Na Blízkém východě až do 20. století koexistovaly náboženské menšiny s většinovým islámem. Někdy bylo soužití lepší, jindy horší, bylo to ale prostředí, ve kterém mohly menšiny fungovat a přežít. Zásahy Evropanů a rozparcelování této oblasti na nepřirozené celky dalo vzniknout soudku se střelným prachem a výrazně přispělo k chaosu, terorismu a náboženské nenávisti, vysvětluje v rozhovoru specialistka na Blízký východ Lenka Hrabalová.
Jsi cestovatelka, arabistka a íránistka. Kdy jsi zjistila, že tato část světa je pro tebe něčím zvláštním a důležitým?
Aktuálně je pro mě tato část světa prakticky vším. Kromě občasných výletů do hor v Česku se věnuji v podstatě jen Blízkému východu. Až do doby svého studia na vysoké škole jsem však tuto oblast světa vnímala dokonce částečně negativně a uchylovala jsem se k poukazování na terorismus a škatulkování.
Až během svého studia ve Francii jsem se zúčastnila přednášek, které se zabývaly historií Egypta ve středověku, a můj pohled na tuto oblast se úplně změnil. Přednášející dokázala s takovým nadšením a hloubkou vyprávět o dějinách Blízkého východu, až mě to zaujalo natolik, že jsem se ihned zapsala na všechny kurzy týkající se této oblasti, které univerzita nabízela. Tato událost v podstatě změnila celý můj pohled na svět a určila směr mé profesní dráhy, kterému se věnuji dodnes.
Nedávno ses vrátila z politicky poměrně nestabilního Pákistánu a předtím z afrického Čadu. Jak se dokážeš vypořádat s riziky, která s cestami do těchto zemí souvisí?
Rizika jsou různá, bavme se ale o těch specifických pro danou oblast. Pravidelně sleduji bezpečnostní situaci a průběžně monitoruji informace z různých ambasád. Pokud jsem v zemi, kde se na nějakém území bojuje, tomu se samozřejmě vyhýbám. Snažím se mít přehled o skupinách, které v daných zemích operují, a snažím se také minimalizovat riziko fyzických útoků a sexuálního obtěžování tím, že se oblékám nenápadně a jako blondýnka upravuji svůj vzhled tak, aby nepřitahoval pozornost. Při večerních procházkách zůstávám v rušných oblastech s více lidmi.
Zatím se mi dařilo vyhnout se většině problémů, což mě těší. Přizpůsobuji se také lokálním zvyklostem a kultuře a navazuji kontakty s místními obyvateli. Moje zkušenost je taková, že v krizových situacích vždy najdu nějakého domorodce, který mi pomůže.
Islám je nesmírně rozmanitý
Co tě na tvých cestách nejvíce fascinuje?
Uchvátila mě blízkovýchodní kultura a historie, obzvláště to, jak prastaré všechno na Blízkém východě je. Vždyť je to kolébka civilizace! Velmi mě naplňuje postupně prozkoumávat místní dějiny, kulturní zvyklosti či styly. Svět islámu je pro mě fascinující, zejména jeho různorodost v zemích, jako je Írán, Pákistán, Čad, Senegal nebo Saúdská Arábie. Je úžasné, jak se může jedno náboženství tak odlišovat v závislosti na regionu.
Jak se ti skrze své poznatky daří předávat druhým pestrost a bohatství islámu?
Pokouším se o to prostřednictvím besed, psaním knih a publikací na různých platformách. Islám je bohužel v našem prostředí často vnímán kontroverzně a mnoho lidí se mu záměrně vyhýbá. To je škoda, protože jej vyznávají dvě miliardy lidí, kteří jsou našimi sousedy. Je čím dál tím větší pravděpodobnost, že se i v našem okolí s muslimy setkáme. V současném propojeném světě je migrace nevyhnutelná. Vidím jako nezbytné komunikovat s těmi, kteří k nám přicházejí, a snažit se jim lépe porozumět, místo abychom na ně pohlíželi černobíle.
Nemůžeme házet všechny muslimy do jednoho pytle, stejně jako by bylo nespravedlivé paušalizovat všechny křesťany. Křesťanství v Rusku, Nigérii nebo ve Spojených státech je zakořeněno v různých kulturách. Musíme se naučit chápat rozmanitost. Jen tak můžeme dosáhnout lepšího soužití v našich společnostech, které se časem mění a vyvíjí. Minimum, co můžeme udělat, je být otevření novým způsobům porozumění a spolupráce.
Tvůj akademický výzkum se týká problematiky ničení kulturního dědictví v muslimském světě. Existuje podle tvého názoru po skončení vlády Islámského státu možnost obnovy?
V rámci svého doktorského studia jsem se zaměřila na období vlády Islámského státu v Sýrii a Iráku. Během pobytu v Iráku jsem osobně viděla památky krátce po jejich zničení. Později jsem ale pochopila, že destrukce památek není jen dílem teroristů, ale celé řady různých skupin od Afghánistánu po severní Afriku. Dokonce není specifické pouze pro islámské skupiny, ale je součástí obecnější abrahámovské tradice, která se vyskytuje také v židovství a křesťanství.
Obnova historických památek není jen technický proces, ale zároveň se jedná o kulturní a spirituální akt. Některá náboženská místa jsou obnovována často z vlastních zdrojů díky příspěvkům bohatých donátorů, což je zajímavý příklad toho, jak se komunita snaží udržet své duchovní dědictví. Zároveň je zřejmé, že památky poškozuje také růst měst, stavby silnic a modernizace, která často nerespektuje historické hodnoty.
Lidi, cestujte!
Jak tvé výpravy ovlivnily tvůj pohled na různé kultury a víru? Je cestování transformující?
Lidi, cestujte! Cestování je naprosto zásadní, zejména když žijete v Česku, které je relativně malé a homogenní. Je zde jen málo různorodosti, ať už jde o náboženství nebo etnické rozmanitosti. Když se dostanete třeba do Turecka, otevře se vám úplně nový svět a člověk začne vnímat věci jinak. Máme se tu v Česku dobře, i když si stěžujeme třeba na vládu. Nadávání a stěžování se zdá být takovým naším národním sportem, ale při cestování si pak uvědomíte, že se tu máme mnohem lépe než v mnoha jiných částech světa.
Pro mě je cestování velmi důležité i kvůli tomu, že nevěřím v žádné konkrétní náboženství. Nutí mě lépe se v tomto směru orientovat, abych chápala, co pro ostatní lidi náboženství znamená, jak je to důležité z kulturního a společenského hlediska. Zajímá mě, proč lidé zůstávají věřící a co pro ně náboženství představuje ve světě.
Považuješ se za ateistku, ale ve svých akademických studiích se zabýváš islámem a křesťanskými blízkovýchodními menšinami. Jak toto spojení funguje a jak to ovlivňuje tvůj pohled na náboženství?
Fascinuje mě, jak lidé svou víru prožívají a jak se liší ve svém vnímání toho, co pro ně Bůh představuje. Pro někoho je Bůh ztělesněním spravedlnosti, pro jiného zase zdrojem lásky a odpuštění. Tato různorodost náboženských interpretací je úžasná a umožňuje člověku širší pohled na svět.
Pracuji na knize, která zahrnuje rozhovory s lidmi z Blízkého východu různých sociálních vrstev a kategorií. Otázka existence Boha je zde velmi zajímavá, protože každý ho vnímá a interpretuje odlišně. Já sama se snažím zbavit vlastních náboženských předsudků a otevřeně vstřebávat různorodé pohledy, abych mohla celou situaci objektivně vnímat, objevovat a porozumět jí. Možná je v tomto ohledu můj ateistický odstup spíše výhodou.
Často cestuješ do Íránu. Z křesťanských kruhů doléhají zprávy, že v Íránu údajně dochází k masovým konverzím ke křesťanství. Jaké o tom máš informace?
Neznám žádné oficiální statistiky a obávám se, že v islámské zemi takové ani neexistují. V některých zemích je opuštění islámu považováno za nejzávažnější zločin a trestá se dokonce smrtí nebo vyřazením ze společnosti. Konverze jsou tak často prováděny tajně. Slyšela jsem, že v Íránu takové konverze narůstají kvůli nespokojenosti s islámským režimem, který naráží na kritiku kvůli ekonomickým problémům a porušování lidských práv. Lidé se pak často obrací ke křesťanství jako k úniku. Iránský režim si to do velké míry způsobuje sám.
Jak se po pádu Islámského státu v současnosti daří křesťanským menšinám v muslimském světě?
Menšiny mají čím dál tím těžší situaci, zvláště když hovoříme o menšinách náboženských. Islámský svět zahrnuje až 50 zemí, což se pojí se širokou škálou odlišností. V Maroku například ústava umožňuje náboženskou svobodu pouze židům a muslimům. Naopak křesťané z historických důvodů jako vyznání uznaní nejsou. V Iráku a v Sýrii byli křesťané přítomni dávno před příchodem islámu, takže je místní lidé vnímají jako nedílnou součást společnosti. Po roce 2003 je bohužel mnozí začali vnímat jako „spolupracovníky Američanů“, zejména v Iráku, což na ně zvýšilo množství útoků.
Islám neměl tendence, které mělo třeba středověké křesťanství – vyhladit menšiny a obrátit na svou víru. Historicky byla období, kdy byly některé menšiny terčem útoků, ale i přesto z dlouhodobého hlediska dokázaly přežít a udržet si relativní stabilitu. A to i takové menšiny, které podle islámu nepatří k „Lidu Knihy“, kategorie, která zahrnuje židy a křesťany, kteří podle muslimů mají stejného Boha jako oni a stejné, byť nekompletní poselství. Těmito menšinami jsou třeba jezídi nebo zoroastriáni. Na Blízkém východě až do 20. století většinou panovala koexistence těchto menšin s majoritním islámem, než si po Sykes-Picotově dohodě v roce 1917 západní mocnosti rozparcelovaly celou oblast na nepřirozené celky, které ignorovaly jakékoliv demografické a etnické rozložení tehdejší společnosti. Vytvořil se tak sud střelného prachu, který dodnes vytváří chaos, terorismus a šíří náboženskou nenávist.
Lenka Hrabalová - Vystudovala arabštinu a perštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a podstatnou část studia strávila na studiích a pracovních stážích v Íránu, Iráku, Tunisku, Jordánsku a Maroku. Ve vzdělávání pokračovala na olomoucké Univerzitě Palackého, kde získala doktorát. Žila v několika zemích Blízkého východu a Afriky, mnoho dalších pak procestovala. Svoje znalosti a zkušenosti z řady zemí islámského světa využívá při psaní textů pro česká média a při spolupráci na řadě vzdělávacích projektů.
Náboženská nenávist existovala mezi muslimy již po úmrtí Mohameda, kdy se postupně rozdělili na sunnity a ší´ity (další sekty byly okrajové). Kořenem této nenávisti pak byla touha po moci, spojená s dobyvačností a chamtivostí. Říkám snad něco špatně?
Lenko Hrabalová, proč nestydatě lžete?
“Islám neměl tendence, které mělo třeba středověké křesťanství – vyhladit menšiny a obrátit na svou víru.”
Islám se z Arabského poloostrova vždy šířil výhradně mečem.
Egypt, Turecko, Afghánistán, Pákustán, Indie, Španělsko, Balkán, původně křesťansky založenéT či buddhistické země. Všude si původní obyvatelstvo podrobil a nátlakem obracel na svou víru. Jinověrci aby mohli žít, byly nuceni pravidelně odvádět džizju – výpalné. Jinými slovy -podlidi ve vlastní zemi.
Vaše nedovzdělanost je do očí bijící.