Sousední Polsko je Čechy často předsudečně vnímáno jako konzervativní a nepokroková země, k čemuž přispívá především tamní rétorika týkající se potratů a boje za tradiční hodnoty. Jak to ale zapadá do obrazu státu, který prošel v posledních letech překotným rozvojem měst i venkova, a jak ovlivní další politický vývoj proběhnuvší parlamentní volby? To v komentáři vysvětluje politolog Andrej Ruščák.
V Polsku proběhly před několika týdny ostře sledované parlamentní volby, v nichž získala nejvíce hlasů dosavadní vládnoucí konzervativní strana Prawo i Sprawiedliwość (PiS). Protože ale nemá vůbec žádný koaliční potenciál, může na vládu celkem jistě zapomenout. Tři opoziční subjekty – Koalicja Obywatelska (KO) bývalého premiéra Donalda Tuska, koalice stran Polska2050 a Polskie Stronnictwo Ludowe (PSL) a strana Nowa Lewica – získaly jasnou většinu v Sejmu i dolní komoře polského parlamentu a velkou převahu v Senátu. Výsledek znamená zásadní změnu polských politických poměrů. A přestože do poslední chvíle nebyl jistý, jasně zapadá do trajektorie politicko-společenských změn v Polsku. Pokud by opozice nezvítězila tentokrát, jsem si docela jistý tím, že by si další parlamentní volby mohla říct o ústavní většinu. Jak je to možné? Je totiž logickou součástí příběhu země, jíž od roku 1918 jde o to, zajistit své místo na mapě proti nebezpečným sousedům s vědomím, že když bude zle, je odkázána pouze sama na sebe.
Druhá světová válka pro Polsko znamenala naprosto tragickou devastaci. Vyvraždění židovského obyvatelstva a několika milionů Poláků, kompletně zničená Varšava i infrastruktura, vyvražděná inteligence dílem v Sonderaktion Krakau, dílem v Katyni, dílem v koncentračních a vyhlazovacích táborech nebo jinde a sovětská okupace s nepřátelským režimem Polské lidové republiky a nesmyslným ekonomickým systémem byly něčím, z čeho nebylo úplně snadné se dostat. K tomu všemu ještě připočtěme masivní zadlužení země, k jakému došlo za vlády Edwarda Gierka v sedmdesátých letech, které se pak přičinilo o hyperinflaci v letech devadesátých a další ožebračení obyvatelstva. Na jednu zemi s necelými čtyřiceti miliony lidmi, navíc stále ohrožovanou Ruskem, to je opravdu hodně tragédií najednou.
Duchovní obrození společnosti
V devadesátých letech tak musely být položeny základy nové ekonomiky, nového právního státu, vzdělanosti a důvěry světových investorů v trh, o němž existovala spousta předsudků. Zároveň ale byla vkládána spousta nadějí v duchovní obrození společnosti, která po celou dobu komunismu žila s proticírkevním tlakem. Už jen splnit všechny požadavky pro implementaci unijního acquis communautaire coby podmínku pro přijetí do Evropské unie nebylo snadné. Po vstupu do unie začala nová kapitola, jejímž cílem bylo dohnat zbytek Evropy a skrze vlastní silnou pozici se přičinit o to, aby už nemohlo z východu přijít ohrožení, o jehož smrtelnosti si v Polsku iluze na rozdíl od Západu opojeného zázračným rokem 1989 nikdo nedělal.
Dnes je Polsko na dobré cestě k tomu, aby někdy kolem roku 2040, necelých sto let od srovnání Varšavy se zemí, v té pozici doopravdy bylo. Na polské politické scéně se liší názory na to, co všechno je k tomu potřeba, ale tyto odchylky se pohybují spíše v hodnotově-symbolické než v praktické rovině. Diskuse se nevede o tom, zda a jakou stavět infrastrukturu, zda dávat víc peněz na školství či na rozvoj kvality lidského života, zda dostatečně přispívat na armádu nebo zda patřit politicky na Západ, nebo na Východ; čili otázky, jaké známe jako nejpalčivější od nás. Na to vám oba polské politické tábory řeknou „ale to je přeci jasné, že je to všechno potřeba,“ díky čemuž se Polsko rozvíjí velmi rychle. Téma sporu je jiné, a abychom ho rozebrali, musíme se vrátit zpátky do dob socialismu, kde to všechno začalo.
Komunistický režim v Polsku měl zásadně jiný charakter než v Česku nebo na Slovensku. Na rozdíl od toho českého neměl autochtonní komunistické hnutí, které by bylo režimu loajální, a na rozdíl od toho slovenského polská církev stála jednoznačně v opozici. Aby vysoký stranický funkcionář chodil do kostela, jak se dělo na Slovensku, bylo v Polsku vyloučené. Katolická církev byla pro polskou komunistickou stranu naprosto nežádoucí až do té míry, že „režim“ a „věřící“ byly dvě velmi ostře oddělené entity. Tato dynamika měla několik důsledků. Zatímco v Česku byl režim „buransky proletářský“ a vymezoval se proti liberálním a konzervativním měšťanům a intelektuálům, v Polsku se režim prezentoval jako „pokrokový“, protože se vymezoval zejména proti venkovu a církvi.
Potrat jako komunistický symbol pokroku
Takže zatímco v Česku existovaly potratové komise, v Polsku fungovaly potraty na přání a režim se snažil je oslavovat jako osvobození polské ženy od církevního jha. To udělalo z potratů pro generaci, která proti komunismu celoživotně bojovala, hlavní symbol zkaženosti režimu a něco, co je potřeba okamžitě po jeho pádu zakázat, a tím se vrátit k „normalitě“ a „morálnosti“. Taková je politická geneze tzv. „potratového kompromisu“, který vznikl v roce 1993 a který stojí za tím, že potrat je legální jen v případě, že je ohrožen život nebo zdraví matky či plodu, anebo při znásilnění. Problém byl ovšem v tom, že i takto sepsaný „kompromis“ byl od začátku protiústavní, což všichni věděli, ale nikdo nechtěl podávat ústavní žalobu, protože nutným výsledkem by bylo další zpřísnění, což by bylo politicky jen velmi těžko skousnutelné. Tu podali poslanci až v roce 2020 pod vlivem lobbingu konzervativní organizace Ordo Iuris.
Nejde ale jen o interrupce. Na liberální hodnoty se konzervativní část polské politiky dívá s velkým podezřením z několika důvodů. Považuje je totiž za něco, co oslabí vůli Poláků bránit stát a sníží jejich ochotu mít dost dětí, a tím zajistit dostatečně velkou populaci do budoucna. Nezapomínejme, že jde o zemi, která prošla velmi brutální genocidou, stále ještě živou v paměti lidí. Fakt, že je potlačování jejich osobní svobody výběru životních hodnot a životního stylu kontraproduktivní a zemi oslabuje, jakož i se přičiňuje o další snižování porodnosti, je něco, čím se konzervativní část polské politiky nenechává moc vyrušovat, protože tady jde víc o sdílenou reakci na sdílené trauma ze života v opresivním režimu než o racionální úvahu. I toto je důvod, proč se potratová politika dřív nebo později uvolní: stačí, aby k moci přišla generace, která takto traumatizovaná není a pro niž potraty nejsou pouze (s jistou nadsázkou) komunistickou snahou vyhladit polský národ.
Doslova minutu po půlnoci na 1. 5. 2004, po vstupu Polska do Evropské unie, se stalo několik věcí. Na mnoha místech už byly pečlivě připraveny žádosti o unijní dotace na nejrůznější rozvoj (stát už několik let předtím masivně školil lidi na vyplňování žádostí o dotace). Více než milion Poláků se vydal na cestu do Spojeného království za prací a začal překotný rozvoj úplně všeho, co se rozvíjet dalo. První dvě Tuskovy vlády Platformy Obywatelskiej (PO) z let 2007–2014 pak tenhle rozvoj uspíšily zejména v otázkách infrastruktury a školství; Polsko začalo stavět své dnes už pověstné dálnice a rychlostní silnice a polští žáci se najednou začali umísťovat překvapivě vysoko ve srovnávacích testech PISA. Problém tohoto období ale byl ten, že rozvoj země nebyl rovnoměrný. Tuskův kabinet udělal tu chybu, zčásti prohloubenou světovou finanční krizí, že investoval do velkých měst, západu země a spojnic mezi tím vším. Venkov a chudá města zůstala v relativní bídě, vláda nebyla ochotna radikálně řešit vrstvu populace žijící v naprosto reálné chudobě, jakou našinec prakticky vůbec nezná, ani kdyby byl ze Šluknova. Právě sliby řešení tohoto problému byly tím, co vyneslo PiS k moci v roce 2014, a protože využil konjunktury a své sliby splnil, byl v roce 2019 zvolen znovu.
Jeho vláda mimo jiné proslula osekáním liberální demokracie, útoky na menšiny, zejména pak LGBT lidi, zneužitím televize a rozhlasu k šíření prolhané provládní propagandy a permanentním nesmyslným konfliktem s Německem, které PiS neustále podezírá z toho, že chce Polsku škodit. Zároveň ale kompenzovanými obrovským rozvojem životní úrovně zejména tam, kde dosud žádný rozvoj nebyl: na venkově a na východě země. To se týká infrastruktury, občanské vybavenosti, skrze program 500+ (500 zlotých každý měsíc na každé dítě do 18 let) vymýcení té nejhorší chudoby a odemčení potenciálu mnoha oblastí a lidí, nad nimiž by se jinak doslova zavřela voda. Spolu s efektivním čerpáním evropských dotací to znamenalo, že se polský stát doslova koupal v penězích a najednou si mohl dovolit další velké projekty, které, kromě toho, že lidem skutečně zásadně zlepšovaly každodenní život, přinášely i jistý pocit hrdosti, že jejich země něco takového umí.
Generační propast
Co ovšem PiS zcela podcenil, byla generační propast, neumí totiž mluvit k mladým lidem, nechápe je a jejich svět, jejich hodnoty a vystupuje v přímém rozporu s nimi. Čím víc PiSu a jeho vazeb na církev a (vice versa) na různá ultrakonzervativní média, tím větší naštvání mladé generace – a také větší ochota opouštět natrvalo církev i každodenní náboženskou praxi. Včetně „tradičních hodnot“. Paradoxně rozvoj venkova, k němuž se PiS tolik přičinil, dal tamním mladým lidem možnost žít moderněji, liberálněji a západněji, a ti už se tak ke způsobům svých rodičů a prarodičů nebudou tak často vracet. Zejména vezmeme-li v úvahu třeba tolik rezonující případy sexuálního zneužívání v církvi, které římskokatolickou církev mezi mladými diskredituje. A právě tahle konfrontační linie PiSu vůči sekulární mladé generaci způsobila hodnotovou polarizaci společnosti, jakou si v Česku neumíme zpravidla ani představit. Tento proces je, podle mého názoru, v tuto chvíli už nevratný.
Současná vláda bude docela jistě pokračovat ve všech „modernizačních“ tendencích svých předchůdců, mimo jiné proto, že vidí, že fungují, ale zároveň zahájí – buď teď, nebo po prezidentských volbách za rok a půl – modernizační kampaň i v hodnotových otázkách. Co se týče manželství pro všechny, vylučuje ho sice koalice Polska2050 a PSL, ostatní strany jsou ale pro. Ve výsledku je tak nynější rodící se vládnoucí koalice pro podobu registrovaných partnerství, která by byla daleko rozsáhlejší než u nás. Nejnižším společným jmenovatelem je „manželství, co se nejmenuje manželství, a nejsou v něm adopce“. Vzhledem k demografickým trendům se však dá očekávat, že nejpozději v příští dekádě Polsko bude manželství pro všechny mít, dost možná už příští volební období.
Každopádně je náš soused na nejlepší cestě k tomu, aby měl do roku 2030 hotovou veškerou potřebnou infrastrukturu a občanskou vybavenost a tu poté využil k tomu, aby se do roku 2040 dorovnal západní Evropě. Na rozdíl od Česka je v zemi vidět obrovské odhodlání takový „celonárodní program“ mít, a navíc disponuje politickou reprezentací (na obou stranách barikády) ochotnou pro tyto velké cíle odložit jinak velmi polarizovaný charakter politické konkurence.
Nakonec drobná poznámka: strana Konfederacja, která je proruská, extrémně xenofobní a postavená jako cihla hozená do výkladní skříně polského státu, se ukázala jako nefunkční. Dostala méně, než kolik jí přisuzovaly průzkumy, a je v nové realitě naprosto bezvýznamná. A byla to ostatně snaha PiSu přetáhnout její voliče skrze protiukrajinské výpady, která nejspíš PiS stála volby: Prawo i Sprawiedliwość si vedla podle průzkumů velmi dobře právě díky dobrému zvládnutí války. Nicméně od doby, kdy se proti Ukrajině začala vymezovat, začaly její preference padat a už nepřestaly. Výsledkem je nevýhra, která jí je nakonec úplně k ničemu.
Nějak moc slov, co jsi chtěl říci, básníku?
Zřejmě, že země se dokázala skoro zbavit kremelské páté kolony ve všech institucích – mimo soudnictví- a proto dosáhla mnohé a mnohem více než my u más, kde Kreml má své medvědí drápy hluboko zaryté.