývá.
V rozhovoru poukázal na jeho různorodost: za venkov lze pokládat příměstské obce, stejně jako vesnice daleko od velkých center, Sudety i religiózní obce na Vysočině či jižní Moravě. „Někteří sociologové říkají, že venkov vlastně už neexistuje, a dělicí linie je postavena spíše na tom, zda lidé věří, nebo nevěří systému, jaké informační zdroje používají, do jakých sociálních bublin se uzavírají a podobně,“ říká Polouček.
Důležitější než velikost a poloha sídla je podle něj funkčnost konkrétní komunity, na které se podle sociálních geografů podepisují jak sociální vazby, tak ekonomické zdroje (pracovní uplatnění), a rovněž životní prostředí. „Můžeme si představit, že třeba i na odlehlém venkově bude vesnice, kde se lidé znají, spolupracují, mají tam funkční spolky, je tam hostinec, obchod, lidé tam třeba chodí do kostela, a nemusejí přitom vydělávat hodně peněz. Není nutný blízký dosah velké metropole k tomu, aby lidé měli funkční komunitu,“ vysvětluje.
V tomto smyslu by podle něj bylo přesnější mluvit o rozdělení společnosti v linii centrum-periferie, což v konkrétních případech nemusí nutně znamenat velké město a vesnici. Stěžejní navíc je, jak je kdo schopen těžit z možností, které přináší globalizace.
Jak se vyvíjí český venkov ve srovnání se zahraničím? „U nás máme pozůstatky vysídlení obyvatelstva po 2. světové válce i pozůstatky kolektivizace. Je unikátní, že venkov se nevylidňuje tolik jako v jiných zemích, protože jsme si uchovali dědictví veřejné dopravy, což jinde není zdaleka zvykem,“ vysvětluje Polouček.
Za důležité pokládá uchování dílčí venkovské infrastruktury služeb: „Zaznamenal jsem, že jsou dotační programy na venkovské obchody. Myslím si, že by bylo zcela relevantní, kdyby byly dotační programy i na venkovské hostince. Pokud v obci fungují, jsou místem setkávání, kde komunita může pořádat společenské akce, což má obrovskou funkci. Pokud budeme takovými prostředky posilovat spolupráci lidí a jejich důvěru, může to do jisté míry pomoci i tomu, že lidé budou věřit i ve stát jako takový a nebudou se cítit na okraji,“ uzavírá Oto Polouček.
Hovoří také o exekucích a pocitu kolonizace, který na venkově mohou někteří lidé pociťovat. Svůj pohled přinášejí ve společné debatě i tvůrci podcastu Týden bez filtru: Jak jejich postoje ovlivňuje původ v malém městě pod Krušnými horami, trochu větším městě pod Jeseníky a obci ve východních Čechách? Poslechněte si v novém díle.
Autor: Filip Breindl
Jeseník není vesnice a nedaleká Ramzová není město.
Jeseník celkem překvapivě funguje, zatímco Ramzová žádnou komunitu nemá, je to jen hromada ubytovatelů.
Na Ramzové volí lufťáci a Jeseník je totálně odříznutý kus světa (do krajského města 2 hodiny vlakem).
Jeseník bude jedno z těch míst, kde není dost zubařů (100 000 lidí v ČR nemá zubaře, prostě není) a naprůměrná část lisí žije v exekucích (když není několik let práce …).
Z Prahy nebo z Brna se to dobře komentuje. Otázka je, jak dát znovuy důvěru v systém, zvlášť po nezákoných opatřeních v době Covidu a prohlašovat cenzuru jako „svobodu slova“ v současnosti.