Vedoucí církve Maják Petr Uhřík v prvních dnech války na Ukrajině spolu s dobrovolníky nastartoval projekt Pomoc ukrajinským rodinám. „Neuvěřitelným způsobem se zmobilizovala nejen církev, ale i společnost v našem lokálním měřítku na Vsetíně. Šli jsme do celé pomoci pouze s vírou, protože není možné čekat,“ popisuje.
Co se Vám honilo hlavou, když na Ukrajinu začaly dopadat první rakety?
To ráno 24.2., kdy začalo bombardování Ukrajiny, si pamatuji velice dobře, protože mě vzbudila SMS zpráva od mého bráchy. Od té doby se mi po několik dní nezastavil telefon, volala mi spousta přátel nejen z Ukrajiny, ale také lidí z Česka, kteří chtěli část své rodiny žijící na Ukajině dostat do bezpečí. Zhruba dvanáct let spolupracuji s různými partnerskými církvemi na Ukrajině a za tu dobu jsme v naší církvi Maják Vsetín integrovali několik ukrajinských rodin. Před válkou to byly tři rodiny s dětmi a bylo velice přirozené, že se jim začali ozývat jejich příbuzní.
Rozhodli jsme se, že chceme jako církev pomoci. Moc jsme nevěděli, jaké kroky bychom měli dělat a jak se celá válka bude dál ubírat. Po rychlé poradě jsme oslovili bývalého ředitele multižánrového festivalu UNITED Petra Hůště, který nechal všech svých dalších aktivit a zapojil se naplno do projektu Pomoc ukrajinským rodinám. Válka začala ve čtvrtek, my už v sobotu začali pracovat a přidávali se další a další dobrovolníci. Neměli jsme žádný plán, nejdřív ani žádné finance. Motivovala nás ta urgentní potřeba našich přátel, z nichž mnozí uprchli a zůstali někde na hranicích.
Jak aktuálně vypadá vaše služba?
První dny se spustila obrovská vlna solidarity, kdy jsme do pár dní zřídili účet a vybrali několik set tisíc od lidí z našeho okolí a členů církve Maják. Mnoho lidí se zapojilo s touhou pomoci, díky čemuž jsme mohli spustit celý projekt. Nyní je rozdělen do tří částí. První je odvoz uprchlíků od hranic, která se pomalu blíží ke konci. Jak do Polska, tak Slovenska jsme vyslali naše koordinátory, aby mapovali situaci. První víkend tam byla spousta dobrovolníků, ale čím déle to trvalo, tím méně organizací zůstávalo.
Největší uprchlická vlna dorazila až po týdnu, to znamená, že je tam spousta lidí, kteří potřebují převoz. Vsetín má strategickou polohu: je zhruba 6-8 hodin od slovenských, polských, maďarských či rumunských hranic s Ukrajinou. Ve spolupráci s městem jsme zřídili tranzitní centrum v domě kultury. Je to skvělá věc, která funguje non-stop. Lidé mohou přijet, přespat, najíst se, mají základní hygienu a další den zase jedou dál. Z naší zkušenosti 80 % lidí ví, kam směřuje.
Druhá část pomoci je humanitární, což funguje přes partnerské organizace na Ukrajině. Minulý týden jsme vezli celý kamion až do Kyjeva. Respektive náklad jsme za hranicí přeložili do jiného kamiónu a v Užhorodu jsme vše přeložili do dodávek, aby vše bylo maximálně nenápadné. Dokonce se nám část pomoci podařila poslat i do Charkova. Posíláme pomoc i na západní Ukrajinu, kde sice válka není, ale je tam situováno aktuálně nejvíce uprchlíků. Hodně často tam církve budují uprchlická centra, která jsou přehlcená. Snažíme se jim pomáhat finančně nebo dalším transportem uprchlíků.
Třetí část pomoci je dlouhodobá. Nazýváme ji následná péče. Jako církev Maják jsme si řekli, že bychom se rádi postarali o zhruba 80 lidí, které tady již máme. K 22.3. se staráme o 93 uprchlíků a několik desítek dalších jsme umístili do jiných církví v okolí. Aktuálně zjišťujeme, co prakticky následná péče vlastně znamená. Jedná se o dost práce od zajišťování víz přes hledání práce po přihlášení dětí do školek a škol. Na začátku jsme lidi ubytovali v krátkodobých ubytováních. Poslední 2 týdny jsme ale intenzivně pracovali na tom, abychom pro lidi našli dlouhodobější ubytování, minimálně na 6 měsíců. Pokládáme za zázrak, že do konce března se nám zřejmě podaří všech, téměř 100 lidí, dlouhodobě ubytovat. Konflikt bude nějakou dobu trvat a i lidé, kteří v Česku nechtějí zůstávat dlouhodobě, stejně budou muset počkat do konce války.
Věnujete se i duchovní podpoře. Jak se vám daří ji realizovat?
Jak jsem zmínil, tak před válkou jsme měli v církvi tři rodiny, které již pro další přátele z Ukrajiny začali vytvářet duchovní komunitu. Vznikla skupina cca třiceti lidí. Dnes se ztrojnásobila. Máme v týmu jednoho z ukrajinských vedoucích, který rychle vytvořil krizovou skupinu čtyř dalších lidí, kteří vytváří strategii, jak s těmi lidmi pastoračně pracovat. Zveme je i na nedělní bohoslužby, kde jsou k dispozici tlumočníci. Máme ale zkušenosti, že i bez tlumočníka se rusky, či ukrajinsky mluvící lidé s lidmi z Čech domluví.
Překvapilo Vás, jak rychle se to dalo celé do pohybu?
Musím říct, že se neuvěřitelným způsobem zmobilizovala nejen církev, ale společnost v našem lokálním měřítku tady na Vsetíně. Hned po víkendu měli schůzku s řediteli neziskovek, zástupci církví, s městem a začali jsme spolupracovat na síťování organizací, které chtějí pomáhat. Podařilo se vybudovat množství věcí, které bychom jen jako církev nedokázali. Rozjelo se tranzitní centrum, které město provozuje na vlastní náklady. Legislativa na to není vůbec připravena, takže tam pracují doslova dobrovolnicky.
Neziskové organizace pořádají humanitární sbírky, spolupracujeme s potravinovou bankou. Hlásila se nám také spousta dobrovolníků, celkově se zapojilo více než sto lidí. Někteří z nich to dělají ve svém volném čase, někteří se uvolnili z práce. Ovšem dobrovolnická pomoc je běh na dlouhou trať. Dokonce později jí bude potřeba více a více. Každá vesnice, každé město, každá škola a každá církev má nějakého uprchlíka, který se o sebe bez dobrovolnické pomoci nepostará. Úspěšný proces integrace se nepodaří bez naší pomoci.
Jak taková dlouhodobá pomoc může vypadat prakticky?
První věcí je určitě ubytování. Ubytovací kapacity jsou už z minulosti nedostatečné a lidé zde budou potřebovat zůstat minimálně na několik měsíců. Další potřebou je následná péče. Inspirací nám může být způsob pomoci, kdy každou ukrajinskou rodinu adoptuje nějaká česká rodina a pomáhá jim projít integračním procesem. Nemůžeme spoléhat na to, že vše pokryjí profesionální sociální pracovníci, je určitě důležité do toho vkládat i obyčejný lidský rozměr v podobně přátelství. Snažíme se mobilizovat lidi, že do té pomoci je dobré jít klidně i po hlavě. Šli jsme do celé pomoci s vírou, protože je potřeba teď, není možné čekat, až stát přijde s nějakou koncepcí.
Když jsme začali vozit první uprchlíky z Polska a Slovenska, tak jsme měli velkou radost, že mezi prvními subjekty, které zmobilizovaly pomoc, byly církve. Nejen na Vsetíně, ale i v dalších městech vidíme, že právě církve a křesťanské organizace jsou hybateli pomoci Ukrajincům. Věřím, že toto jako křesťané máme dělat. Bůh to vidí, ale vidí to taky naše společnost. Mám pocit, že přesně toto znamená být světlem a solí.
Foto: Se souhlasem Pomoc ukrajinským rodinám
