Edith Steinová, zvaná Terezie Benedikta od Kříže, se nebála životních výzev a odvážně přijímala změny z nich plynoucí. Jako křesťanka židovského původu byla svatořečena papežem Janem Pavlem II. 11. října 1998.
Řeholnice Terezie Benedikta od Kříže se narodila ve Vratislavi do židovské rodiny. Postupem času se však rodinné tradici vzepřela, přestala se modlit a jako jedna z mála žen začala studovat na univerzitě. Ovšem původně zvolené obory – germanistika, historie a psychologie – dostatečně neuspokojovaly její touhu po nalezení smyslu života. Pustila se proto do studia filozofie, konkrétně do jejího poměrně nového směru, fenomenologie, který si klade za cíl vrátit se k samé podstatě věcí.
Tuto podstatu je však teprve nutné poznat, k čemuž fenomenologie nabízí poměrně zajímavou a především smysluplnou metodu. Edith Steinová byla tímto směrem nadšená, dokonce se stala asistentkou jedné z nejuznávanějších postav filozofie, samotného zakladatele fenomenologie, prostějovského rodáka Edmunda Husserla. Nebýt ženou, mohla v tomto oboru dosáhnout až na profesorský titul.
I přesto, že byly výsledky její vědecké práce velmi slibné, nenacházela v ní ten pravý smysl. Jeho záblesk nalezla až po setkání s vdovou po svém kolegovi, kterou měla za úkol utěšit. Svou přítelkyni však zastihla klidnou a smířenou. Její muž je přeci s Bohem. Proč by měla být smutná? Tato a další události, například četba knihy Život svaté Terezie z Ávily, jak ho sama napsala, oslovily Edith natolik, že 1. ledna 1922 přijala křest.
Nestala se však nečinně mlčící řádovou sestrou žijící v ústraní za zdmi kláštera, ale rozhodla se vyjít ven a využít svůj pronikavý intelekt ve prospěch společnosti. „V době, která bezprostředně předcházela mé obrácení, a dosti dlouhou dobu po něm jsem si myslela, že žít nábožně znamená především skončit se vším, co je pozemské, a myslet jen na věci božské. Krok za krokem jsem se naučila, že na tomto světě se žádá něco jiného a že ani v kontemplativním životě nelze přerušit všechna pouta se světem. Myslím, že čím více je někdo přitahován do intimity s Bohem, tím více musí vyjít ze sebe a jít vstříc světu, aby do něho vnášel Boží život.“
Začala tedy vyučovat na dívčí škole, kde se stala velmi oblíbenou, ve volném čase studovala katolickou literaturu a překládala spisy sv. Tomáše Akvinského. Kvůli svému židovskému původu byla ale nucena pedagogický institut opustit. Krátce po nástupu Hitlera k moci napsala dopis papeži Piu XI., ve kterém upozorňuje na reálnou hrozbu vzmáhajícího se nacionálního socialismu nejen pro Židy, ale i pro katolíky:
„Všechno, co se dělo a denně děje, pochází od vlády, která sama sebe zve křesťanskou. Již týdny čekají a doufají nejen Židé, ale i tisíce věrných katolíků v Německu, a já myslím, že v celém světě, v to, že církev Kristova pozvedne svůj hlas a učiní přítrž zneužívání Kristova jména. Není snad toto modlářství k čisté rase a státní moci, které je denně rozhlasem vtloukáno masám, čistá hereze? (…) Zanedlouho se v Německu nedostane do úřadu žádný katolík, pokud se bezpodmínečně neupíše novému kursu.“
Poté vstoupila do řádu bosých karmelitek a složila řeholní slib. I v klášteře dále studovala a psala. V roce 1939 musela opustit nacistické Německo a skrývat se v nizozemském klášteře v Echtu. Poté, co Nizozemí obsadili nacisti a jeho duchovní se otevřeně postavili na stranu židovského obyvatelstva, začali nacisté posílat do koncentračních táborů i židy, kteří konvertovali ke křesťanství, řádové sestry nevyjímaje.
Edith Steinová byla umístěna do sběrného tábora ve Westerborku, kde s neuvěřitelným klidem a osobním nasazením pomáhala vystrašeným dětem a jejich vyčerpaným matkám. Její působení v táboře s úctou sledovali i dozorci, z nichž někteří jí dokonce navrhovali možnost útěku. Edith tuto možnost kategoricky zavrhla a po útrapách cesty v přeplněném nákladním vagónu byla společně s dalšími lidmi zavražděna v Osvětimi.