Pomáhat na Ukrajině je naše odpověď na Boží volání

Kateřina Kocyan spolu se svým manželem Danielem působí na Ukrajině jako misijní pracovníci organizace Operation Mobilisation. Na Ukrajinu, do země zmítané válkou, se přestěhovali z Česka před devíti měsíci. Jaká byla jejich motivace, výzvy, kterým museli čelit, a zkušenosti? V následujícím rozhovoru Kateřina otevřeně hovoří o jejich rozhodnutí, víře i životě v náročných podmínkách.

Co vás motivovalo přestěhovat se uprostřed války na Ukrajinu?

Bylo to zvláštní rozhodnutí, protože většina lidí se z Ukrajiny stěhuje na západ, a my jsme šli opačným směrem. Když to Ukrajinci slyší, často se usmívají a říkají, že jsme trochu blázni – samozřejmě v dobrém.

Naše rozhodnutí zrálo postupně. Už nějakou dobu jsme byli na životní křižovatce a přemýšleli, kam dál. Modlili jsme se za vedení a konzultovali to s přáteli. Pracovala jsem tehdy v jedné české nadaci a během mé pracovní cesty po Ukrajině jsem navštívila biblický seminář ve Lvově. Bylo to v roce 2023, tedy rok od celkové invaze. Mezi studenty byl mladý muž z Mariupolu, který popisoval, jak musel uprchnout z města pod palbou a jak se od té doby snaží najít smysl a nové místo v životě. Jeho příběh a příběhy ostatních studentů mě hluboce zasáhly.

V té chvíli jsem měla pocit, jako by nám Bůh řekl: „Co kdybyste se přestěhovali sem a snažili se pomoct místním lidem, kteří zůstali? A zároveň s nimi prožívat to, co prožívají oni.“ Když jsem se o tom po návratu zmínila manželovi, čekala jsem, že bude proti, ale jeho odpověď mě překvapila. Řekl: „Myslím, že je to správné. Měli bychom to udělat.“ Oba jsme to vnímali jako jasnou odpověď na naše hledání. A postupně se začal rýsovat konkrétní projekt a způsob našeho zapojení. 

Jak se toto zásadní rozhodnutí spojilo s vaší vírou?

Naše víra v tom sehrála klíčovou roli. Od začátku války (celkové invaze) jsme byli šokováni tím, co se na Ukrajině děje. Postupně jsme realitu války v Evropě přijali, ale pořád pro nás bylo těžké se s novou situací smířit. A vnímali jsme, že pokud můžeme nějak – alespoň malinko pomoct – chceme tomu být otevření.

Během období rozhodování jsme společně s manželem a naším, tehdy dvouletým, synem, přijeli na Ukrajinu. Vnímali jsme, že místní lidé začínají být velmi unavení, cítí se izolovaní a opuštění. A zároveň pro ně bylo velkým povzbuzením, když je přijel navštívit někdo ze zahraničí. V té době jsme začali přemýšlet, jak celý projekt uchopit tak, aby naše práce měla co největší dopad a nebylo to pouze o tom, že sloužíme pár desítkám jedinců nebo sborů.

Vzhledem k tomu, že velká část zahraničních misionářů opustila Ukrajinu a mnoho pastorů a křesťanských vedoucích také odešlo (buď do zahraničí, nebo na frontu), viděli jsme potřebu a zároveň příležitost pomáhat místním organizacím, aby mohly nabízet pomoc lidem prakticky, sdílet evangelium a vychovávat vedoucí. Lidé na Ukrajině teď více než kdy jindy hledají odpovědi na otázky o životě, smrti, utrpení a Bohu.

Jak reagovala vaše rodina na rozhodnutí odjet na Ukrajinu?

Reakce byly smíšené. Na jednu stranu nás rodina podporovala, protože chápali, jak vážná je situace na Ukrajině. Na druhou stranu o nás měli velký strach, zejména rodiče. Trvalo jim delší dobu, než to zpracovali. 

Krátce po našem oznámení zažili něco, co jim pomohlo náš krok pochopit – útok střelce na Filozofické fakultě v Praze, kde působí můj tatínek, který učí na patře, které bylo nejvíc zasažené. Naštěstí se mu nic nestalo, ale zemřeli nebo byli postřeleni jemu blízcí lidé. Tato tragédie nám jako rodině ukázala, že bezpečí je relativní a život je velmi křehký. Myslím, že i tohle pomohlo naší rodině smířit se s naším rozhodnutím.

Válka každodenní součástí života 

Jaké byly vaše první dojmy po příjezdu na Ukrajinu?

Přijeli jsme do země, kde se válka stala součástí každodenního života. Sirény, vojáci na ulicích, to, že vás v noci probudí zvuk dronu nebo protivzdušná obrana. A také příběhy lidí, kteří ztratili blízké – to vše bylo nové a těžké. Přesto se mě zároveň zmocnila vděčnost. Vidět, jak statečně místní lidé zvládají každodenní výzvy, mě učilo vážit si maličkostí. Například našeho syna ve školce učili chodit do krytu při poplachu. Pro místní děti je to běžná realita, se kterou se musely smířit. Uvědomila jsem si, co všechno beru jako samozřejmost a že některé moje problémy vlastně vůbec nejsou tak těžké, jak se zdály. 

Jak konkrétně pomáháte místním organizacím a církvím?

Prvních několik měsíců jsme věnovali tomu, že jsme se snažili zmapovat potřeby a příležitosti. Setkali jsme se s mnoha křesťanskými vedoucími, pastory různých denominací a vedoucími neziskových organizací, abychom lépe porozuměli tomu, jak nejlépe můžeme pomoci. A po nějaké době jsme viděli vzorce potřeb, které se opakovaly. Věděli jsme, že se chceme zaměřit ne na akce, ale spíše na pomoc místním vedoucím, na něco, co bude mít dlouhodobý dopad. Postupně se toto zformovalo do několika oblastí.  

Projekt „Bridge Ukraine“ má dvě hlavní roviny. První je mobilizace církví a organizací z Evropy a Velké Británie k zapojení se do misijní a humanitární práce na Ukrajině. Věříme, že tato spolupráce přináší oboustranné požehnání. Lidé nebo církve v Česku chtějí často pomoct, ale neví, jak konkrétně. My je propojíme s konkrétním sborem, kam mohou přijet, připravíme trénink, vysvětlíme bezpečnostní situaci, poradíme, jak reagovat v některých případech, a zároveň pomáháme s překladem. V současné době připravujeme několik výjezdů týmů, které přijedou z Česka a dalších zemí na Ukrajinu. Důraz klademe na dlouhodobé vztahy a práci, která nemá jen okamžité viditelné výsledky, ale spíš dlouhodobý dopad a reálně pomůže místním z dlouhodobého hlediska. 

Další klíčovou oblastí je „konzulting“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠  pomoc organizacím s jejich fungováním. Na základě rozhovorů s vedoucími organizace pak také „ self-assessment“, který dělá sama organizace. Zjistíme, co v organizaci funguje, a s čím má naopak problém. Poté společně výsledky projdeme a navrhneme na míru „ušitý“ plán s konkrétními kroky, jak na těchto oblastech pracovat. S organizací jsme pak ještě několik měsíců v kontaktu, abychom se ujistili, jestli řešení funguje nebo jak ho případně upravit. Nyní pracujeme například s organizací, která zajišťuje voděodolné Bible pro vojáky na frontě a pečuje o vojenské kaplany. Dělají skvělou práci na místě, ale bojuji s tím, jak nastavit fungování týmu a reporting.

Zaměřujeme se také na podporu mladých vedoucích, kteří často převzali odpovědnost bez potřebného zázemí.

Evropa se stává apatickou

Velkou výzvou na Ukrajině je všudypřítomná únava a korupce. Jsou i další výzvy, kterým čelíte?

Je to realita, se kterou se denně potýkáme. Korupce zasahuje do mnoha oblastí, což komplikuje efektivní pomoc a budování důvěry. Proto spolupracujeme s lidmi a organizacemi, které známe delší dobu, máme na ně reference, důvěřujeme jim a víme, že sdílí podobné hodnoty. Klíčem pro nás je vytvářet dlouhodobé vztahy založené na poctivosti, vzájemném respektu a transparentnosti.

Zároveň vnímám, že dalším problémem je apatie, kterou vidíme v Evropě. Lidé už otupěli vůči záplavě negativních zpráv. Po letech války se bohužel ztrácí pocit naléhavosti a mnozí přestávají vnímat utrpení těch, kteří čelí každodenním důsledkům konfliktu. Na druhou stranu, právě uprostřed této krize se děje mnoho dobrého – lidé hledají smysl života, přemýšlejí o hodnotách a o víře. Těžké časy často otevírají srdce, která byla dříve zavřená. Jak říká jeden náš známý: „ Ve válce se všechno tak nějak umocňuje. To špatné, ale i to dobré.“

Jedním z nejnáročnějších úkolů bude, myslím, i otázka odpuštění vůči Rusům. Přirovnala bych to k situaci, kdy je žena ještě během samotného znásilnění nucena odpustit svému útočníkovi. Ta představa ukazuje hloubku a složitost takového odpuštění. V kontextu válečných zločinů čelí oběti a celá země extrémnímu traumatu a bolestným vzpomínkám. 

Přesto věřím, že právě křesťanská láska a schopnost odpouštět mohou být cestou k uzdravení. Tento proces je ale dlouhý, vyžaduje prostor, čas a citlivé vedení, protože odpuštění není o tom, že zlehčujeme zlo nebo zapomínáme na utrpení, ale o tom, že se osvobozujeme od nenávisti, která nás jinak může zničit zevnitř.

Ukrajinci hledí k mírovým jednáním, ale otázka míru je komplexní a náročná.

Mír, i kdyby přišel, nebude všespásný. Politické řešení války nezodpoví mnoho etických otázek, které už nyní vyvstávají. Lidé se budou ptát: Proč můj muž válku nepřežil a tvůj ano? Proč jsme museli zůstat a prožít bombardování, zatímco jiní odešli na Západ? Takové otázky ukazují na hluboká traumata, která se neomezují jen na vojáky na frontě, ale zahrnují i ženy, děti a všechny, kteří ztratili své blízké nebo byli vykořeněni. A musíme být připraveni, že po prvotní euforii, která přijde po konci války, se otevře mnoho nových, těžkých témat. 

Najděte, co můžete změnit

Jak si udržujete duševní a duchovní zdraví?

Máme kolem sebe podpůrnou síť přátel a modlitebníků. Snažíme se také o pravidelný odpočinek a uvědomujeme si, že je v pořádku to, že nemůžeme vyřešit vše. Pro mě osobně je nejtěžší přechod mezi realitou války a životem v Česku, kde lidé řeší zcela jiné problémy. Učím se to přijímat a hledat v tom rovnováhu.

Jaký vzkaz máte pro čtenáře Proboha?

Chápu, že pro lidi v Česku je těžké ztotožnit se s realitou Ukrajiny. Možná moje povzbuzení zní: rozhlédněte se kolem sebe a zkuste najít, co můžete změnit. Každý krok pomáhá, ať už jde o Ukrajinu nebo o pomoc ve vašem okolí. Pokud by někdo chtěl pomoci konkrétně v rámci našeho projektu, může se nám ozvat přes českou pobočku Operation Mobilisation.

Z vlastní zkušenosti víme, že když jedeme sloužit na misijní cestu, často jsme překvapeni, jak moc je tato zkušenost povzbuzením a požehnáním pro nás samotné. Modlíme se, aby další lidé byli skrze tyto výjezdy a spolupráci povzbuzeni ve své víře a aby to přineslo nový rozměr i do jejich vlastních životů.