Miloš Zeman během svého prezidentského úřadu pokračoval v díle, které započal jeho předchůdce. Tedy v nemilosrdném rozdělování společnosti. Zakopat tyto příkopy bude trvat dlouho – pokud se to vůbec někdy podaří. Ale právě to může být prostor pro církev, která by měla být poslem smíření a do které by měli mít přístup všichni bez rozdílu.
Nedávno jsem poslouchal rozhovor s nastupujícím prezidentem Petrem Pavlem a něco mi v něm chybělo. Až po chvíli mi došlo, co to bylo. Nikoho neurážel, nebyl arogantní, neměl sexistické narážky na moderátorku. Místo toho odpovídal na otázky a občas dokonce přiznal, že neví. Vlastně to byla nuda, ale velmi příjemná a vítaná nuda. Uvědomil jsem si, že když slyším prezidenta, podvědomě čekám nějaký úskok, urážku a zesměšnění. Nyní s Petrem Pavlem přichází reálná naděje, že se tak již dít nebude.
K vládnutí Miloše Zemana bylo a ještě bude napsáno mnoho. Úřad prezidenta dotáhl na naprosté dno. Kolaborace s Čínou a Ruskem, znevážení ústavy, alkoholové výstřelky, mafiánské praktiky lidí okolo něj, nevyřešené skandály z doby, kdy byl v čele ČSSD, bizarní mluvčí atd. Toto a mnohé další víme. Navzdory tomu se ale naskýtá otázka, jak je možné, že byl opakovaně zvolen do čela státu, a jak je možné, že ho volilo tolik křesťanů. Jak se stalo, že si s ním zadali i někteří vysoce postavení církevní hodnostáři?
Často jsem z úst křesťanů slýchával, že „pan prezident má rád Izrael“ a že „pan prezident je ochráncem tradiční rodiny“. Nechci se v tomto článku vyjadřovat k Izraeli ani k tradiční rodině, ale je smutné, že tyto dvě oblasti nakonec byly pro některé křesťany důležitější než ty ostatní, ve kterých se Miloš Zeman choval zcela proti křesťanským hodnotám.
V budoucnosti může přijít další Zemanovi podobný člověk, jehož názory se mohou v něčem prolínat se světonázorem části křesťanstva, to ale neznamená, že by ho měli křesťané volit. Příkladem budiž Stalin a Caucesku, kteří svého času ve své zemi zakázali potraty. Vím, že část křesťanstva je pro zákaz potratů. Je v pořádku tento názor mít a díky demokracii, ve které žijeme, o něm vést diskusi. Ale není to přece důvod k tomu volit tyto typy zmíněných diktátorů.
Vážený pane prezidente!
Bylo by nicméně snadné a laciné se na voliče dívat s pohrdáním a pocitem, že ti, kdo Zemana nevolili, jsou lepší. Skvěle to v jednom komentáři vystihl P. Honzejk, když napsal, že volba Miloše Zemana byla varovnou zprávou o naší zemi. Volily ho bezmála tři miliony lidí, takže nejméně tolik je lidí, kterým se nelíbí směr, kterým se naše země vydala. Jeho voliči byli většinou lidé starší, méně vydělávající, žijící mimo velká sídla, často v okrajových částech republiky. Dost často to byli lidé skeptičtí k vývoji po roce 1989, někdy s pocitem, že jsou vystrčeni na okraj.
Tento elaborát se částečně prolíná s voliči Andreje Babiše, který sice ve volbách na prezidenta prohrál, ale jeho strana suverénně vyhrává všechny volební průzkumy. Dle Honzejka bylo zvolení Miloše Zemana určitým projevem sociálního protestu (Kolektiv autorů, Proč? nakl. Zeď, 2018). Na tuto sociální realitu je třeba brát zřetel a dost dobře nestačí povzdech, že „za ten blbej život si mohou sami“.
Zeman pokračoval v díle, které započal jeho předchůdce, nyní dle Zemanových slov jeho přítel, Václav Klaus. Pokračoval v nemilosrdném rozdělování společnosti. Zakopat tyto příkopy bude trvat dlouho – pokud se vůbec někdy podaří je zakopat. Myslím, že v této oblasti může být prostor pro církev, která by měla být poslem smíření a do které by měli mít přístup jak bohatí a vzdělaní, tak i všichni ostatní.
Tento článek píšu pár dní před desetiletým výročím zvolení papeže Františka do úřadu (13. 3. 2023). Jeho velkým tématem je pohled na církev jako na polní nemocnici. Tedy jako na místo, kam může přijít každý, a to nezávisle na politické (i jakékoli jiné) preferenci. Zeman nadělal mnoho zla, ale přesto mu zkusme odpustit - ne však nad jeho případnými trestnými kauzami mávnout rukou. Nenechme se jeho duchem převálcovat. Buďme těmi, kdo budou v dalších měsících a letech přinášet smíření a Kristovu lásku. Náš národ to velmi potřebuje.