Dle předpovědí se volební kampaň před druhým kolem prezidentských voleb neobešla bez podpásových útoků a populistických slibů nemožného. Ty silně otřásly i křesťanskou sociální bublinou. Populistická sdělení se přitom většinou redukují na představu, že problémy druhých lze vyřešit, aniž bychom se my sami museli měnit. Sekulární společnost naslouchá. Nebezpečí spočívá v tom, že církev naslouchá také.
Jako občané země hlásící se k demokracii jsme povoláni o ní přemýšlet, správně na ni reagovat a věrně v ní žít. Mimo jiné to znamená přijít na to, co si počít s populistickou vlnou, která v současnosti transformuje naši společnost na dva nesmiřitelné tábory. Pro začátek je potřeba si definovat, co je vlastně chápáno pojmem „populismus“. Ten se objevuje napříč politickým spektrem a netýká se jen toho tábora, kde se dá lehce uplatit názor čerstvě upečenou koblihou.
Nicméně od roku 2011 jsou nejznámějšími českými populisty Andrej Babiš a Tomio Okamura. Zamysleme se proto v krátkosti nad tím, co do naší společnosti jejich populismus přinesl, jakým propastem mezi lidmi dal vzniknout. Odpověď se začne rýsovat, jakmile přesuneme svou pozornost od konkrétních politiků ke strategii jejich propagačních týmů. Populismus totiž sjednocuje především jeho konzistentní rétorický přístup – způsob rámování politických problémů, oslovování voličů a ospravedlňování výkonu moci po nástupu do úřadu.
Psychologické výzkumy naznačují, že politické argumenty založené na faktech hrají při ovlivňování volebních hlasů opravdu jen nepatrnou roli. Nejpřesvědčivější politické argumenty jsou naopak zahaleny do příběhů. Jedná se o příběhy, které nám vysvětlují, kdo jsme, čeho bychom se měli bát a kde údajně leží naše naděje. Abychom mohli vyhodnotit populismus, musíme se zaměřit na příběh, který vypráví.
Děj populistického příběhu je jednoduchý, neměnný a melodramatický. Život se podle něj skládá z věčného boje mezi „prostými lidmi“ a elitami, které je vykořisťují. Ti první jsou ušlechtilí, ctnostní a spravedliví; ti druzí naopak zkorumpovaní, arogantní a samoúčelní. Klíč k vymýcení společenských neduhů a nespravedlností pak spočívá v pomoci „prostému lidu“ rozpoznat jejich skutečné nepřátele a mobilizovat je k tomu, aby je porazili.
Do této základní šablony je možné v našem kontextu započítat hesla jako „polistopadový kartel“, který nás obyčejné lidi chce chamtivě obrat o vše. Z populistického tábora se dále útočí na podporu uprchlíkům, Evropskou unii nebo veřejnoprávní a nezávislá média.
Populisté z různých táborů útočí na elity a zástupce aktuálního politického establishmentu. Je příznačné, že také inklinují k prosazování charismatických hrdinů, silných vůdců s jistým projevem, kteří slibují, že právě jim se podaří dát vše zase do pořádku a věnovat se čistě potřebám občanů. Identifikují se jako „outsideři“ a odsuzují politickou korupci. Staví celé volby do situace „my versus oni“ a varují, že obyčejní lidé na tom budou hůř, pokud vyhraje druhá strana.
Populistická rétorika dále přidává strach, rozhořčení a všepohlcující naléhavost. Populismus – ať už zleva nebo zprava – bez nich totiž chřadne. Sdílený pocit křivdy a utrpení je naopak to, co dodává populismu jeho charakteristický emocionální zápal. Populisté tvrdí, že jejich političtí oponenti nejsou jen rivalové; jsou nepřátelé. Nesdílí naše zásady, nenávidí to, co milujeme, a pohrdají tím, čeho si vážíme. Hmatatelně jsme mohli tuto formu zakusit skrze billboardovou kampaň Andreje Babiše.
Bible nás učí milovat své bližní a usilovat o mír a prosperitu v naší společnosti. Existuje tedy populistický příběh, který nás učí, jak myslet a jednat s přínosem pro společnost? Minimálně je potřeba uznat, že populismus často pomáhá identifikovat skutečné sociální neduhy. Může také motivovat více občanů k tomu, aby věnovali pozornost veřejné sféře, vzdělávali se v této problematice a volali své volené zástupce k odpovědnosti. To jsou základní rysy zdravé demokracie.
Naprosto, i když nevědomě, populismus podkopává dva pilíře historické křesťanské víry. Prvním je doktrína prvotního hříchu, tedy pochopení, že všichni vstupujeme do světa jako přirození rebelové vůči našemu stvořiteli. Druhým je koncept Imago Dei neboli přesvědčení (v křesťanství i judaismu), že člověk je stvořen k Boží podobě, k tomu, aby byl Božím obrazem.
Obojí je slovy ruského disidenta Alexandra Solženicyna živou připomínkou, že „hranice oddělující dobro a zlo“ nikdy nespadá jen mezi politické strany nebo hnutí. Místo toho prochází „každým lidským srdcem“. Naproti tomu populistická rétorika naznačuje, že nebezpečí, kterým čelíme, leží zcela mimo nás. Zlo je skutečné, ale sídlí pouze v našich nepřátelích. V praxi tak populismus my versus oni popírá prvotní hřích v nás a Boží obraz v těch druhých. V důsledku se tak redukuje jeho sdělení na to, že nejnaléhavější problémy druhých lze vyřešit, aniž bychom se my sami museli měnit.
Populistická rétorika má sklony hlásat falešné evangelium a hlásat falešného boha. Sekulární společnost naslouchá. Nebezpečí spočívá především v tom, že církev mu naslouchá také. Jak máme reagovat? Je nepravděpodobné, že by populismus v brzké době odezněl. Na to je až moc přitažlivý. Ale i když poselství populismu přetrvává, můžeme se rozhodnout, že jej nebudeme bezpodmínečně akceptovat. Můžeme se také aktivně bránit tomu, abychom mu dovolili utvářet naše srdce a nově definovat naši víru.
Zase dvojí účelový metr. Což se takhle podívat na to, co Fiala vyhlašoval před několika lety ?A třeba co vyhlašoval Nečas před volbami – že nebude zvšovat daně a pak je zvedl v počtu tří ? Autor článku sází na krátkou paměť občanů.
Článek jste asi nečetl….ten totiž nepopírá prolnutí populismu napříč politickým spektrem. Dopouští se ho okrajově každá politická strana. Uveďte ale prosím příklad, kde došlo například ze strany demokratických premiérů k tak zásadním polarizacím, vyvolávání strachu a nenávisti? Politici nejsou dokonalí a článkem o žádnou adoraci někoho konkrétního rozhodně nešlo. Šlo o poukázání na nebezpečí, které prokazatelně populisté způsobují.
Já sice jsem obyčejný člověk bez vyznání, ale z vlastní zkušenosti vím, že lidovci včetně věřících jakékoliv víry jsou tomhle světu největší zlo a záhuba lidstva. Babiš je jen predátor, kterému vláda všech vyznání fandila a umožnila jeho reakce na ovládnutí všech nabízených objektů. Pán Bendy by jistě rád si vzpomněl, ovšem jeho krátká doba v ODS a poslanecké sněmovně mu zatemnila mozek. No, nebyl sám, jiní raději utekli do jiných končin, jeden je na doživotí v jaru namočený a jen doufám, že než vyplave sepíše vše jak mu k tomu pomohli všichni politici co již nebudou na tomto světě. Jejich doba činnosti zla ve jménu demokracie končí. Další přijde asi za 2 roky a snad už ten národ český konečně pochopí, že nejlépe je lidem, když jim vládne člověk méně vzdělaný, ale lidský a ne trouba s desítky tituly, který neví, že lež má krátké nohy. Jenže my obyčejní lidé zase máme krátkou paměť. Tak ať nám ten komunistický prezident těch 5let pěkně visí.
Populistům taktéž nefandím a považuji je za ohrožení demokracie.Kované věřící lidi nemůže přesvědčit člověk,který nosí Jezulátko po kapsách.Jako nějaký “amuletista”.