Česku schází sebevědomí myslet ve velkém a provádět radikální změny. Chybí tu také konstruktivní opozice, míní politolog a komentátor Andrej Ruščák. Před jakými výzvami stojí dnešní církev a kde je hranice mezi rozdílnými názory a morální relativizací? Na to odpovídá v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem.
Jako málokdo jiný vstupujete do dialogu veřejného prostoru. Záběr toho, co komentujete, je opravdu široký. Kdy jste se pro tuto činnost rozhodl?
Komentuji veřejné otázky od svých zhruba osmnácti let; už tehdy jsem psal na Neviditelného psa o Evropské unii, protože jsem vnímal naše členství v ní jako definující otázku své generace. Pak jsem se na nějakou dobu odmlčel a začal jsem nově s covidem, tentokrát na sociálních sítích. Od začátku pandemie jsem se snažil obhajovat racio stůj co stůj; nejprve proti lidem absurdně vyděšeným, později proti odmítačům vakcín, roušek a konspiračním teoriím a dezinformacím. A po celou dobu jsem také psal o různých mezinárodních politických tématech, k nimž jsem se dostal zejména skrze svoje studium politologie.
Neprofilujete se jako politolog-pozorovatel, který by si udržoval odstup, ale máte své vlastní neskrývané politické preference. Jaké jsou pro vás ty nejdůležitější?
V českém prostředí není možné z politologie vyžít, takže jsem svoji profesionální kariéru spojil s IT byznysem ve Skandinávii, který mě dobře platí, a díky tomu mohu být neutrální a sám si určovat priority toho, o čem píšu. Chci svou malou troškou přispět k tomu, že ve zdánlivě velmi složité době budou lidé nacházet opěrné body, díky nimž se v ní zorientují. Nebudou tak skákat na lep pochybným ideologům, budou uznávat hodnoty liberální demokracie a našeho pevného ukotvení v západním společenství.
Občas mi někteří sledující vyčítají určitou nekompromisnost a drsnost v odsudcích, ale jsem přesvědčen, že je takový přístup kriticky nutný. Kompenzuje totiž působení morální relativizace, k níž dochází buď z přesvědčení, nebo z intelektuální lenosti. Svět, ve kterém se rozmaže rozdíl mezi dobrem a zlem, v němž neexistuje dobré a špatné, ale jen různé zájmy, které si nikdo netroufne hodnotit, u nichž nikdo nebude ochoten jít s kůží na trh a říct „to je dobré a to je špatné, protože XYZ“, je světem potenciálně hodně nebezpečným.
Nebát se myslet ve velkém
Máte zkušenost studia, života i práce v zahraničí. Často píšete, že byste rád, aby Česká republika byla v řadě ohledů lepší a vzala si příklad z toho, co v západní Evropě funguje. V čem by se měla naše země nejvíc změnit?
Měla by především důkladně procítit a internalizovat přesvědčení, že změna čehokoliv je možná. Velká změna je možná. Že je možné inovovat a modernizovat strukturálně, ne jen měnit dílčí prvky. Že je možné – a žádoucí – myslet trochu víc ve velkém. Tomu bychom se mohli učit jak od větších, tak menších národů – od Poláků, Estonců, Dánů nebo Nizozemců. Zdá se mi, jako bychom byli v jakési celonárodní depresi, kdy nám každý větší úkol připadá nadlidsky složitý.
Vaše manželka pochází z Polska a společně s rodinou cestujete po celé Evropě. Učíte děti kosmopolitnímu vnímání života?
Ano, odmalička s nimi cestujeme, naše děti nás slyší mluvit s lidmi různými jazyky, potkávají se s dětmi odjinud a doma vídají hodně návštěv z různých zemí. Poznávají také lidi, kteří z různých důvodů nemůžou zpět do své vlasti. V Norsku jsme měli íránské sousedy, pomáhali jsme ukrajinským uprchlíkům, občas nás v Praze navštěvuje indická disidentka. Dětem na cestách neukazujeme jen památky, ale i problematická místa, která se jim zároveň snažíme vysvětlovat. Byli jsme s nimi v amerických ghettech, v estonské Narvě na hranicích s Ruskem, v Izraeli i na územích pod správou Palestinské autonomie. Nejen na těchto příkladech jim demonstrujeme, jaké štěstí mají, že jsou hranice otevřené a že na jejich občanských průkazech a pasech je napsáno „Evropská unie“.
Co pro vás znamená pojem vnitřní a vnější svobody?
Svoboda je pro mě naprosto klíčová, je to jeden ze základních předpokladů mého života a pocit jejího nedostatku nebo snad ohrožení je výrazným hnacím motorem mnohé mé aktivity. Vnitřně jsem svobodný, když jsem svobodný se rozhodnout a konat. A to mohu být jen tehdy, když vím, kdo jsem a z čeho vycházím. Proto se snažím, nakolik umím, žít v pravdě.
Co se vnější svobody týče, dost úzkostlivě dbám na to, aby klasicky liberální maxima „můžeš si dělat, co chceš, dokud neškodíš druhým“ fungovala nejen takto, ale rozšířená o následující – „a stát by měl garantovat, že bude-li ti někdo bránit si dělat, co chceš, přestože neškodíš druhým, bránícímu v tom bude zabráněno a bude za bránění tobě ve výkonu tvé svobody potrestán“.
Hlásíte se k židovství. Jaká byla vaše cesta k víře?
Moje cesta k víře vedla paralelně s faktem, že mám židovský původ, o kterém jsem přitom dlouho nevěděl, protože se to v rodině tajilo. O judaismus jsem se nejdřív začal zajímat teoreticky, pak jsem párkrát byl v synagoze se svou židovskou kamarádkou. Byl jsem mnohokrát na bohoslužbách v různých kostelích, ale až židovská zkušenost mi dávala plný smysl. Strávil jsem roky studiem židovského myšlení, Tóry, začal jsem se víc potkávat se židovskými přáteli a zapadl jsem trochu mezi zdejší židovskou komunitu. Když jsem se pak zpětně dozvěděl o svém židovském původu, najednou mi to všechno dalo smysl.
Cítím smlouvu s Hospodinem, kdy na sebe beru povinnost svět zlepšovat, jak jenom umím, a mít k tomu micvot jako návod, jak na to. Nejsem v tom ani zdaleka tak dobrý, jak bych si přál, ale snažím se alespoň nějak v naději, že každá trocha pomůže.
V církvi sílí hlasy z rozvojových zemí
Nejen u nás, ale také v dalších zemích střední a východní Evropy jsou cítit protižidovské resentimenty, někdy dokonce projevy antisemitismu. Co s tím můžeme dělat, aby se Židé znovu nezačali bát žít v zemi, kterou mají za svůj domov?
Chovat se k Židům, jako by byli jedni z vás, brát je jako své přirozené spoluobčany. Ten první varovný pocit, že je něco špatně, totiž přichází, když společnost začne dávat najevo, že jsme vlastně „nějak nekompatibilně jiní“. Antisemitské útoky ze společnosti vymazat nejde; zlí nebo hloupí lidé tu s námi budou vždycky. To podstatné pro pocit bezpečí je ale postoj většiny: jestli nás dá, nebo nedá. Jestli s námi počítá.
Před jakými výzvami podle vás, jakožto vnějšího pozorovatele, stojí dnes římskokatolická církev?
Církev je globální instituce, což má své pozitivní i negativní stránky. Tou pozitivní je spousta dobré charitativní práce a přesah ke všem lidem na světě, které může potenciálně oslovit. Tou negativní je fakt, že se do Vatikánu takto dostává závazný hlas z té části světa, která nechápe dynamiku společenského rozvoje. A protože věřících z rozvojových a velmi konzervativních zemí přibývá, roste i poptávka po tomto hlasu. Zkušenost s hrůzami dvacátého století dává Evropanům, kteří pronásledování zažili, specifický náhled na dobro a zlo, který třeba už dnešnímu papeži není vnitřně vlastní. Myslím, že je to škoda a bude toho přibývat.
Často se věnujete tematice transgender osob a jiných ostrakizovaných menšin. Všímám si, že moji známí v zemích visegrádské čtyřky se v současné atmosféře začínají bát. Výchova nových generací je úkol na desítky let. Co s tím dělat do té doby?
To nejpodstatnější je nezapomínat, že to jsou lidé. Že to není problém k vyřešení, ale myslící, cítící osoby. Bytosti se svými sny, strachy; lidé, kteří někoho milují a které někdo miluje, o které se někdo bojí. Tahle lidská perspektiva se nesmí vytratit a musí se udržet stůj co stůj, což je zejména v anglicky mluvících zemích čím dál tím větší problém. Snažím se dělat v tomto smyslu osvětu, ukazovat, co o těch lidech víme, že jejich situace nikomu jinému neškodí. A hlavně, že jsou to lidé, co mají jména a jsou plnoprávnou součástí naší společnosti.
Na příkladu Maďarska, Polska a Slovenska je zřejmé, že se něco z této politické atmosféry, která v něčem připomíná totalitní režimy, přelije i k nám. Máme asi dva roky na to, abychom tento potenciální stav zvrátili. Co s tím?
Chybí tu konstruktivní opozice. Vláda si v mnoha ohledech počíná mimořádně nezručně, čímž odrazuje i své vlastní voliče. Jediný, kdo je schopen ji z parlamentních lavic kritizovat, je opozice, která je ale tak hodnotově dílem vyprázdněná a dílem ohavná, že její výtky rozhodně nemůžeme považovat za konstruktivní a zaslouženou kritiku vlády. Velká část vládních stran nevidí problém, nechápe, proč jim tak moc padají preference, a to zejména ve SPOLU. Nejlepší by bylo, kdyby teď, v mezidobí, vznikl nějaký nový politický projekt, který by se vůči současné vládě choval kriticky, ale byl by při tom demokratický a „západně standardní“.
Na co to ale naráží? Vlastně na to, čím jsme rozhovor začali: je to „velký cíl“. My si u nás na velké cíle netroufáme, protože nevěříme, že se dotáhnou do konce a že snaha nepřijde vniveč. V tuhle chvíli je možné zachránit slušný charakter budoucí vlády buď tím, že Piráti odejdou do opozice, nebo vznikne hlasitá opozice mimoparlamentní v podobě nové prosystémové strany.
Asi ještě víc než dřív bude, jak napsal teolog Dietrich Bonhoeffer, třeba najít „kus půdy pod nohama a z ní čerpat sílu k nové, přirozené, nenáročné a spokojené všední práci i k oddechu“. Kde budete tento kus půdy hledat vy?
Se svou ženou a se svými dětmi. Na místě, kde to máme rádi a které pro nás má velký symbolický význam. Je to jedno velmi konkrétní místo na česko-bavorské hranici. Tam, kde když jsem se narodil, stříleli do lidí, a dnes si tam hrají s oblibou moje děti kolem hraničních kamenů. Mám pocit, že dokud je tohle místo normální a otevřené, naše země je „ještě v pořádku“ a já můžu na chvíli odložit svoje starosti, dát si nohy do studeného potoka a jen tak se koukat na svět kolem sebe.