Všichni to víme. Žijeme v rychlé době, vlastně v době headlinové. Všudypřítomná rychlost se nesmazatelně promítá do nároku na bezprostředně dodávané informace.
Na jednu stranu to fascinuje, na druhou stranu je těch rychlých informací tolik, že buď zavíráme okna a dveře, aby nás ta smršť nesmetla, nebo zachytáváme sem tam něco z toho, jak se zrovna události řítí kolem. Je to pochopitelné a asi nevyhnutelné.
Za poslední dva roky nevycházíme z mimořádného zpravodajství a stále nových titulků zápasících o naši pozornost. Unavuje to a je těžké se v tom všem zorientovat. Vždyť hledat souvislosti a něco vysvětlovat je v čase headlinů příliš zdlouhavé.
Jenže co když se pro samou heslovitost nakonec naše chápání vlastní doby začne podobat tomu, když si student zapamatuje z hodiny dějepisu letopočet 1620 s poznámkou „bitva na Bílé hoře“, ale už vůbec nemá tušení, co, proč a pro koho ta bitva něco znamenala?
Žijeme nejen v rychlé době, ale také v době, která zaměňuje fakta a názory, a proto snadno zavrhuje argumenty. O to víc je potřeba vlastní názory tříbit a prověřovat. O to víc je potřeba popisovat a vysvětlovat, aby mezi kusými informacemi a zběžnou interpretací faktů nezmizely nadobro souvislosti, příčiny, následky, a nakonec i příběhy. To by bylo nejhorší, protože příběhy se týkají lidí.
Děje se toho hodně a může nás to děsit, mást, znejisťovat, štvát a frustrovat. Možná je víc ožehavých témat, možná se kvůli nim víc hádáme, možná se už bojíme o nich mluvit. Možná to tak je kvůli chabým informacím a málu vyprávěných příběhů. Zkusme s tím něco udělat. Najděme si čas vyprávět a naslouchat, vysvětlovat a nechat si vysvětlovat.
Autorka: Kateřina Korábková
Zdroj: Časopis Brána