Cítím tíseň z rigidnosti a bohorovnosti některých představitelů českého katolicismu. Chápu, že pro část božího lidu v ČR může být zneklidňující ztráta dosavadních jistot, ale lidé nehledají ideologii, nýbrž spiritualitu, říká v otevřeném rozhovoru farář a terapeut Petr Blecha, kde se věnuje i motivaci kněží k celibátu a tomu, co mužům v církvi na ženách vlastně vadí.
Působíš jako farář v Berouně. Část svého života jsi spojil se zasvěceným životem. Co zásadního sis z toho odnesl pro všední dny?
V týmu psycho-spirituální péče ve FN Motol působím již desátým rokem, proto v Berouně nejsem farářem, jen vypomáhám kolegovi v pastoraci. Na zkušenost řeholního života vzpomínám rád a v mnoha směrech z ní stále čerpám. Narodil jsem se v roce 1964 a ve svých 19 letech vstoupil k salesiánům. V dospívání jsem potkal inspirativní osobnosti, často muže zocelené komunistickými kriminály, kteří stáli pevně nohama na zemi a uměli naslouchat druhým.
Po působení v Holešově, Šumperku a Prostějově jsem v roce 1998 přestoupil k bosým karmelitánům – opět skvělá zkušenost, kterou jsem jednou nazval „bruskou Hospodinovou.“ Ve společenství poznáváte vlastní limity i silné stránky, získáváte zpětnou vazbu, aniž byste si lidi vybírali na základě sympatií. Bylo to krásné období, v němž jsem se přesvědčil, že zdravá spiritualita začíná u vyneseného koše – a doufám, že u něj nekončí.
Vím, že máš blízko ke spirituálnímu a terapeutickému rozměru díla františkána Richarda Rohra. Co tě na něm nejvíce zaujalo?
Autentičnost, pravdivost a hloubka poctivě prožívaného vztahu s Bohem. Absence vyprázdněných a zbožně znějících frází. U Richarda a stejně tak v textech jeho knih nacházím vnitřní svobodu, integritu a moudrost. Jedno z úsloví původních obyvatel Ameriky říká: „Mladý muž, který neumí plakat, je barbar. Starý muž, který se neumí smát, je blázen“. Jde o zdařilé vyjádření mé vlastní zkušenosti. Staří blázni mne nikdy nepřitahovali. Svatí blázni ano. Richarda Rohra považuji za muže, který má co říct. Je jedním z prorockých hlasů současnosti.
S jakými hlavními výzvami a otázkami se muži ve svém životě nejčastěji potýkají?
Myslím, že jde o výzvu k sebepoznání. Každý z nás nese v sobě archetypální vzorce. U mužů se mluví o archetypu bojovníka, milovníka, mudrce a krále; u žen o bojovnici, milovnici, vědmě a královně. Richard Rohr poukazuje na to, že domorodé kultury tento koncept využívaly a měly rituály přechodu – iniciační obřady, které mladé muže a ženy uváděly do dospělosti.
Ženy díky biologii zakoušejí bolest při menstruaci, ale mužům tato zkušenost chybí. Na první mužské iniciaci v ČR v roce 2004, kterou vedl Richard Rohr, zaznělo, že mužská iniciační zkušenost má smysl až po krizi středního věku. Mladý muž musí nejprve čelit životním výzvám – zamilovat se, založit rodinu, převzít odpovědnost – aby si pak mohl říct: „Mám ženu, děti, kariéru… co dál?“
Původní význam slova „krize“ zahrnuje bod zlomu a výzvu ke konfrontaci s vlastními limity, selháním či vinou. Právě zde muž dostává šanci přejít na cestu integrace, k pravdivému sebepoznání a sebepřijetí – tedy k moudrosti, jak ji popisuje Bible. Jak trefně říká Pavel z Tarsu: „Když jsem slabý, tehdy jsem silný“ (2 Kor 12,10). Tento paradox odhaluje, proč potkáváme mnoho starých, ale málo moudrých mužů.
Duchovní péče často končí jen u zpovědi a celkové zdraví – duch, duše a tělo – se v církvi bere jako zbytečnost. Proč jména jako Freud nebo Jung vzbuzují odmítání?
C. G. Jung se ve svém dopise Freudovi svěřuje s obtížemi při doprovázení svých klientů, na což Freud odpovídá: „S ohněm zacházíš a plamene by ses bál?“ Doprovázení druhého člověka, ať už v terapeutickém sezení nebo duchovním průvodcovství, je velmi citlivá oblast lidského nitra, a odpovědnost leží vždy na nositeli autority.
Kniha Wunibalda Müllera I láska má svá pravidla ukazuje, jak vážná zranění mohou nastat, pokud ten, kdo doprovází, nepracuje na vlastním sebepoznání. Udivuje mě, s jakou prostoduchou naivitou se někdy setkávám. Když slyším kolegu kněze s despektem hovořit o psychoterapii a supervizi, protože prý nepotřebuje nic jiného než řešit své obtíže s kamarády, zpozorním. Překvapuje mě, jak nám křesťanům po 2000 letech uniká podstata křesťanství. Ježíš Kristus nevstoupil do lidského příběhu jako nedotčený duch; naopak propojil duchovní, duševní a tělesnou rovinu. Odpověď na tvou otázku tedy zní: máme strach čelit této realitě a vyvodit z ní důsledky pro svůj život.
Co tě znám, vím, že se zajímáš o dění ve společnosti a v církvi. Trápí tě, co se děje kolem nás, a jsi na české poměry dost otevřený. Kritika církevního prostředí se ale u nás pořád moc nenosí.
Přijde mi poctivé přiznat, že když v čele mé církve stojí biskup František, cítím tíseň z rigidnosti a bohorovnosti některých představitelů českého katolicismu. Chápu, že pro část božího lidu v ČR může být zneklidňující ztráta dosavadních jistot, ale lidé nehledají ideologii, nýbrž spiritualitu. Křesťanství bez Krista se může snadno stát pouhou ideologií! Vzpomeňme na apokalyptické vystoupení profesora Piťhy, směšné divadlo pana Babiše či blasfemický „křest“ knihy Spiknutí v prostorách arcibiskupství. Kážeme vodu a pijeme víno!
Když jsem se poprvé setkal s obětí sexuálního zneužívání v církvi, bolestně mě to zasáhlo a bohužel to nebyl jediný příběh. Myslím, že jsme promrhali příležitost jasně pojmenovat tyto zločiny a postavit se na stranu obětí. Znevěrohodňování svědectví obětí hájením dobrého jména církve je skandální. Papež František po setkání s oběťmi sexuálního zneužívání řekl: „Zlo musí být odhaleno. Ti, kteří se dopustili sexuálního zneužívání, budou souzeni, a to včetně těch, kteří takové zločiny zakrývají.“
Konstruktivní kritika je důležitá, protože pouze pravdivost osvobozuje každého z nás od strachu a tendence přenášet břemena na druhé.
Jsi také nemocničním kaplanem v Praze. Rukama ti prošlo mnoho lidských životů. Bylo ti dáno vyslechnout řadu osobních příběhů. Co je pro tebe tváří v tvář pacientovi, který je vážně nemocný nebo umírá, nejdůležitější?
S respektem a úctou naslouchat, naslouchat a ještě jednou naslouchat! Každý lidský příběh je jedinečný a neopakovatelný. Rozhodně mi nepřísluší se jakýmkoliv způsobem vlamovat do posvátného prostoru druhého člověka svými soudy, nebo dokonce nevyžádanými radami. Nikdy nejsem schopen dohlédnout hloubku bolesti a utrpení toho u jehož lůžka se právě nacházím.
Kněz Václav Vacek říkával, že pokud je farnost farářovou manželkou, pak je v životě už mockrát rozvedený. Kolem kněžské samoty, celibátu a žen se stále opatrně našlapuje. Co si myslíš, co mužům v církvi na ženách vadí?
Domnívám se, že ačkoliv je téma celibátu a s ním spojené samoty vděčné pro média, mnohem zajímavější je ptát se po motivaci těch, kteří se zavazují. Pokud za rozhodnutím muže či ženy stojí mylná představa, že jejich nenaplněné potřeby uspokojí církev nebo řeholní komunita, doporučil bych takovému člověku „oženit se nejdříve sám se sebou“. V katolické církvi stále dominuje patriarchálně-maskulinní mentalita, což ilustruje hloupé tvrzení: „kněz = druhý Kristus“. Takové konstatování může vyvolávat pocity arogance a nadřazenosti, které vedou k toxickým důsledkům.
Rád bych citoval drobně upravený postřeh z knihy Wunibalda Müllera, který naznačuje, z čeho pramení strach mužů církve z žen: „Schopnost milovat Boha a druhé, což je jediná adekvátní motivace pro celibátní život, závisí na kapacitě pro lidskou důvěrnost. Kdo jako kněz nebo řeholní osoba nikdy neprožil lásku a nemiloval konkrétního člověka, nemusí být schopen přesvědčivě hovořit o kráse Boží lásky. Je důležité číst velké mystiky, abychom chápali, že jejich obraznost pramení z osobních zkušeností a hlubokých vztahů s muži i ženami.“
Na Tetíně poblíž Berouna byl nedávno bývalý arcibiskup Robert Bezák. I přes všechny řeči kolem je mimo hru. Co to znamená, když ho ani papež nemůže povolat zpět? A co zajímavého sis z jeho příběhu odnesl?
Jedná se o jednu z ostudných kauz uvnitř slovenské katolické církve a o smutnou připomínku mocensko-byrokratické mašinérie Vatikánu, vůči níž je i sám papež František do jisté míry, jak doufám dočasně, bezmocný. Robert Bezák nezahořkl, nenechal se zlomit a pohltit záští vůči lidem s pokřivenou páteří a narušeným charakterem. Postavit se proti lžím a manipulaci má vždy smysl. Vždy! A za to mu touto cestou děkuji.
Kdo tě zná, ví, že oplýváš dobrou náladou a nešetříš úsměvy. Obojí se mi dnes zdá být dost vzácné. Uměl bys v tomto ohledu poradit, jak na to?
Kdo mne zná ví, že jsem empaticko-introvertní cholerik (smích). Stále znovu se pokouším nebrat sám sebe příliš vážně. Humor je důležitý stejně jako slova Antoine de Saint Exupéryho: „Až nás jednou, Věčný hospodáři, shromáždíš ve své stodole, odebereš nám všechny naše otázky, protože tváří v tvář Tobě, ztratí svůj smysl.“ Na tuhle „stodolu“ a „párty“ s tím spojenou se opravdu těším!
Tenhle pomatený jungián, trpící pornolálií je vysvěcený kněz?
… protože sexuálního zneužívání v církvi, to je téma tak pro Patty Diffusu (Almódovar) a její film La mala educatión (Špatná výchova)
Zdá se že celibát byl (asi) pochopen špatně a že to mohlo vést k různým až extrémním situacím které neměly vůbec nastat.
Bez hříchu není pokání a bez toho není posun vpřed a duchovní růst
„Dokud si nezlomím nohu, nemůžou mi zlomeninu vyléčit, a bez vyléčení není zdraví.“
„Dokud nezmlátím manželku, nemůžu se s ní usmířit, a bez usmíření není láska.“
„Dokud mi nezačne hořet dům, nebudou mě hasiči moci zachránit a dostat do bezpečí, proto bez požáru nejsem v bezpečí.“
Tyhle výroky mají asi tak stejný smysl jako vaše tvrzení.
Ideálním stavem, k němuž jsme povoláni, je bezhříšnost (1 Jan 2,1; 1 Jan 3,6-8), která se však v těch, kdo se mohli hříchu dopustit, plně uskutečnila jen v Kristu, Panně Marii a podle důvodného názoru mnoha teologů také ve sv. Josefovi.
Kajícnost je skutečně prostředkem duchovního růstu, ale pouze v reakci na hřích, tak jako léčba je prostředkem dosažení zdraví pouze v reakci na nemoc nebo trauma, ne sama o sobě. A tak jako by bylo nesmyslné tvrdit, že si máme lámat kosti, abychom je mohli léčit, je také nesmyslné tvrdit, že máme hřešit, abychom se mohli kát.
Ostatně nezbytnou součástí pokání je úmysl více nehřešit (propositum non peccandi de cetero, cf. Jan 8,11): kdo si myslí, že koná pokání bez úmyslu nehřešit, nekoná skutečné pokání.
Ještě upřesním: „kdo se mohli hříchu dopustit“ je míněno z hlediska přirozené schopnosti svobodného rozhodování, správnější by bylo „kdo nezemřeli dříve, než nabyli užívání rozumu“, oproti těm, kdo zemřeli v dětském věku, nebo mentálně postiženým. Kristus, Panna Maria a pravděpodobně sv. Josef se hříchu samozřejmě nemohli dopustit v důsledku hypostatické unie v případě Krista a zvláštní milosti Boží v případě Panny Marie a sv. Josefa.
Děkuji za svědectví i moudrost z praxe. Schopnost milovat druhé je opravdu základ pro vše a to, jak to dovedeme či se o to snažíme, tak vypadá i vše ostatní.
Je zajímavé, jak téma celibátu a zneužívání doslova fascinuje některé lidi. Jakoby nedokázali ani o ničem jiném přemýšlet. Nějak se příliš nedivím médiím a zpravidla stupidním „novinářům“, pro které je to šťavnaté sousto, jež vždycky dokáže přitáhnout pozornost plebsu a tím i čtenost nějakého článku. Nedivím se ani nepřátelům církve – ať už z laického (a zpravidla materialistického prostředí), tak z „konkurenčních křesťanských“ denominací, pro něž je to úžasná pokrytecká příležitost si plivnout a kopnout. Takových bude vždy spousta a není tak těžké pochopit proč. Jsou prázdní, vyčpělí a vypelichaní a vždy je pro ně snadnější kritika druhých než sebereflexe, kdy by si museli přiznat zbytečnost své vlastní existence. Což bolestně zraňuje jejich sebestřednost a ješitnost. Tohle platí jak pro autora tohoto článku, tak i pro Vás, který si tu hrajete na jediného spravedlivého, ale „originální“ jste snad jen vlastní hloupostí a fanatismem.
Kněz, který dává rozhovor je člověk na svém místě, nežije pro sebe, ale pro druhé, je člověk praxe, má vztah k lidem. Kritiku si opravdu nezaslouží a jsem mu vděčná za tento rozhovor.
Divil byste se, kolik katolíků trápí celibát. Pokud manžel, či manželka opustí toho druhého, pak ten druhý se nesmí vdát či oženit až do smrti toho, kdo odešel a káru táhne i s malými dětmi sám (sama), ač se ničeho nedopustil. Po mladých, kteří spolu chodí od počátku střední školy se chce zdrženlivost do svatby – VŠ studia, cca 10 let. Dopadá to tak, že mladí se rozejdou, přestože našli pravého (přechodili chození). A celibát se vyžaduje i po manželech, pokud by narození dalšího dítěte ohrozilo zdraví manželky, nebo by se mohlo narodit další dítě s těžkým postižením, protože neabortivní antikoncepce je zakázána jako hříšná. Celibát kněží je jen jedna část a myslím si že bolavá kvůli osamělosti. Při sdílení v synodních kroužcích vyšlo najevo hodně bolesti, která nebyla zahrnuta v synodní souhrnné zprávě, protože skutečné problémy ti, kteří mají moc, řešit nechtějí. Zlobíme se a jsme hluboce zklamaní.
Kéž by všichni dovedli být upřímní a vážící-si lidí, jako farář v Berouně a autor článku.
Děkuji.
Myslím, že nejde jen o bohorovnost ke zneužívání v Té církvi, ale o bohorovnost vůbec.
Nedávno jsme s manželkou strávili pět týdnů v rodině mého mosambického „adoptivního“ bratra.
Léto s vůní manga aneb Na návštěvě u mosambické rodiny – Médium.cz
Navštívili jsme města i venkov a byli jsme v místním kostele. S „bráchou“ jsme si hodně povídali i o věcech duchovních.
Léto s vůní manga: Vesničko má mosambická, kostelíčku náš – Médium.cz
Slyšel jsem vyprávět o katolickém knězi, který byl přátelský k ministrantům a přitom krutě bil své černé otroky. Zažil jsem protestantského kněze, který trpělivě vychovával k poctivosti bez ohledu na majetek a postavení. A zažil jsem matku-farářku, naprosto neodolatelnou „babu jako břink“. :-)))
Byl to pozoruhodný výlet do světa africké spirituality. Ano, myslím, že Té církvi by neuškodilo méně bohorovnosti, zato více porozumění pro svět kolem nás se svojí mnohotvárností.